Manchesterská revoluce: moje město v roce 2080

Známý britský autor Paul Mason si představuje, jak by jeho rodný Manchester mohl vypadat v postkapitalistické éře. A píše i o tom, jak se do nové éry dostat.

Foto Mike Peel, CC BY-SA 4.0

Představte si následující: narodí se dítě, a to ve městě, kde je čtyřicet procent pracujících zapojeno do strojové a manuální výroby. Hlavním společenským vztahem je práce za mzdu. Společenská smlouva je silná a realizuje se skrze zdanění. Většinu služeb poskytuje stát.

Šedesát let nato se v tomtéž městě narodí další dítě. Do výroby je teď zapojeno jen deset procent pracujících obyvatel města, z nichž polovina se navíc zabývá úkoly, jež připomínají spíš vědu či kybernetiku. Kapitálové vykořisťování má hlavně finanční podobu, placená práce je druhotná vůči vytěžování hodnoty to probíhá pomocí úroků, monopolních cen, podhodnocené práce a využívání behaviorálních metadat. Většinu služeb poskytuje trh.

V dvě stě padesát let dlouhém životním cyklu industriálního kapitalismu se během tohoto šedesátiletého výseku odehrála výrazná proměna. Poháněla ji technologie, globalizace a lidský vývoj. Její společenský dopad je očividný.

V šedesátých letech panovalo v ulicích města během pracovních týdnů za dne ticho, o nedělích pak bylo ticho přímo hrobové. Mezi prací a volným časem vedla jasná dělicí čára. Dnes v ulicích města hučí venkovní kavárny, chodníky se hemží lidmi, kteří za chůze čile hovoří, ať už mezi sebou, nebo na dálku přes chytré přístroje.

V šedesátých letech uplynulo jen pár let od doby, kdy jednoho významného vědce z tohoto města soudně popotahovali za to, že v soukromí projevoval svou homosexualitu. Dnes jeho tvář zdobí padesátilibrovou bankovku a ve městě je celá čtvrť věnovaná gay kultuře.

Tím městem je Manchester, na jehož předměstí jsem se roku 1960 narodil. Kdysi proslulé epicentrum průmyslové revoluce má v současnosti pracovní sílu tak dynamickou, až oči přecházejí. Z produktivního obyvatelstva čítajícího 1 760 000 lidí pracuje dvacet čtyři procent ve finančnictví a profesionálních službách, dvacet procent ve zdravotnictví, školství a sociální péči, a pouhých deset procent ve výrobě.

Za hranice uhlíkové ekonomiky a kapitalismu

Otázka zní: jak bude Manchester vypadat za dalších šedesát let? Jak by mohl v nejlepším možném případě vypadat přechod samotné kolébky manufakturní a strojové výroby za hranice kapitalismu a uhlíkové ekonomiky?

Během příštích šedesáti let by mělo být možné dosáhnout plné automatizace výroby a pracovní sílu ve většině továren omezit na funkci dohledu. To už také dosáhneme daleko za hranice prosté automatizace lidských procesů (jako v případě robotů v automobilovém průmyslu, kteří svářejí jako nějaký obr na speedu): procesy samy budou v podstatě ne-lidské. Kovový předmět budeme schopni nechat „vyrůst“ nebo vytisknout – podobně jako dnes v laboratorních podmínkách vyrábíme čepele turbodmychadlových motorů z jednoho kovového krystalu.

Na současném zaměření na uhlíkovou neutralitu člověka zaráží nedostatek představivosti jak u politiků, tak i vědců a demonstrantů. Aby levice přežila boje, které nás v této dekádě čekají, musí si vytvořit vlastní utopii.

Přes devadesát pět procent pracovní síly se tedy bude soustřeďovat ve službách, z nichž mnohé zahrnu přímý lidský kontakt. Jelikož eliminujeme finanční spekulaci a automatizujeme mnohé finanční procesy jako komerční bankovnictví, obchodní právo, účetnictví a termínové trhy –, i ve finančnictví zůstane jen malá pracovní síla. Zato ve zdravotnictví, kultuře, sportu a školství bude stále výrazná zastíní i sektor obchodních služeb, tak jako dnes zastiňuje výrobu.

Většina lidí bude „pracovat“ jen dva či tři dny v týdnu a práce bude jako dnes směsicí povinností a zábavy. Slavná výtka, kterou Karel Marx adresoval Charlesi Fourierovi že „práce se přece nemůže stát zábavou“ a lze ji jen časově omezovat dojde vyvrácení. Pravdu ale měli oba: automatizace zkrátila pracovní dobu a zamlžila dělicí čáru mezi prací a volným časem.

Nebudou existovat žádné technologické monopoly jen směsice novátorských malých až středních podniků, které budou vydělávat v tradičním smyslu, a zařízení na veřejné informace, která si budou účtovat jen výrobní a údržbové náklady.

Celková zdravotní péče (včetně zdraví duševního, fyzioterapie a zubní péče), školství až po vysokoškolskou úroveň a městská hromadná doprava bude zdarma. Průměrná renta bude činit kolem pěti procent průměrného platu (jako v rudé Vídni ve dvacátých letech 20. století) a úroková sazba na hypotéce bude omezena na přibližně stejnou úroveň.

V roce 2080 už město dávno dosáhlo nulového užívání uhlíku a jeho progresivní vláda se zapojuje do novátorské snahy odstraňovat uhlík z ovzduší a zbytku světa splácet uhlíkový dluh

Kulturní a politický boj

Další otázka zní: jak jsme to dokázali?

Za prvé jsme dekádu 2020–2030 proměnili v masový kulturně-politický boj o nový druh kapitalismu. Zformovali jsme vlády, které potlačily spekulativní finančnictví, vytvořily milion nových zelených sociálních domovů a jejich vlivem „zezelenaly“ všechny stávající bytové jednotky, podpořily vznik nových systémů městské hromadné dopravy a vymístění všech benzinových/dieselových aut a náklaďáků ze silnic, rozbily nebo znárodnily technologické monopoly, přičemž registraci dat převedly do veřejného vlastnictví, vědomě daly vyrůst velkému neziskovému sektoru včetně bank, maloobchodních odbytišť, poskytovatelů zdravotní a sociální péče a center kulturní produkce , konečně ze systému sociálního zabezpečení odstranily všechny donucovací prostředky a státní důchody sloučily s podporami v jeden základní příjem umírněné výše, který zakotvily jakožto právo v ústavě.

Výsledkem byl v roce 2030 stále ještě kapitalismus. Vláda se však naučila, jak ho hodnotit jinými měřítky nejen podle výpočtů přidané hodnoty, ale také fyzických výsledků, odpracovaných hodin a výkonnosti. Pokud se roku 2020 „celková hospodářská užitečnost“ dělila na čtyřicet procent státní, padesát devět procent tržní a jedno procento neziskové, pak v roce 2030 už jen nějakých deset procent ekonomiky fungovalo „za tržní cenu“. Nominální hrubý domácí produkt se ustálil a začal se zmenšovat.

To vedlo k tomu, že se finanční trhy musely adaptovat v podmínkách omezení spekulace a s vidinou konce procesu akumulace kapitálu. Jinými slovy: zachvátila je panika z vyhlídky na postuhlíkový a postkapitalistický svět, což stát a centrální banku donutilo, aby se do věci vložily v zájmu zachránit, ustálit a převzít finanční infrastrukturu, přičemž spekulativní kapitál byl ponechán svému selhání. Celou záchrannou akci zaplatila tvorba peněz v centrální bance a zpeněžení národního dluhu.

Ve dvacátých letech 21. století proběhla bitva mezi ekonomikou založenou na zisku a hospodářstvím zaměřeným na lidi a planetu. S plným vědomím nebezpečí plynoucích z příliš překotných a dramatických státních intervencí se radikální sociálně demokratická vláda jala záměrně podporovat opětovný vzrůst soukromého sektoru na úrovni malých a středních podniků, a to pomocí veřejné intervence a fondů, kterými přeskupila podnikatele z nízkohodnotových operací směrem k novým technologiím a sociálním inovacím.

Soustava celosvětového hospodářství, která se v roce 2020 rozpadala, nemohla odolat tomu, když zelený postkapitalismus přijaly současně levicově liberální a sociálně demokratické politické strany. V roce 2030 se roztříštila na regionální bloky přičemž ten evropský se ukázal jako nejúspěšnější, Čína zahrnula a pohltila většinu Ruska a střední Asie, zatímco Severní Amerika se celá sjednotila ve vcelku samonosný trh.

Po roce 2030 však spolu s potlačením finanční globalizace došlo k oživení nové podoby ekonomické globalizace založené na cestování, sdílení informací a obchodu se surovinami.

V letech 2030 až 2050 městská správa Manchesteru důrazně podporovala projekt spravedlivého přechodu na nulový uhlíkový status. Pro celou aglomeraci zajišťovala distribuci hlavních služeb skrze univerzity, instituce výzkumu a vývoje a velká zdravotnická zařízení ve prospěch okolních měst, donedávna stagnujících bývalých bašt průmyslu.

V roce 2040 se centrum Manchesteru zbavilo automobilů: hlavní tíhu dopravy převzaly bicykly, tramvaje a chůze. Poměr letecké dopravy zůstává výrazný, ale probíhá slibný vývoj masového bezuhlíkového létání na bázi palivového článku, takže se město i přes požadavky radikálů na jeho odstavení rozhoduje nechat manchesterské letiště v provozu.

Na březích řeky Irwell, roku 2020 stejně neutěšené jako tehdy, když na ni z mostu Ducie hleděl Friedrich Engels, si teď hrají vydry a proti proudu někde mezi městy Ramsbottom a Bacup žijí i bobři. Pokud jde o společenský život města, bude se lišit od toho nynějšího asi tak, jako se ten současný liší od poválečné éry Eny Sharples a Stana Ogdena (postav z Coronation Street, seriálu zasazeném do Salfordu u Manchestru – pozn. red.) – jak přesně, to předpovědět nedokážu.

Nedostatek představivosti

Aby levice přežila boje, které nás ve dvacátých letech našeho století čekají, musí si vytvořit vlastní utopii. Na současném zaměření na uhlíkovou neutralitu však člověka zaráží naprostý nedostatek představivosti jak u politiků, tak i vědců a demonstrantů ohledně toho, jak by mohla vypadat ekonomika, jejíž pomocí by této neutrality bylo možné dosáhnout.

V určitém smyslu je selhání ekonomické představivosti pochopitelné. Ekonomie se jakožto masová akademická disciplína uchytila teprve v posledních šedesáti letech a jejím hlavním heslem bylo, že nic odlišného prostě není možné. Jelikož si ale dnes kapitalismus bez uhlíku představovat zkrátka musíme, je nutné se přimět také k zamyšlení nad ekonomikou bez povinné práce.

Cílem je dosáhnout ekonomiky bezuhlíkové a cirkulární, pokud jde o zdroje; ekonomiky, v níž bychom omezili počet odpracovaných hodin a podpořili měřitelný nárůst lidského zdraví a štěstí, znovu spojili zchátralá předměstí s centrem a nalezli udržitelné zdroje potravin. Je zapotřebí, abychom na vytyčování a ověřování cest k přechodu začali pohlížet jako úkol životně důležitého významu.

V tomto přechodu sehraje právě město úlohu primární jednotky: je dost velké na to, aby fungovalo komplexně, ale i dost malé na to, aby se v různých městech daly zkoušet různé přechodové cesty a aby se obyvatelé cítili zapojeni do rozhodovacího procesu a přímo zakoušeli jeho výsledky.

Roku 1960, kdy jsem se narodil, vypadal Manchester jako elektrifikovaná verze svého starého já z 19. století: všude plno továrních komínů, dlážděné ulice a vytápění uhlím. Dnes má člověk pocit, že minula celá jedna éra. Do roku 2080 se nám však musí podařit ještě další, zcela odlišný kvalitativní přechod. Ten ale ani nemá šanci začít, pokud si ho nedokážeme představit.

Autor je britský spisovatel a novinář.

Z anglického originálu The Manchester revolution, publikovaného na stránkách International Politics and Society a Social Europe, přeložil David Vichnar. Český překlad byl připraven ve spolupráci s nadací Friedrich-Ebert-Stiftung v ČR.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies