Malé ženy: jaké je být ambiciózní ženou ve světě, který na to není připraven

Třetí, na šest Oscarů nominovaný film Grety Gerwig je láskyplnou poctou klasické knize, moderně působícím kostýmním dramatem i důvtipnou rozpravou o ženském psaní.

Americká spisovatelka Louisa May Alcott v roce 1868 Malými ženami debutovala. O rok později na ně navázala Dobrými manželkami. Obě knihy pak ve Spojených státech vyšly dohromady, stal se z nich knižní bestseller a milovaná klasika, která inspirovala čtenářky a čtenáře z celého světa, od Theodora Roosevelta po Simone de Beauvoir a Elenu Ferrante. Román sledující nejprve dospívání čtyř sester Marchových v časech americké občanské války a posléze jejich hledání identity v dospělosti byl již rozebrán z rozličných teoretických pozic a dočkal se bezpočtu filmových, televizních, divadelních i rozhlasových adaptací. Režisérka a scenáristka Greta Gerwig přesto našla způsob, jak známý text představit v novém světle a přiblížit jej mladší generaci.

Film nezačíná ve skrovném, ale útulném domě Marchových, jak jsme zvyklí z dřívějška, nýbrž před dveřmi redakce časopisu Vulkán, kde již dospělá Jo March (Saoirse Ronan) sbírá odvahu k předložení svých povídek vydavateli. Když se jí o pár okamžiků později podaří k vlastnímu překvapení vyjednat jejich publikování, dostává kromě dvaceti dolarů také jednu nevyžádanou radu: bude-li někdy psát o ženské hrdince, měla by se dotyčná na konci knihy buď vdát, nebo zemřít. Nic jiného čtenáři neočekávají. Tato poznámka nastoluje ústřední téma střetu osobních ideálů s ekonomickou realitou kapitalismu a vytváří první z mnoha paralel mezi příběhem Malých žen a příběhem o tom, jak Malé ženy vznikly.

Zpětný pohled

Gerwig se po pečlivém obeznámení s knihou i životem její autorky rozhodla oba příběhy důmyslně proplést a vyzdvihnout podobnosti mezi finančními, uměleckými a osobními problémy Jo March a Louisy May Alcott. Kromě replik z knihy ve filmu – počínaje úvodním citátem „Měla jsem spoustu starostí, tak píšu veselé příběhy“ – Gerwig pracuje s úryvky ze spisovatelčiných deníků a esejů. Jako režisérka a scenáristka na jednu stranu zůstala věrná předloze a neopomenula žádnou významnou postavu ani dějový zvrat, ale současně se pomocí nápaditého metafikčního rámce zamýšlí nad otázkou autenticity a autorství a reflektuje, jak omezené spektrum rolí a vzorů k identifikaci literatura ženám odnepaměti nabízí.

K tomu, aby zdánlivě obyčejná a nezajímavá každodennost žen získala na významu, stačí, aby o ní někdo napsal knihu s citlivostí Louisy May Alcott nebo natočil film s režijní lehkostí a formální invencí Grety Gerwig.

Dospívání sester Marchových autorka filmu vnímá zejména jako cestu k nalezení vlastního hlasu. Klíčem k poznání toho, co je definuje, jsou vzpomínky na dobu, kdy ještě nenaplňovaly stanovené role nebo tužby manželů a své sny nemusely konfrontovat se skutečností. Vyprávění je z toho důvodu oproti chronologicky vystavěné předloze ukotvené v dospělosti hrdinek, ze které se retrospektivně ohlíží za sedm let starými událostmi.

Minulost a přítomnost zde nepředstavují dva oddělené časové bloky. Neustále se prolínají a zrcadlí, díky čemuž vychází najevo, jak jsou hrdinky v dospělosti ovlivňovány svými dřívějšími zkušenostmi, jak si v sobě stále nesou naděje a přísliby mládí a překonávají s jejich pomocí pracovní, manželské či rodičovské výzvy. Zatímco přítomnosti dominuje melancholický tón a různé odstíny modré, vzpomínky jsou zalité zlatavě hřejivým světlem a chvílemi mají až pohádkový nádech. Když se dívky na Štědrý den rozhodnou darovat sváteční snídani potřebným, nacházejí doma po návratu bohatě prostřený stůl – dar od jejich dobrosrdečného souseda. Když jedna ze sester onemocní spálou, která byla v 19. století pro mnohé děti smrtící, jako zázrakem se uzdraví.

Svět mužů je zatím zpřítomňován jen kousavými komentáři zahořklé tety Marchové (Meryl Streep), která dívkám na rozdíl od jejich matky (Laura Dern) bez obalu říká, jak se věci mají, a Lauriem (Timothée Chalamet), rozpustilým mladíkem androgynního vzezření. Toho sestry na doklad smýšlení nezatíženého genderovými stereotypy dokonce přijímají do svého spolku, kde se převlékají za džentlmeny z Dickensovy Kroniky Pickwickova klubu.

Jestliže předloha naznačuje, že nejradostnější a nejsvobodnější etapou života každé dívky je její dětství, nejnovější filmové zpracování tuto perspektivu problematizuje. Vzpomínky jsou vždy determinovány tím, co sestry právě prožívají. Slouží jim jako útočiště před bolestivější dospělostí a odpovídají spíše tomu, jak si své dětství chtějí pamatovat, než jak je prožily. Také zvolená stylizace flashbacků vyvolává pochybnosti ohledně jejich věrohodnosti.

Harmonie mezi minulostí a přítomností

Styčné body mezi „teď“ a „tehdy“ ovšem také v idylických vzpomínkách odhalují zárodky budoucích zklamání, konfliktů a odmítnutí. Víme-li například, že nejstarší Meg (Emma Watson) pojmenovala svou dceru Daisy, o to silněji nás zasáhne její vzpomínka na honosnou společenskou událost, kde tančí ve vypůjčených růžových šatech, jaké by si její rodina nikdy nemohla dovolit, a svými vrstevnicemi je překřtěna právě na „Daisy“. Volba stejného jména pro dceru vyjadřuje její naději, že dívka bude jednoho dne stejně svobodná jako Meg na plesu, kdy mohla s cizím jménem a v cizích šatech na chvíli uniknout realitě vlastního života.

Zpřeházené pořadí událostí tím pádem akcentuje určité charakterové rysy hrdinek již během jejich dětství a pomáhá nám je pochopit v jejich komplexnosti. Emocionálním centrem příběhu sice i zásluhou živelného hereckého projevu Saoirse Ronan po celý film zůstává nespoutaná Jo, ale díky nuancovanému vykreslení ostatních sester si zřetelně uvědomujeme, že Malé ženy jsou příběhem čtyř žen se čtyřmi rozdílnými sadami názorů, přání a očekávání.

Amy (Florence Pugh) oproti předchozím adaptacím není přehnaně ctižádostivý fracek, ale mladá žena dobře obeznámená se společenskými očekáváními, která k dosažení svých cílů inteligentně využívá vlastní feminity. Introvertní Beth (Eliza Scanlen), vedle matky nejúžeji spjata s domovem, nepředstavuje jednorozměrnou tragickou hrdinkou čekající na naplnění svého osudu. Její tichá síla obnovuje domácí rovnováhu a drží rodinu pohromadě. K oslabení rodinné soudržnosti dochází příznačně poté, co Beth onemocní a sestry se vydávají za poznáním po vlastních osách.

Vedle emancipace hlavní hrdinky, která jednotlivé segmenty propojuje, film zásluhou rovnoměrnějšího rozprostření pozornosti v několika motivicky provázaných oddílech odkrývá úskalí jiných dívčích cest k naplňujícímu životu. Amy s lehkou hořkostí postupně přijímá skutečnost, že nebude vpuštěna do pánského klubu geniálních malířů a nezbude jí, než se dobře provdat. Meg po seznámení se sympatickým, leč nemajetným učitelem opouští myšlenku na hereckou kariéru a Beth může své hudební nadání rozvíjet hlavně díky štědrosti pana Laurence (Chris Cooper).

Ve vzpomínkách vidíme všechny sestry častěji pohromadě. Přestože se názorově rozcházejí a dochází mezi nimi k různým šarvátkám a rozepřím, které později přerostou v hlubší odcizení, spolu s milující matkou prozatím vytvářejí svět, v němž nemusejí nic předstírat a jsou přijímány se vším, co je v nich dobré i špatné. Obnovení této synergie, třeba s jinými lidmi, se v Malých ženách zdá být nezbytné k objevení svého stálého místa ve světě.

Pokrokově smýšlející Jo je přesvědčena, že její sestry po boku mužů štěstí nikdy nemůžou najít. Nedochází jí, že jim takto upírá právo na svobodnou volbu, které jinak prosazuje. Jak ji upozorní Meg, pokud má někdo jiné sny než ona, neznamená to, že jsou méně podstatné. Jestliže někomu vyhovuje rodinný život, ať mu dá přednost. Z odsunutí mužských postav do rolí pozorovatelů, posluchačů a glosátorů, kteří dění přímo neovlivňují, je ovšem zřejmé, že o štěstí nerozhoduje, zda budou sestry Marchovy svobodné, či vdané, ale jestli zůstanou upřímné samy k sobě. Zásluhou zvolené vyprávěcí struktury chápeme, že něco takového dokážou, pouze pokud zůstanou v kontaktu se svým dětstvím, kdy ještě nebyly sešněrovány korzety ani společenskými konvencemi.

Vrstvení fikce a fakt

Blízkost a sesterství, vázané na uzavřené domácí prostředí, jsou však v něčem omezující, což si uvědomujeme zejména z chování neposedné Jo, překračující hranice vymezeného prostoru a genderových norem od úvodní scény. Po jedné z rušných newyorských ulic utíká s takovou radostnou energií, že obraz musí být na chvíli zpomalen, abychom ji stačili sledovat. Víc než protagonistku sto padesát let starého dívčího románu Jo v daný okamžik připomíná ženské postavy z moderních romantických komedií.

Scéna asociující podobný okamžik z filmu Frances Ha, kde takto dávala průchod své nezčeřené radosti titulní hrdinka v podání Grety Gerwig, zároveň odkazuje k Louise May Alcott, mezi jejíž kratochvíle patřilo běhání. Jiným biografickým detailem zakomponovaným do příběhu je schopnost Jo psát oběma rukama, kterou si Alcott osvojila, aby mohla pokračovat v psaní bez přestávek.

Vrstvení fikce a životopisných fakt, ukazující, co obnáší být ambiciózní ženou ve světě, který na ambiciózní a úspěšné ženy není připraven, graduje v závěru upraveném tak, aby odrážel jak situaci hlavní hrdinky, toužící publikovat vlastní knihu a získat peníze pro rodinu, tak situaci slavné umělkyně na počátku její kariéry. Sebereflexivní finále odhaluje, že zveřejnit své dílo vyžaduje stát se součástí systému a proměnit své nejniternější myšlenky v produkt, za který budou lidé ochotni zaplatit. Komerční aspekt je pro mladou ženu z chudé rodiny stěžejní. Na rozdíl od mužů se nemůže opřít o věhlas a společenskou prestiž. Nemá-li její dílo zůstat za zavřenými dveřmi, musí se částečně zpronevěření sobě samé a učinit ryze pragmatické rozhodnutí. Happy end Malých žen je tak současně dekonstrukcí happy endu.

Gerwig sice zachovala původní konec, ale také rozkryla neromantický kontext jeho vzniku a nabídla k němu kritický komentář. V lecčem překonané romantické ideály, na nichž kniha stojí, tak vnímáme v souvislostech usnadňujících jejich pochopení z dnešního hlediska. Stejně svěží kombinace uctivosti s potměšilostí charakterizuje celý film.

Dobové drama s moderním střihem

Zařazení mezi usedlá kostýmní dramata se Malé ženy vzpírají také svižným stylem. Scény dlouze nedoznívají, abychom se mohli opájet dobovou výpravou a kostýmy. Střih, pohyb postav a kamery i prudkost slovních výměn mezi dobře sehranými herci jim naopak dodávají hudební rytmus, v určitých momentech ještě zesílený hudbou Alexandra Desplata.

Zejména prolog filmu, kdy jsme bez expozice vrženi do víru dění, musíme se zorientovat v množství postav a jedna událost střídá další, může být pro diváka neznalého předlohy náročný. Jakmile si ale na nezvykle rychlé tempo zvyknete, film vám prakticky nedá šanci, abyste z vyprávění vypadli. Gerwig totiž k „zaháčkování“ naší pozornosti s neobyčejnou suverenitou využívá paralelního střihu.

Téměř neustále se souběžně odehrává několik akcí, které navzájem oddalují své vyústění, čímž jsme drženi v očekávání a stále před sebou máme otázky čekající na zodpovězení. Také tradiční dialogové scény zásluhou tohoto podprahového napětí působí velmi dynamicky a podněcují naši zvědavost.

V přístupu ke klasické látce se Gerwig inspirovala dobovými dramaty Françoise Truffauta (Jules a Jim, Dvě Angličanky a kontinent) nebo Martina Scorseseho (Věk nevinnosti). Podobně jako oni stříhá Malé ženy coby příběh ze současnosti, postavy nechává do kamery předčítat jejich dopisy a nákladnou dobovou výpravu využívá jako samozřejmou součást světa, ve kterém se odehrávají dramata hrdinek. Podobně jako její kolegové nás také Greta Gerwig upozorňuje na přítomnost vypravěče, byť ne mimoobrazovým komentářem jako Truffaut a Scorsese, ale zmíněným střídáním dvou časových rovin, zesilováním tematických a vizuálních podobností a kontrastů mezi minulým a současným děním. Otázka autorství, okolo které se celý film točí, tak vyvstává do popředí i prostřednictvím nápadně promyšleného řazení událostí.

Důležitost každodennosti

Umění nám umožňuje vytvořit si svět, v němž se budeme cítit bezpečně, a čerpat z něj sílu a inspiraci ve špatných časech. Pro ženy z chudé rodiny jako Jo March nebo Louisa May Alcott to byla v předminulém století jedna z mála možností, jak se ekonomicky osamostatnit a dosáhnout svých snů i bez muže.

Malé ženy jsou poctou těmto ženám. Ženám, které se v kontextu „velkých“ dějin jeví jako malé a bezvýznamné jen kvůli tomu, že se o nich nevyprávělo a stále nevypráví tak často jako o mužích, protože se jejich příběhy nezdály být stejně důležité a vzrušující. Podělit se o jídlo s početnou rodinou žijící v bídě nebo rozdávat deky rodinám vojáků ale není méně důležité než pronášet vzletné politické proslovy. Mezilidské vztahy a drobná rodinná dramata vypovídají o životě, jak jej známe a zažíváme, víc než heroické umírání na bojištích.

K tomu, aby zdánlivě obyčejná a nezajímavá každodennost žen získala na významu, přitom stačí, aby o ní někdo napsal knihu s citlivostí Louisy May Alcott nebo natočil film s režijní lehkostí a formální invencí Grety Gerwig, jejíž Malé ženy mají všechny předpoklady k tomu, aby se staly stejně milovanou klasikou jako ty z roku 1868.

Autor je filmový publicista.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies