Desetitisíce nespokojených demonstrantů v ulicích indických měst, zatýkání veřejných intelektuálů, razie v univerzitních kampusech – Indií od poloviny prosince zmítají vlny občanských nepokojů, a ačkoli má ústřední vláda situaci víceméně pod kontrolou, nedá se očekávat, že by protesty v nejbližší době utichly úplně. Po dlouhé době se ukazuje, že ačkoli Indická lidová strana (BJP) s přehledem vyhrává parlamentní volby, nespokojenost s její politikou hinduistického nacionalismu mezi obyvatelstvem sílí.
Hlavní hybnou silou protivládních demonstrací se staly vysoké školy. Ve velkém se protestovalo a protestuje nejen na Džámija Milíja Islámíja v Dillí či na Muslimské univerzitě v Alígarhu, ale i na Dillíské univerzitě. Kromě „obvyklých podezřelých“ ze společenských a humanitních oborů se však tentokrát k demonstracím připojili i studenti technických a ekonomických škol, kteří se jinak protestů příliš neúčastní. A do ulic vyšli i další občané. V hlavním městě Dillí či intelektuálním centru Kalkatě demonstrace trvají takřka nepřetržitě už šest týdnů a někteří političtí komentáři dokonce hovoří o největším protestním hnutí od národně-osvobozeneckého boje a roku 1947, kdy Indie získala nezávislost. Ani ne tak kvůli absolutním počtům účastníků, ale především kvůli zapojení všech sociálních vrstev včetně nebývale vysoké účasti žen. Právě ženy už od 15. prosince vedou nepřetržitou blokádu ulic ve čtvrti Šahín Bágh na jihu Dillí a jejich příkladu v posledních dnech následovala i další indická města. Zatímco do protikorupčního hnutí v roce 2011 se zapojila takřka výhradně střední třída (a tehdy opoziční BJP tento sílící hlas dokázala přetavit v hlasy voličské), tentokrát se proti vládní politice vzedmula skutečně celá Indie.
Zatímco se nacionalistická vláda vyžívá v disputacích, kdo z obyvatel si zaslouží indické občanství, v zemi už několik let roste nezaměstnanost.
V jádru protestů stojí nová právní úprava známá pod zkratkou CAA neboli Citizenship Amendment Act. Jde o novelu zákona o státním občanství, který v Indii platí od roku 1955. Nové znění zákona, jejž navrhla vláda BJP a který 10. a 11. prosince 2019 prošel oběma komorami indického parlamentu, umožňuje získat indické občanství státním příslušníkům Pákistánu, Bangladéše a Afghánistánu. Má to však jeden háček. Tito občané musejí být hinduisté, sikhové, buddhisté, džinisté, pársové nebo křesťané, kteří uprchli ze země kvůli náboženské perzekuci před rokem 2014. Zákon tak nedává možnost indického občanství muslimům, a to dokonce ani muslimským menšinám, jako jsou Hazárové nebo Ahmadíjovci, kteří jsou v Afghánistánu a Pákistánu prokazatelně diskriminováni. Současně opomíjí také například tamilské hinduisty ze Šrí Lanky, kteří by rovněž mohli naplňovat definici utlačované náboženské menšiny (Indie je přijímá na základě dohody se Šrí Lankou z roku 1964), anebo tibetské buddhisty. Buď jak buď, je to poprvé v dějinách nezávislé Indie, kdy je způsobilost k získání občanství posuzována podle náboženského vyznání.
Pokud by zůstalo jen u tohoto zákona, pravděpodobně by se zase tolik nestalo. Společně s CAA však měl vejít v platnost také takzvaný Národní registr občanů, který má sloužit k identifikaci obyvatelstva. K zapsání do seznamu stačí splnit jednoduchou podmínku: doložit, že vaši předkové do Indie přišli před rokem 1971, tedy před vznikem samostatného Bangladéše. V současnosti registr platí v Ásámu, do nějž ze sousední země proudí největší množství lidí – a z těchto migrantů už asi dva miliony o indické občanství přišly. Indická vláda si však usmyslela, že tento seznam zavede v celé indické federaci. Pokud by svůj záměr uskutečnila, o státní příslušnost by mohlo přijít několik desítek milionů obyvatel, kteří byli díky narození na indickém území dosud považováni za rodilé Indy. To by mělo dalekosáhlé důsledky. Tyto bývalé občany by bylo prakticky nemožné ze země vypovědět, neboť Bangladéš i další sousední státy mají jen pramalý zájem na přijímání jiných než vlastních státních příslušníků. Je tak velmi pravděpodobné, že většina indických muslimů by po zbavení občanství buďto skončila v detenčních a internačních táborech, podobně jako někteří Východní Bengálci v Ásámu, anebo by dostala povolení k pobytu, ale už bez občanských práv, která jim náležela doposud.
Protesty proti novým právním úpravám vypukly takřka okamžitě poté, co 4. prosince indická vláda předložila zákon v parlamentu. Stalo se tak v severovýchodních státech, zejména v Ásámu, a důvody přitom ani nesouvisely s náboženstvím. Do Ásámu již nyní přichází ze sousedního Bangladéše větší množství migrantů, než tento relativně malý stát zvládne absorbovat. Místní obyvatelé se proto bojí, že možnost získání občanství by ještě povzbudila další imigraci. A je vcelku jedno, že by se jednalo o souvěrce. Etničtí Ásámci by se po příchodu dalších Bengálců mohli stát národnostní menšinou ve svém vlastním státě. Indické vládě se tak sázka na náboženskou kartu hrubě nevyplatila. Jiskra brzy přeskočila i do dalších indických států. A v těchto případech už se demonstrovalo také proti náboženské diskriminaci muslimů a jiných menšin. Některé z protestů pak svolali i občané, kterým záleží na sekulárním charakteru země a zákon přidělující občanství podle náboženského klíče podle nich porušuje indickou ústavu.
Policie místo armády
O život při protestech přišlo již 27 lidí a téměř dvě stovky byly zraněny, ale vláda ani policie zatím nepřijala žádnou odpovědnost, viníci nebyli nikterak potrestáni ani postaveni mimo službu. Demonstrace proti CAA tak ukazují i zvláštní konání a chování indické policie. Přestože patří k civilním, a nikoli vojenským ozbrojeným složkám, při rozhánění demonstrací se policisté často chovají spíše jako armáda. Přitom například Uttarpradéš, kde policejní zákroky patří k nejtvrdším, je dlouhodobě považován za bezpečný stát a použití násilí proti civilistům zde nemá žádné ospravedlnění. Policie má nicméně plnou podporu a krytí státní i ústřední indické vlády, což ve výsledku znamená, že si policisté mohou dělat, co chtějí – tedy nejen nepřiměřeně zakročovat proti demonstracím, ale dokonce si i vybírat, proti které z nich zakročí. Po internetu a sociálních sítích už koluje několik desítek videí, na nichž policisté jen nečinně přihlížejí pouličním bitkám či rabování obchodů, a o přečinech informují dokonce už i provládní média. Násilnosti se nevyhnuly ani akademické půdě, když v neděli 5. ledna vtrhla na dillískou Univerzitu Džaváharlála Néhrúa (JNU) banda maskovaných chuligánů. Ani tentokrát policie nezakročila a událost spustila další vlnu solidárních demonstrací na indických vysokých školách.
K protestům přibyla 8. ledna také generální stávka, při níž zaměstnanci demonstrovali za vyšší mzdy a proti další privatizaci státních podniků. Načasování je příznačné – zatímco se nacionalistická vláda vyžívá v disputacích, kdo z obyvatel si zaslouží indické občanství, v zemi už několik let roste nezaměstnanost a indickou ekonomiku podle předpovědí čeká nejpomalejší růst od roku 2008 (který byl navíc částečně ovlivněn celosvětovou recesí). Odhadovaný meziroční nárůst HDP o pět procent sice na první pohled nevypadá jako žádná tragédie, ale je potřeba si uvědomit, že rozvoj se prakticky netýká indického venkova, který naopak bojuje s rozsáhlou agrární krizí. Čerstvý nositel Nobelovy ceny za ekonomii Abhidžít Banerdží dokonce varuje, že Indie stojí na prahu velké recese. Jejím následkem by mohla být takzvaná středně příjmová past, při níž ekonomika neroste dostatečně rychlým tempem na to, aby se přiblížila vyspělejším zemím. Zákony jako CAA, které znesnadňují pobyt cizincům, přitom ještě komplikují migraci pracovních sil a mohly by hospodářský propad dále prohloubit. Své námitky kromě občanů vyjádřily i některé státy jako Kérala nebo Čhattísgarh, které zákon zpochybnily, hlavní ministři Biháru, Uríši a Ándhrapradéše pro změnu prohlásili, že pro CAA sice hlasovali, ale že NRC ve svých státech nezavedou.
V odpovědi na masové protesty vláda zařadila zpátečku a 24. prosince na tiskové konferenci vyhlásila, že místo Národního registru občanů (NRC) zavede pouze Národní registr obyvatelstva (NPR). Jeho cílem by mělo být vytvořit komplexní databázi všech indických občanů včetně demografických a biometrických údajů. V zásadě by tak šlo o dotažení jak dosavadní biometrické databáze Aadhaar, kterou spustila vláda Kongresu v roce 2009 především jako průkaz pro příjemce některých sociálních programů, tak evidence obyvatelstva, kterou kongresová vláda zavedla v některých indických státech po teroristických útocích v Bombaji na podzim 2008. K uklidnění protestů to však nepomohlo. Obě databáze obsahují různě citlivé údaje a jejich spojení by je shromáždilo všechny na jednom místě. Novela zákona o státním občanství, tedy CAA, naopak 10. ledna vešla v účinnost, což občanský odpor znovu posílilo. Sice je pravda, že CAA bez zavedení NRC nenapáchá až tolik škod, ale nesmíme zapomenout, že svým nerovným přístupem k lidským právům ještě více pootevírá dveře směrem k indické verzi etnické demokracie.
Demokratická success story
Na současných protestech je zajímavé i to, že navzdory rozsahu demonstrací o nich neindické sdělovací prostředky informují spíše sporadicky. Nabízí se tak otázka, jestli i načasování zákona těsně před vánoční svátky nebylo součástí širšího mediálního plánu. Všichni víme, že pokud nedojde k události mezinárodního významu, světová média před Vánoci raději informují o nekonfliktních tématech a přepracovaní žurnalisté mají mezi sháněním dárků čas tak akorát na recyklaci starších textů a bilance končícího roku. Hinduističtí nacionalisté sice často žijí v představách, že jejich vlast je západními zeměmi neustále a systematicky šikanována, pravda je ale spíš taková, že navzdory mnoha lidskoprávním přešlapům a nedostatkům zůstává Indie miláčkem západních médií i politiků, protože vedle zemí jako Čína stále vypadá jako výspa demokracie.
To je sice do značné míry pravda, ale obraz Indie jako bezproblémové demokratické země a vhodného obchodního partnera je z velké části důsledkem dlouholeté práce indické vlády i diaspory na svém mediálním obrazu. A to nejen díky udržování představy starobylé hinduistické civilizace, která je už z principu tolerantní a mírumilovná, ale i díky šikovnému vypouštění kouřových clon. Tak například předchozí kongresová vláda využívala image premiéra Manmóhana Singha jako lehce roztržitého intelektuála k zakrytí rozsáhlých korupčních skandálů a celkově mizerného vládnutí. Podobně současná vláda BJP díky bezprecedentnímu technologickému pokroku a bohatnutí středních tříd může světu nabídnout hezký příběh úspěšného ekonomického rozvoje a přitom upozaďovat problémy spojené se sociálními nerovnostmi či znečišťováním životního prostředí. A svou roli jistě hraje i to, že indická společnost vypadá pro cizince natolik složitě a neproniknutelně, že na vysvětlování komplexnějších problémů prostě západní média nemají čas, prostor ani odhodlání. Místo hledání systémových a strukturálních příčin se většinou spokojí s osobně laděnou kritikou premiéra Módího či jiných vysokých státních představitelů. Indie tak má na Západě i po více než 70 letech od nezávislosti pověst sice výstřední, ale přeci jen se rozvíjející sekulární demokracie, ačkoli společenské napětí v zemi už několik let roste a stát pomalu kráčí směrem k etnické demokracii izraelského střihu.
Volby v Dillí jako referendum?
Přestože demonstrace proti vládní politice trvají už měsíc a půl, nezdá se, že by směřovaly k nějakému řešení. Leccos by však mohly napovědět volby do zákonodárného shromáždění ve svazovém teritoriu Dillí, které jsou na programu 8. února. Ačkoli zde žijí jen necelá dvě procenta indického elektorátu, hlavní město částečně odráží společenskou skladbu i dynamiku celé indické federace. Sídlí v něm nejdůležitější úřady i mediální domy, pracují tu statisíce migrantů z Uttarpradéše, Biháru či Západního Bengálska. Křeslo hlavního ministra po pěti letech obhajuje bývalý protikorupční aktivista Arvind Kédžrívál, který se ve funkci soustředil zejména na rozvojová témata, jako jsou vzdělávání či přístup k vodě a energiím. Voliči však tentokrát nebudou vyjadřovat jen svou spokojenost nebo nespokojenost s jeho lokální politikou. Vše nasvědčuje tomu, že volby budou z velké části i referendem o národnostním experimentu ústřední indické vlády.
Ani případná porážka BJP v Dillí však nemusí znamenat mnoho. I kdyby jejím následkem demonstrace ještě zesílily a vynutily si ústupky indické ústřední vlády, pořád jde jen o nespokojenost se současným vládním kurzem. Každé skutečné protestní hnutí však musí nabídnout i svůj protinarativ, aby v případě velkého úspěchu nevrhlo zemi do chaosu. A ten v Indii zatím chybí. Ačkoli se protestů účastní i opoziční politici, demonstranti nemají výslovnou podporu žádné politické strany, což je zároveň jejich výhodou i nevýhodou. Opoziční strany jsou ve věci CAA a NRC nejednotné a spíše takticky vyčkávají, jak se situace vyvine. Zákon ostatně prošel indickou horní sněmovnou i vinou jejich liknavosti a špatné docházky.
Z hlediska rozložení politických sil je nicméně dobré uvědomit si i to, že drtivé vítězství Indické lidové strany v loňských sněmovních volbách bylo spíše výjimkou v aktuálním trendu. BJP v nich vyhrála z velké části proto, že proti ní nestála důvěryhodná opozice. Naopak v jednotlivých státech už více než rok kráčí od porážky k porážce. A právě rovnováha mezi centrem a regiony je důležitým aspektem současného politického boje. Ústřední vláda povzbuzená silnou většinou v parlamentu se snaží získat více pravomocí pro sebe, ať už z hlediska kontroly nad veřejnými financemi či zasahováním do chodu nezávislých institucí, jako jsou univerzity, zcela v souladu s představami hinduistických nacionalistů o kulturně homogenním státě. Vládnoucí BJP ve své rétorice sice hlásá důležitost malého indického člověka a jeho místní komunity, ale na druhou stranu podniká velké a zásadní kroky, aniž by se občanů na cokoli ptala. Proto také v posledním roce hraje na strunu národní bezpečnosti, neboť ta je výhradně v gesci ústřední vlády a i špatná rozhodnutí se dají snadno obhájit. Při nedávném rozdělení státu Džammú a Kašmír na dvě svazová teritoria ostatně ústřední indický kabinet svůj plán ani nekonzultoval s místní vládou.
Vystoupit z komfortní zóny
Současné občanské protesty nám ukazují, že ačkoli hinduistický nacionalismus za poslední roky zakotvil na pozici hegemonní národní ideologie, jeho pozice není zcela neotřesitelná. Existuje však nějaká podobně ambiciózní myšlenka, která by jej mohla nahradit? Historik Pártha Čatterdží například navrhuje, že takovým protinarativem, který by mohl nadchnout občany i spojit opozici, by mohl být právě důslednější federalismus. Koncept sekularismu, který byl vyhlášen za ústřední politickou myšlenku nezávislé Indie, už je po 70 letech v očích indické společnosti naprosto zdiskreditovaný. Vzpomínky na Gándhího, Néhrúa a další otce zakladatele a sjednotitele se dávno staly pouhou nostalgií, která už v dnešním polarizovaném světě nemá co nového nabídnout. Naopak větší delegace pravomocí z centra do zanedbávaných regionů je motivem, který v současné Indii silně rezonuje a byl ostatně patrný i při prvním velkém volebním vítězství BJP.
Už nyní se ukazuje, že na požadavky lidu lépe reagují státní vlády a místní samosprávy, které umějí zohlednit lokální specifika. Posílení nižších úrovní politického systému však vyžaduje také větší politickou participaci a angažovanost. Tak jako BJP těží z práce milionů aktivistů sdružených ve spřízněném Národním svazu dobrovolníků (RSS), musí se i současní demonstranti organizovat na platformě s jasnou agendou a požadavky – ať už jako sjednotitelé roztříštěné opozice, či jako nový subjekt. Inspirovat se mohou třeba u Strany obyčejného člověka, která před šesti lety dokázala z protikorupčních nálad vykřesat angažované občanské hnutí se širokou sociální základnou, byť poněkud ideologicky vágní a regionálně omezené. Pro dosažení politického úspěchu však musejí iniciátoři současných protestů nejprve vykročit z komfortní zóny nepolitické politiky. Dokud své příznivce nedostanou z ulic až k volebním urnám, bude jejich dosah stále jen omezený. Zvláště v zemi, kde se svobodné lidové hlasování i 70 let po vzniku republiky považuje za něco téměř posvátného.
Autor je indolog.