Kauza Heleny Válkové ukazuje, že nevíme co s lidskými právy

Snaha udělat z Heleny Válkové komunistickou zrůdu, která šikanovala disidenty, zastírá mnohem větší problém: přístup k lidským právům v současném Česku.

Helena Válková není vhodnou kandidátkou na ombudsmanku a je pro to celá řada důvodů. Snaha udělat z ní komunistickou zrůdu, která „šikanovala disidenty“ a má takřka krev na rukou, je ale mimo. Titulky jako „Válková společně s vrahem Horákové obhajovala šikanu disidentů“ (Forum24.cz), „Válková v KSČ pomáhala šikanovat disidenty, spojila se na to s prokurátorem Horákové“ (Seznam zprávy; redakce po čase titulek zmírnila) jsou, když ne lživé, tak tendenční. Celá kampaň proti Válkové stojí na jednoduchém spojení dvou věcí: Válková se jako akademická pracovnice (a členka KSČ) podílela na odborných studiích o tzv. ochranném dohledu a ochranný dohled byl tehdejšími represivními složkami používán i proti disidentům. Odtud už je jen krůček k obrazu Válkové jako šikanátorky disidentů a dokonce, jak nepřímo naznačuje Info.cz, takřka vražedkyně, protože porušení ochranného dohledu přivedlo do vězení disidenta Pavla Wonku, který tam v důsledku špatného zacházení zemřel. Jenže cesta od autorky výzkumu o ochranném dohledu k vraždě disidenta je dost dlouhá. Přesto článek na Info.cz, postavený na názorech aktivistického vědce Petra Blažka, neváhá čtenářům tuto zkratku podsunout. Zmínka o zavražděném Wonkovi se pak v článcích o Válkové objevuje i v dalších médiích v rámci doplnění dobového kontextu.

Ochranný dohled pro zločince a potížisty

Nejde o to, že by institut ochranného dohledu, kterým se Válková odborně zabývala, nebyl problematický, a to jak z dnešního, tak i tehdejšího pohledu. V roce 1973, kdy byl do socialistického trestního řádu ochranný dohled zaveden, byl také novelizován trestní zákoník. Podle historika Tomáše Vilímka z Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR bylo cílem těchto kroků pacifikovat společnost po již ukončené horké fázi normalizace v letech 1969 až 1972 s prověrkami a politickými procesy. Nepohodlní občané měli být nadále usměrněni a kriminalizováni na základě nepolitických deliktů jako výtržnictví. Součástí nových represivních opatření se stal i ochranný dohled. „V letech 1973 až 1975 byl ochranný dohled použit v šestnácti tisících případů. Často byl využíván vůči různě nepohodlným a nepřizpůsobivým osobám, asociálům a podobně. Ochranný dohled mohl dostat třeba i člověk, který se opil v hospodě, nadával tam na Husáka a někdo ho udal. Potom záleželo na soudci, jak to posoudí, a taky na tom, jak byl ten člověk zapsán třeba na pracovišti, jestli například splňoval kategorii ‚řádného socialistického způsobu životaʻ,“ vysvětluje historik, podle kterého byla část tehdejších paragrafů (hanobení, pobuřování, výtržnictví, příživnictví) značně zpolitizována, což usnadnilo jejich zneužití při kriminalizaci jakékoliv kritiky.

Do komunistické minulosti se v Česku chodí pro jednoznačné morální soudy, a tak se minulost Válkové musela trošku nafouknout, aby bylo jasné, kde je dobro a kde zlo.

Na otázku, zda Válková musela vědět o zneužívání ochranného dohledu vůči disidentům, odpovídá Vilímek, že to „byl jeden z mnoha nástrojů represe, že do toho spadnou i disidenti, nebylo ze začátku jasné, dalo se to ale vcelku předpokládat“. Historik také připomíná, že ochranný dohled v sobě obsahoval nedemokratickou a problematickou složku, jíž je zejména možnost narušování osobní svobody a svévolné formy státní represe. Ochranný dohled používaly složky Veřejné bezpečnosti (VB) v různých případech, například proti těžkým zločincům a recidivistům (kde to bylo přímo povinné), StB však na něm participovala a využívala jej k šikaně disidentů.

Problematické bylo podle Vilímka i to, že zákon platil celých osm let bez vydání příslušné metodiky k tomu, jak jej mají příslušné orgány vykonávat. To nechávalo represivním složkám podle historika poměrně volné ruce a velkou moc. Zároveň byl ovšem ochranný dohled využíván například proti sexuálním deviantům nebo těžkým zločincům po výkonu trestu.

Kariéristka a odbornice

Ochranný dohled byl tedy mnohem spíše než „nástrojem na šikanu disidentů“ represivním opatřením, které utahovalo šrouby v celé společnosti, zvláště pak „nepřizpůsobivým“, přičemž toto slovo se používalo v dost podobném kontextu jako dnes. Co s tím má společného Helena Válková? Její výzkum se zabýval, jak současná zmocněnkyně pro lidská práva stále opakuje, především recidivisty a její snahou bylo, opět jejími slovy, „humanizovat vězeňský systém“. A právě její výzkumy k tomu měly po roce 1989 posloužit. Válková se podílela na přijetí moderních zákonů o probační mediační službě a o soudnictví ve věcech mládeže, což jí lze přičíst k dobru. Zároveň byl ochranný dohled, který svým způsobem za normalizace skutečně legitimizovala už jen tím, že jej ve své akademické práci nikterak nerozporovala, později zneužíván proti disidentům k policejní šikaně.

Míra šikany na základě ochranného dohledu však nebyla nijak výrazně rozšířená. Podle dokumentů Výboru na ochranu nespravedlivě stíhaných (VONS) šlo za celou dobu o jedenáct vězňů svědomí. K ochrannému dohledu byli odsuzováni v osmdesátých letech. Ze vzpomínek řady disidentů dobře známé sledovačky, kdy byl na „nepřátele státu“ nasazen fízl, který postával před dveřmi bytu a sledoval každý pohyb dotyčného, byly něčím jiným a jednalo se o metodu samotné StB. Státní bezpečnost si o metodách sledování rozhodovala sama, na rozdíl od ochranného dohledu, o kterém rozhodovaly soudy, které ho v několika případech zneužily i proti disidentům. Na samotném zneužívání ochranného dohledu má ale Válková minimální podíl – nebyla autorkou manuálu na šikanu disidentů, ani tuto policejní strategii nikterak neprosazovala ve své odborné práci. Kolaborace s komunisty, pokud chceme použít toto slovo, v případě Válkové spočívala v kariérismu a v selektivní slepotě k zločinům režimu, ve kterém sama byla spíše prominentkou.

„Já se vám přiznám, že jsem si tyhle politické kontexty vůbec nepřipouštěla,“ říká dnes o své spolupráci s prokurátorem Josefem Urválkem, který byl žalobcem ve vykonstruovaných procesech například s Rudolfem Slánským nebo Miladou Horákovou v padesátých letech a se kterým Válková v sedmdesátých letech napsala jeden z textů věnovaných ochrannému dohledu. „Já jsem vůbec nevěděla, že se něco děje disidentům,“ hájí se Válková s tím, že neměla přístup ke spisům s jejich kauzami, což naznačil Petr Blažek pro Info.cz. Může mít Válková pravdu? Režim skutečně nejspíš neměl zájem poskytovat spisy o svých odpůrcích akademickým výzkumníkům, a Válková k nim tedy s největší pravděpodobností přístup neměla. Tedy Válková o tom nemusela vědět, stačilo nečíst samizdat, neposlouchat zahraniční rozhlas a hledět si svého. Dnes se Válková zaštiťuje svojí odborností, jež ji kvalifikuje jako vhodnou kandidátku na veřejnou ochránkyni práv a snímá z ní i vinu kariérní komunistky, která zkrátka jen „dělala svou práci stejně jako miliony dalších“. To z ní nedělá zrůdu, ale spíš obyčejnou ambiciózní právničku a akademičku, která věděla, že je lepší nevědět. Do komunistické minulosti se ale v Česku chodí pro jednoznačné morální soudy, a tak se její minulost musela trošku nafouknout, aby bylo jasné, kde je dobro a kde zlo.

Tradice lidských práv

Až na krátké období Pavla Varvařovského byl dosud český úřad veřejného ochránce práv spojen s lidmi z českého předrevolučního disentu. První ombudsman Otakar Motejl byl za normalizace jedním z mála advokátů, který hájil chartisty proti zpolitizovaným soudům. Současná veřejná ochránkyně práv Anna Šabatová pak byla přímo signatářkou a jednou z mluvčích Charty 77 a strávila několik let ve vězení. I vzhledem k tomu, že Charta a československý disent založily svou kritiku normalizačního režimu právě na porušování lidských práv z jeho strany, dávalo spojení bývalých členů disentu s úřadem smysl. Jenže toto logické spojení nemůže fungovat na věky, a to nejen proto, že chartisté a chartistky postupně odcházejí a do budoucna bude potřeba se poohlédnout jinde.

Jenže toto poohlížení se může být značný problém. V Česku se při vyslovení spojení „lidská práva“ nejčastěji mluví o tom, jestli se „to s nimi už nepřehání“. A požadavek na jejich dodržování v souvislosti například s uprchlíky se v některých kruzích považuje rovnou za vlastizradu. Čeští politici o lidských právech a jejich porušování, které se týká zejména soustavné a letité diskriminace Romů, raději moc nemluví. Neexistuje konsensus na tom, jak má jejich prosazování v České republice vypadat, ani smysluplná politická debata nad tímto tématem. Porušování lidských práv se tak řeší jen v minulosti, jako by na něj měla v Česku monopol pouze KSČ před rokem 1989 a dnes už bylo záležitostí pouze nepřátelských diktatur a náboženství (Rusko, Čína, Islám).

Tomuto nazírání odpovídá i tažení proti Válkové jako kandidátce na ombudsmanku, kdy ji má diskvalifikovat její (překroucená) minulost. Ani odpůrci Válkové přitom mnohdy nemají výrazný názor na lidská práva a jejich dodržování, a tak berou zavděk jejím selháním před čtyřiceti lety včetně jeho mediálního přifouknutí, které z kariérní komunistky dělá rudou zrůdu. Diktatura KSČ v letech 1948 až 1989 nám dnes slouží jako poslední velký příběh, ve kterém se dá rozeznat dobro a zlo a kde lidé, kterým o něco šlo, museli prokázat odvahu (nebo se projevit jako zbabělci). Po roce 1989 všichni tápou, a tak se hlavním atributem stává právní odbornost.

Stateční lidé

Heleně Válkové může nově otevřená kauza nakonec skutečně podrazit nohy a není vyloučené, že se nejen nestane ombudsmankou, ale bude odvolána z funkce vládní zmocněnkyně pro lidská práva. O stažení její kandidatury rozhodne Miloš Zeman a požadovat vysvětlení bude i Andrej Babiš. Není zvláštní důvod ji litovat. Válková svým životem nijak neprokázala, že jí na ochraně lidských práv skutečně záleží, a také ona sama sebe vnímá především jako odbornici. To z ní ve srovnání s její předchůdkyní rozhodně nedělá ideální kandidátku. Ostatně ani po roce 1989 se Válková neprojevila jako někdo, kdo se vehementně pere za ty, kterým jsou lidská práva upírána. V akademické sféře ale uspěla a díky Andreji Babišovi se dostala i do vysoké politiky, její kandidatura tak měla logiku a nejednalo by se o katastrofu.

Pokud by však měl být úřad ombudsmana nadále spojen vedle odbornosti i s vysokým morálním kreditem, jako tomu bylo doposud, pak by musel senát a prezident, kteří vybírají kandidáty, sáhnout jinam než mezi akademické experty a expertky, případně soudce a soudkyně. Není pravda, že po roce 1989 se v občanské společnosti neobjevují stateční lidé, a to i s právnickým vzděláním, kteří obětují osobní pohodlí i peníze, kterých by si víc vydělali jinde, a s velkým nasazením bojují právě proti porušování lidských práv. Za všechny například Klára Kalibová. Jenže to by bylo třeba si připustit, že porušování lidských práv ani v Česku neskončilo v roce 1989, stejně jako nezmizelo třeba policejní násilí. Lidská práva občanů České republiky jsou i dnes pošlapávána a často se to týká těch nejchudších z nás.

Autor je redaktor Alarmu.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies