Kolektivní šikana zaměstnanců jako trestný čin a praktiky jako z viktoriánské Anglie

Propouštění ve francouzské firmě Orange vedlo k devatenácti sebevraždám. Brutální postupy zaměstnavatelů jsou ale problém, který trápí zaměstnance i u nás.

Francouzský soud koncem prosince loňského roku odsoudil bývalého CEO Didiera Lombarda a další manažery telekomunikační společnosti Orange k trestu odnětí svobody za kolektivní šikanu zaměstnanců, která vedla až k sérii sebevražd. Toto přelomové rozhodnutí jednoznačně kriminalizuje nejdrsnější korporátní a manažerské praktiky, které bohužel zná z vlastní zkušenosti mnoho zaměstnanců po celém světě.

Známe to všichni

Přesouvání pracovních míst včetně příslušných zaměstnanců z útvaru do útvaru, z pobočky na pobočku, z místa na místo. Redukce pracovních míst bez odpovídající redukce pracovní náplně. Neproplacené přesčasy, hrozby postihu za nesplněné úkoly, a to ve zcela nepřiměřeném množství. Sledování pohybu a absurdní limitování přestávek například na toaletu. Psychický nátlak, šikana, vyhrožování, obtěžování, zesměšňování. A komu se to nelíbí nebo to nezvládá, může jít. Na ulici čeká deset dalších.

Péče o fyzické zdraví zaměstnanců a jejich bezpečnost na pracovišti je tradiční součástí pracovního práva. Psychická stránka věci byla však dlouho vnímána výhradně jako osobní odpovědnost zaměstnance.

Zaměstnavatelské a manažerské praktiky jak z viktoriánské Anglie stále přetrvávají i v jednadvacátém století, včetně akcentu na povinnost každého jednotlivého zaměstnance se s takovými postupy individuálně vyrovnat. Kdo má aspoň trochu štěstí, odchází ze zrušeného místa s nějakým odstupným, kdo štěstí nemá, odchází sám a bez koruny. A kdo si nemůže dovolit odejít, musí zůstat, i kdyby to mělo dopady na jeho psychické a fyzické zdraví, nebo v nejhorším případě i samotný život.

Francouzská kauza

Podle dostupných zdrojů došlo ve společnosti Orange (tehdy France Télécom) v letech 2008 a 2009 k nejméně devatenácti sebevraždám, dvanácti pokusům o ně a k dalším případům vážné deprese – ty byly dány samotnými zaměstnanci do souvislosti s praktikami vedenými snahou o redukci počtu zaměstnanců. Tehdejší šéf velké telekomunikační firmy, ve které držela významný podíl akcií francouzská vláda, měl za úkol propustit 22 tisíc lidí.

S ohledem na silnou právní ochranu zaměstnanců ve Francii není jednoduché nadbytečné zaměstnance propustit, a tak vedení dostalo pokyn zbavit se jich jakýmkoli možným způsobem – podle Lombarda dveřmi nebo oknem. V důsledku těchto praktik se řada zaměstnanců pod vlivem stresu dostala do vážných duševních problémů, jež někteří řešili dokonce i sebevraždou (jedna zaměstnankyně vyskočila z okna kanceláře přímo před zraky ostatních). Spojení se situací v práci bylo jednoznačné (a následně u soudu prokázané), ale Lombard to odbyl jako „jakýsi trend“.

Právní rámec

Tento rozsudek pochopitelně vychází z francouzské právní úpravy a takovéto trestněprávní ustanovení najdeme pouze v několika málo světových právních řádech. V celé řadě momentů je ale nepochybně relevantní i za hranicemi Francie.

Hlavním důvodem pro použití těchto drsných postupů byla silná ochrana zaměstnanců, která ve Francii činí hromadné propouštění velice složitým, až téměř neproveditelným. S tvrzením o „nevyhoditelnosti“ zaměstnanců se setkáváme často i u nás, ačkoli pokud je mi známo, není naše úprava tak náročná jako ta francouzská. Tyto argumenty, zejména dlouhým časem a drahým odstupným, nicméně nemohou odůvodnit útoky na důstojnost a zdraví zaměstnanců.

Francouzské justici pochopitelně příliš nelichotí skutečnost, že k vyvození trestní odpovědnosti došlo až více než dekádu poté, co k přečinům došlo, ale to rovněž není nic, co bychom od nás neznali. Stejně tak u nás nepřekvapí skutečnost, že ačkoli byl významným akcionářem byl francouzský stát, nezaručil zaměstnancům, že vůči nim bude postupováno v souladu se zákonem. Nicméně k postihu viníků a vyrovnání s přeživšími i pozůstalými nakonec došlo, a to je významný signál pro další hráče.

Duševní zdraví jako problém jednotlivce

V souvislosti s duchem rozhodnutí je vhodné zmínit i postupnou proměnu evropské debaty o duševním zdraví zaměstnanců a jeho ochraně. Péče o fyzické zdraví zaměstnanců a jejich bezpečnost na pracovišti je tradiční součástí pracovního práva. Psychická stránka věci, zejména odolnost vůči pracovnímu stresu, byla však dlouhou dobu vnímána výhradně jako osobní povinnost a odpovědnost zaměstnance.

Stres v práci je však stále významnější faktor a jeho předcházení ze strany zaměstnavatele je věnována větší pozornost, například ze strany Evropské agentury pro bezpečnost a ochranu zdraví při práci. Zaměstnavatel nejenže nesmí stres úmyslně zvyšovat, jak tomu bylo ve francouzské kauze, ale měl by předcházet i stresu, který vyplývá ze samé podstaty dané práce.

Zaměstnanec skutečně není povinen snášet všechno a některým praktikám by rozhodně vystavován být neměl. Třebaže se určitému stresu v práci pochopitelně nikdo nevyhne, není důvod akceptovat jeho záměrné vytváření a posilování vedené pouze snahou o co nejlevnější redukci pracovních míst. A i když si nemyslím, že trestněprávního postihu za takovéto praktiky se někdy dočkáme i u nás, neznamená to, že bychom si měli nechat všechno líbit.

Autorka je právnička.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies