Lidice a neřesti českého vztahování se k historii

Vyhlazení obce Lidice se do dějin zapsalo nejen jako jedna z největších tragédií na území tehdejšího protektorátu Čechy a Morava, ale také jako jednoznačně nejúspěšnější nástroj propagandy československé exilové vlády. Vlna solidarity, jež se s osudy obyvatel vesnice v zahraničí vzedmula, neměla v tehdejším svobodném světě obdoby, ačkoli ve východní Evropě byly takových vesnic desítky. Československu se tak vedle mnichovské „křivdy“, jejíž morální apel začínal po čtyřech letech slábnout, dostal do rukou nový, emocemi silně nabitý argument, který posiloval jeho pozici ve vyjednávání o poválečné uspořádání Evropy přinejmenším v psychologické rovině.

Po téměř osmdesáti letech s námi kupodivu nezůstává pouze paměť na lidickou tragédii, ale také její mýtus, který se hlásí k životu v kauze spojené se zapomenutou Židovkou Štěpánkou Mikešovou. Tu měla podle historika Vojtěcha Kyncla udat gestapu lidická žena Alžběta Doležalová jen několik dní před tragédií. Tezi Kyncl představil v knize Lidice – zrození symbolu už v roce 2016. Oheň na střeše vzplál ale až po loňském odvysílání reportáže České televize, ve kterém tehdejší ředitelka Památníku Lidice Martina Lehmannová slíbila, že instituce zváží, jak památku zapomenuté ženy uctít.

Veřejné paměťové instituce by měli řídit lidé jako Martina Lehmannová a tým, který se za ni postavil. Není badatelkou, ale je si vědoma pravidel potřebných pro citlivou, a přesto důslednou interpretaci dějin.

Po nikterak kontroverzním prohlášení se však od Památníku rozhodlo distancovat osm lidických dětí v čele s dcerou pravděpodobné udavačky Marií Šupíkovou, která vinu své matky odmítá. Ministr kultury Lubomír Zaorálek si následně 22. ledna s odkazem na „neempatické chování“ Lehmannové vynutil její rezignaci. Ústřední roli ve vyhrocení situace hraje „nesmrtelná teta“ české politiky Jana Bobošíková, která se ve věci angažuje z pozice předsedkyně lidické pobočky Českého svazu bojovníků za svobodu a částí lidických přeživších očividně manipuluje. Proč se nechal do kauzy zatáhnout Zaorálek, jenž se doposud prezentoval jako poučený a bonmoty sršící ministr, zatím není jasné.

Středoevropské varianty politizace dějin

Současná kauza je pozoruhodným příkladem toho, jak se dá zpolitizovat historické téma s výrazným židovským elementem, aniž by aktéry někdo nařkl z antisemitismu. Do debaty se tento argument sice zatím výrazněji nepromítl, jeho podstatu si je ale dobré připomenout prostřednictvím problémů, se kterými se dnes potýká Maďarsko nebo Polsko. Latentní antisemitismus je v obou zemích v porovnání s Českem výrazněji přítomen a problémy s poctivou sebereflexí má v tomto ohledu jak vláda Viktora Orbána, tak Mateusze Morawieckého.

V Maďarsku mělo být loni u příležitosti 75. výročí deportace maďarských Židů do koncentračních táborů otevřeno Muzeum osudů. Nestalo se tak především kvůli neochotě Orbánovy vlády přiznat zapojení Maďarů do systematické likvidace Židů. Silně nacionalistické Právo a spravedlnost v Polsku bojuje léta s obdobnou otázkou. Poměr mezi počtem Poláků, kteří Židy chránili, a těch, kdo je ať už z jakýchkoli důvodů zradili, je předmětem konfliktu nejen uvnitř státu, ale také ve vztahu s Izraelem.

V kontextu „židovské otázky“ sousedních států je těžké uvěřit, že se člen české vlády spolu s částí novinářské obce (nejhlasitěji zpochybnila postoj Lehmannové asi Daniela Drtinová) otevřeně staví za něco, co vypadá jako desítky let trvající záměrné vytlačování tragického příběhu lidické Židovky z paměti města. Zaujetí obdobného postoje polskou a maďarskou opozicí je dnes nepředstavitelné. Ne ale tak v Česku. Asi by tak bylo dobré zdvihnout směrem k dotyčným varovný ukazováček. Citům Marie Šupíkové nemůže a nesmí být dávána přednost před narovnáním minulosti, v tomto případě ve prospěch v Osvětimi zavražděné Štěpánky Mikešové. Židovský holokaust nestojí v centru připomínání padlých za druhé světové války nadarmo.

Pro stromy nevidět les

Neschopnost zpracovat příběh Alžběty Doležalové (vlastně více než Mikešové) bohužel poukazuje na dva fenomény týkající se obecného vztahu české společnosti k historii a historiografii. Prvním je tendence pro stromy nevidět les.

Debata o události, jež se odehrála před osmasedmdesáti lety, se nyní točí kolem interpretace dvou archivních pramenů. Konkrétně se jedná o poválečné zápisy v buštěhradské četnické kronice, které Doležalovou identifikují jako osobu, jež Mikešovou nahlásila. Historik Vojtěch Kyncl s nimi ve své studii nakládá jako s věrohodnými prameny, archivář Vojtěch Šustek ovšem jejich autenticitu zpochybnil a vložil tak argumenty do rukou odpůrců Lehmannové.

V rozhovoru pro DVTV sice Šustek podle svého nejlepšího svědomí nabízí alternativní interpretaci události, ta celou kauzu nicméně zbytečně znepřehledňuje a zastiňuje okolnosti, o kterých toho víme nepoměrně víc. S kontextem heydrichiády, která i ze slušných lidí dělala udavače, mizí také možnost dívat se na událost, jejíž detaily už dohromady nikdy neslepíme, s nutným odstupem. Ten by totiž umožnil důstojně připomenout v Památníku Lidice Mikešovou bez zmiňování jména Doležalové anebo se zdůrazněným otazníkem za ním.

Zločinec, nebo oběť?

Druhou neřestí veřejného vztahování se k historii je sklouzávání k černobílému vidění světa. Snaha posoudit, zda byla Alžběta Doležalová „ta dobrá“, nebo „ta špatná“, jde zcela proti trendům moderní historiografické interpretace. Ta klade důraz na relativizaci jednostranných národních či skupinových prizmat. A často si dokonce dovoluje zajít daleko dál než Vojtěch Kyncl a Martina Lehmannová, kteří chtěli do lidického příběhu pouze doplnit chybějící větu.

Jako příklad může sloužit široké veřejnosti známá kniha Svetlany Alexijevič Válka nemá ženskou tvář, představující metodou orální historie osudy tisíců sovětských žen, které sloužily v Rudé armádě, a tudíž během válečných bojů také zabíjely a mučily své protivníky. Na otázku, zda byly zločinci či oběťmi, neexistuje odpověď.

Ještě o poznání kontroverznější příběh, jenž v souvislosti s vinou a nevinou vytane na mysli, nabízí Předčítač, román Bernharda Schlinka. Odsouzení nacistické dozorkyně komplikuje zdánlivý detail – její negramotnost. Přestože by mohl být Schlink a s ním každý, kdo s protagonistkou v koutku duše soucítí, nařčen z relativizace těch nejhorších zločinů, představuje znalost a pochopení nečernobílého kontextu právě těch nejtraumatičtějších kapitol dějin cestu k tolik důležitému ponaučení.

Vraťme se ale nakonec zpátky do Lidic, jejichž příběh je v porovnání s jinými vlastně jednoduchý. Veřejné paměťové instituce by měli řídit lidé, jako je Martina Lehmannová a tým, který se za ni postavil. Není badatelkou, jak mnohokrát zopakovala Daniela Drtinová, ale je si vědoma pravidel potřebných pro citlivou, a přesto důslednou interpretaci dějin. Případné dosazení Jany Bobošíkové nebo někoho jí blízkého do čela Památníku může z Česka udělat stejně vysmívanou zemi, jakou je dnes ve vztahu k historii Maďarsko.

Autorka je historička a politická komentátorka.