Lukem proti smart city. Jak DIY design protestů v Hongkongu narušuje hegemonii technologií

Ve městě kontrolovaném pomocí sofistikované technologické infrastruktury přicházejí protestující na demonstrace s primitivními zbraněmi a nástroji, jako jsou praky nebo luky. Vyrobit je zvládne každý.

V průběhu loňského roku se v řadě zemí vzedmuly vlny masových občanských nepokojů – Indie, Chile, Bolívie, Libanon, Kolumbie, Španělsko, Francie, Írán, Irák nebo Súdán zažily rozsáhlé protesty nebo přímo otevřený boj proti represivním státním složkám. Nejvýraznější mediální pozornost se u nás však upínala k Hongkongu, jenž se stal v mnoha ohledech bitevním polem občanské svobody v digitálně technologizované společnosti. Zdejší obyvatelé přišli v tomto ohledu s celou řadou nečekaných postupů, nápadů a nástrojů.

Protesty proti současné vládě a rostoucí moci Číny tu trvají už několik měsíců. Začaly v červnu v reakci na návrh zákona, který by umožnil Číně vydávat stíhané osoby. Demonstranti upozorňovali na riziko, které by přijetím zákona hrozilo protičínským aktivistům, žurnalistům nebo disidentům. Správkyně regionu Carrie Lam v září uvedla, že návrh bude odložen, ovšem nepokoje neustaly a demonstranti žádají jeho úplné stažení. Mezi další požadavky protestujících patří amnestie pro zadržené, nezávislá prošetřování policejní brutality, zajištění svobodných voleb a také to, aby jejich aktivity nebyly čínskými orgány označovány za výtržnosti, ale za legitimní občanský protest. K násilným konfliktům v Hongkongu docházelo i během svátků, kdy byly zatčeny stovky lidí. Navzdory pokryteckým požadavkům Carrie Lam, aby alespoň na Vánoce byl klid, protestující zablokovali vyzdobená obchodní centra a zapalovali vánoční stromky.

Technologie (dohledu) v moderním městě

Situace v Hongkongu je navíc specifická rozsáhlou technologickou infrastrukturou, která může být využita podobně represivně jako v Číně. Napojení průmyslových kamer na systémy rozpoznávání obličeje lze snadno použít k identifikaci a sledování pohybu občanů. Pět nejsledovanějších měst světa se přitom nachází právě v Číně, kde je například ve městě Čchung-čching až 168 kamer na každých tisíc osob. Četné útoky na kamerové systémy a další monitorovací infrastrukturu tak představují protest proti podobnému zneužití, které v případě neúspěchu protestujících hrozí i v doposud relativně svobodném Hongkongu. I zde totiž policie disponuje například technologií iOmniscient schopnou skenovat kamerové záznamy, včetně těch z průmyslových kamer, porovnat obličeje či poznávací značky aut s policejní databází, a vytipovat tak v davu podezřelé jedince.

Prostor města sice může být utvářen zdánlivě dominantní a technologizovanou infrastrukturou, nikdy však není zcela neprostupnou zdí – lze v něm vždy vytvářet drobné trhliny.

Ačkoli nikdo zatím oficiálně nepotvrdil přímé užití této technologie proti hongkongským protestujícím, je zde prokazatelně používána minimálně pro kontrolu imigrace na letištích a samotné vědomí způsobu jejího využívání Čínou představuje hrozbu, proti níž prodemokratičtí aktivisté bojují a jež je nutí vytvářet celou řadu kreativních obranných mechanismů. Od nošení DIY masek nebo deštníků až po strhávání sloupů s kamerami či jejich zneškodňování sprejem. Podobně je v sázce i svoboda internetu a bezpečnost používání smartphonů, které v Číně i Hongkongu představují nezbytnou součást (digitálního) života. Hongkongská policie již zadržela protestující například na základě online komunikace, násilím odebraných smartphonů nebo sledovala jejich pohyb skrze data získaná ze sítě veřejné dopravy.

V tomto roce by navíc měl vejít v platnost nový elektronický identifikační systém založený na biometrické autentizaci zahrnující rozpoznávání obličeje, skenování oční duhovky a otisků prstů. V mnoha ohledech tak jsou hongkongské protesty bojem nejen za nezávislost na Číně a za občanskou svobodu, ale poukazují právě na problém nezávislosti a bezpečnosti současných (městských) technologických infrastruktur jako takových.

Demonstranté v Honkongu. Foto Lam Yik Fei, web autora

Komu slouží infrastruktury?

Čínská (technologická i politická) realita je možná té evropské v mnoha ohledech vzdálená, nedávno však padl i v Praze návrh na aktivaci funkce rozpoznávání obličejů na některých exponovaných místech. V následné mediální diskusi o problematice sledování občanů pak pronesl Martin Urban ze společnosti Eyedea Recognition v rozhovoru pro DVTV názor, že my se podobných nástrojů obávat nemusíme, protože žijeme v demokratickém a právním státě, kde k jejich zneužití nedojde. Jestli jsme si však mohli něčeho v poslední dekádě všimnout, tak právě toho, že nedemokratické tendence se objevují plíživě.

Právě případ Hongkongu navíc ukazuje, nakolik je taková hranice iluzorní – ačkoli je oficiálně do velké míry autonomní a na rozdíl od Číny poskytuje občanům většinu svobod, přece zde k „nedemokratickému“ zneužití technologických infrastruktur buď už dochází nebo evidentně brzy dojít může. Vzhledem k ekonomickým a mocenským zájmům, jimž tyto infrastruktury mohou sloužit, se ujištění o míře demokracie jeví dost chabé. Ve chvíli, kdy se nachází pod státní kontrolou, mohou být kdykoli využity i k potlačení legitimní občanské neposlušnosti. Míra zneužití informací se pochopitelně výrazně liší, již v současnosti je však i v Evropě pořizování záznamů aktivistek a aktivistů běžnou praxí. Věřit, že podobné shromažďování dat o občanech a jejich aktivitách nemůže být zneužito jen proto, že můžeme chodit svobodně volit, se v tomto kontextu zdá poměrně naivní.

Ewa Nowak: Incognito Mask

Lukem proti smart city

Fyzický prostor Hongkongu tak dnes ztělesňuje mnohem širší problém střetu technologických infrastruktur (v rukou státní moci) s občanskými snahami těmto infrastrukturám uniknout nebo k nim vytvářet alternativy. Podle teoretičky designu Keller Easterling je městský prostor vždy formován oficiálními orgány podle určitého „master plánu“, který představuje pevnou strukturu usilující o udržení či zavedení určitých pravidel. Prostor sám o sobě ale nikdy není statický a je tím pádem vždy otevřen tomu být „rozehrán nebo narušen“. Toto redefinování je přitom často uskutečnitelné právě skrze neoficiální intervence či formy vyjednávání s dominantním uspořádáním, které proti definitivnosti infrastruktur staví „nejasnost, rozpor, temperament nebo skrytost“. Již půl roku trvající protesty v Hongkongu nám tak především ukazují možná rizika „smart cities“, ale i to, že je možné prostřednictvím kreativních praktik a nových způsobů kolektivní organizace tuto hegemonii prolomit a strategicky ji přetvářet či redesignovat. A to často velmi jednoduchým DIY způsobem, s pomocí běžně dostupných předmětů, platforem nebo i pouhých lidských těl.

Protestující tak vyrábějí vlastní výbušniny, staví mohylky z cihel jako zábrany proti průjezdu aut a používají bambusové tyče nebo dokonce vlastní těla k vytvoření improvizovaných katapultů. Jejich běžná výstroj proti útokům policie pak sestává například i z praků či sportovních nebo vlastnoručně vyrobených luků a zahrnuje masky proti systémům rozpoznávání obličejů, které lze sestavit z dostupných produktů – například lyžařských brýlí a v Asii tak častých roušek. Vybavení tohoto typu je sehnatelné téměř pro každého a často je protestujícím dokonce distribuováno prodemokratickými majiteli obchodů. Většina těchto nástrojů se vyrovnává se systémem rozvinuté technologické infrastruktury s minimálním finančními možnostmi nebo průmyslovým zázemím a její často až primitivní funkčnost vyzařuje cosi velmi silného. Odkrývá totiž možné cesty, jak bojovat se zdánlivě danou infrastrukturou kreativním redesignováním běžných předmětů.

Kreativní (re)design 

Schopnost vytvářet jednoduchá, ale vysoce účinná řešení inspirovala i některé designéry či studenty k navrhování masek či šperků schopných skrze odraz světla, make-up nebo zakrývání těch správných částí zabránit technologii, aby obličej rozpoznala. The Incognito Mask od polské designérky Ewy Nowak se například podobá zlatým brýlím s tvary sahajícími na tváře a čelo. Maska Surveillance Exclusion od Jipa van Leeuwensteina zase pracuje s technologií lámaného průhledného plastu, který znemožňuje algoritmům rozpoznat tvář, aniž by bránil ostatními lidem číst nositelovy emoce a mimiku. Open-Source Toolkit CV Dazzle pak nabízí možnosti, jak skrze make-up či hair styling zabránit detekci obličeje, která je prvním z kroků v jeho automatizovaném rozpoznávání. Jeho autor Adam Harvey vychází z postupů námořní kamufláže během první světové války a poskytuje především sadu rekombinovatelných stylingových triků, které může zopakovat každý (PDF návod je ke stažení na stránkách projektu.) Hairstylingové tutoriály ukazující, jak například vytvořit obličejovou masku jen z vlasů, přitom vznikají i přímo v Hongkongu. Podobných nápadů je celá řada – více jich je k nahlédnutí například zde.

Kromě vytváření konkrétních nástrojů či předmětů schopných blokovat stávající systémy jsou však hongkongské protesty výrazné právě svou schopností vytvářet alternativní kolektivní infrastruktury. Celé prodemokratické hnutí je organizováno na základě decentralizovaného open-source modelu, jak jej nazývá profesor Francis Lee. Řízení protestů funguje na participační bázi: Protestující neustále komunikují a v reálném čase společně rozhodují o každém kroku skrze online platformy, jako jsou Telegram nebo Airdrop. Joshua Wong, vůdce protestů z roku 2014, k tomu říká: „Když hnutí nemá jeden individuální rozhodující orgán, tak je pro vládnoucí složky velice náročné odhadnout, a tedy i potlačit, jeho budoucí kroky… Tentokrát tedy nemáme vůdce, ale máme platformu.“

Buď vodou

Oproti protestům z roku 2014, které po vzoru hnutí Occupy blokovaly důležité budovy a spoje města, je tedy současná strategie naopak inspirována „filozofií“ populární hvězdy kung-fu filmů Bruce Leeho: „Buď beztvarý, bez formy, jako voda­… buď vodou.“ Demonstrující tak přebíhají z lokace na lokaci, formují pochody na nečekaných místech nebo naopak znenadání zablokují prostory, které před chvílí opustili. Touto fluidností naplňují protesty požadavek adaptability a improvizace, který vyzdvihuje i Keller Easterling. V boji proti výše zmíněnému master plánu musí totiž hráč vždy vědět, jak pohotově reagovat na rychle se měnící podmínky. Podobnou tvárnost ukazuje rychlá funkční komunikace protestujících i jejich přímá organizace v prostoru. Kromě masek či deštníků totiž skrývají členy zapojené do radikální akce hradbami z vlastních těl nebo vytvářejí dlouhé živé lidské řetězce pro předávání nástrojů nebo lékařských potřeb. Pro efektivní zmizení z místa akce zase často slouží strategicky umístěné hromady oblečení pro převlečení nebo různě rozmístěné jednorázové vstupenky na veřejnou dopravu, aby nebylo možné účastníky sledovat podle jejich vlastní karty.

Fotografie a videa protestujících v až středověce působící výzbroji, jež k nám přicházejí z dnešního Hongkongu, jako by v sobě tedy pojily dystopické hi-tech sci-fi, historické drama a akční kung-fu film zároveň. Jejich částečná neuvěřitelnost a syrová vizuální působivost z nich dělá mrazivou spekulaci o možné blízké budoucnosti nesouhlasné existence v technologizovaných „smart city“ infrastrukturách. Místo naivního neoluddismu či technofobie, jež mohou na první pohled vyvolávat, bychom si z nich však měli odnést právě to, že master plán lze často narušit i s minimem možností, pokud u toho jsme kreativní a dokážeme vzájemně komunikovat. Prostor města sice může být utvářen zdánlivě dominantní a technologizovanou infrastrukturou, nikdy však není zcela neprostupnou zdí – lze v něm vždy vytvářet drobné trhliny, jimiž může procházet voda. Na jejich vytváření se přitom mohou podílet designéři, ale často právě i ti, kdo k tomu zdánlivě nemají pravomoc nebo prostředky. A Hongkong nám ukazuje, že designéry můžeme být v tomto smyslu všichni, pokud si to uvědomíme.

Autoři jsou studenti FF UK a členové kolektivu BCAA system.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies