Foto MPSV
Ministerstvo práce a sociálních věcí (MPSV) vysílá už delší dobu vcelku zvláštní signály. Můžeme si jen domýšlet, kam má současná politika populismu směřovat, ale zdá se, že přístup úřadu pod vedením Jany Maláčové nemá přispět ke stabilizaci ohrožených rodin ani k větší ochraně dětí a jejich práv. Jistou naději skýtala nedávno připravená novelizace zákonů o sociálně-právní ochraně dětí a sociálních dávkách. V probíhajících připomínkových řízeních je bohužel naprosto zjevné, že se MPSV nesnaží ukončit rozevírání nůžek mezi chudými a bohatými obyvateli ČR a už vůbec ne o to, aby se situace rodin potácejících se na hranici chudoby zlepšila. To je vzhledem k množství analýz a studií, zpracovaných i samotným MPSV, nanejvýše zvláštní. Nabízí se otázka, zda je na ministerstvu vůbec někdo četl. Není tedy překvapením, že poté co na veřejnost pronikly návrhy novel zákonů o dávkách na bydlení, sociálně-právní ochraně dětí nebo třeba novela zákona o zaměstnanosti, začalo být toto ministerstvo částí odborné i laické veřejnosti označováno jako Ministerstvo (a)sociálních věcí.
Zbav se klienta, ušetři peníze
Důvody pro takové označení je možné najít hned na několika úrovních fungování ministerstva. Podíváme-li se například na fungování úřadů práce (ÚP), zjistíme, že jsou to spíše úřady pro zaměstnávání úředníků než odborná pracoviště zaměřená na pomoc nezaměstnaným. Vše nelze mít za zlé ministryni Maláčové ani přetíženým a mnohdy zoufalým úředníkům za přepážkami. Tento příběh začal totiž již za Jaromíra Drábka, kdy agenda sociálních dávek přešla na úřady práce, aniž by na to jejich pracovníky někdo připravil. Smysluplné a funkční koncepce, kdy úřad práce spolupracuje s odborem sociálních věcí na městském či obecním úřadu nebo s organizacemi podporujícími ohrožené skupiny obyvatel, jsme se však dodnes nedočkali. Situace přitom už dříve nebyla dobrá. Nyní to ale se sociální politikou v Česku jde až překvapivě rychle z kopce.
Veřejným tajemstvím je, že pracovníci úřadu práce jsou motivováni, aby co nejvíce klientů vyloučili z evidence, co nejvíce dávek zamítli a již přiznané dávky odebírali při kontrolách.
Zajímavým ukazatelem vážnosti situace je enormní snížení počtu evidovaných uchazečů o zaměstnání. V současné době se zaměstnavatelé potýkají se zoufalým nedostatkem zaměstnanců, přitom dochází plošně k vyřazování osob z evidence ÚP kvůli bagatelním důvodům. Na tento stav upozornila začátkem ledna i ombudsmanka Anna Šabatová.
Příkladem za všechny jsou neschopenky. Osoba evidovaná na úřadu práce musí neschopenku doložit ještě v den vystavení lékařem. Možnost, že by doklad o neschopnosti mohl být vystaven mimo úřední hodiny úřadu práce pro veřejnost (například v úterý nebo v pátek v jednu hodinu odpoledne), kdy se na pobočku nedovoláte, je pro pracovníky MPSV nepodstatný detail.
Zaměstnance MPSV jako by nikdy nenapadlo, že nejvíce ohroženými skupinami jsou osoby s nízkými sociálními kompetencemi, nejchudší obyvatelé, osoby evidované z důvodu vážných zdravotních problémů či zdravotního postižení a osoby vyššího věku.
Při znalosti problematiky osob ohrožených chudobou a sociálním vyloučením by odborníkům mělo být jasné, že tito lidé často nemají doma internet, nemají dostatek peněz na kredit v mobilu nebo třeba vůbec neumí používat e-mail. Obvykle také člověku, který je na neschopence, prostě a jednoduše není dobře: nemá sílu běžet do internetové kavárny (pokud ji v místě svého bydliště má) či stát frontu na poštu, aby podklady úřadu práce zaslal (protože razítko podání na poště je bráno jako oznámení pracovnici ÚP). Reálně pak situace vypadá tak, že pokud se s neschopenkou dostavíte na úřad práce až následující den po jejím vystavení, jste sankčně vyřazeni z evidence na tři až šest měsíců.
Co to znamená? V první řadě nulový příjem, neboť osoba vyloučená sankčně nemá nárok na dávky životního minima, což pravděpodobně zapříčiní propad do totální chudoby a ztrátu bydlení. Dále pak neplacené zdravotní pojištění, čímž vzniká na pojišťovně dluh, který zpravidla ve de k exekuci.
Takový postup je jistě velmi poučný, výchovný a motivující. Jako „bonus“ v rámci této represivní výchovy sociálně slabých dospělých dostaneme například rodiče samoživitele s malými dětmi do situace, kdy jim reálně hrozí odebrání dítěte do ústavního zařízení. Odebrat dítě ze sociálně-ekonomických důvodů se sice nesmí, ale česká (proti)rodinná politika na to opět vyzrála. Přetížené pracovnice orgánu sociálně-právní ochrany dítěte (OSPOD) mnohdy rodičům v takové či podobné situaci navrhují, ať dítě dají do ústavu sami na vlastní žádost a dobrovolně. Argumentují, že pokud tak neučiní a následně nastane situace, kdy nebudou mít kde bydlet a co dítěti dát jíst, bude jim odebráno soudně a vše pak bude daleko horší. Je-li totiž dítě odebráno soudem, není jednoduché dostat ho zpět, ale pokud ho rodič umístí do zařízení pro děti vyžadující okamžitou ochranu na svou vlastní žádost, není proces navrácení dítěte do rodiny tak problematický.
Dá se sice namítnout, že máme azylové domy a různé neziskové organizace a rodinám v krizi by se mělo dostat pomoci. Bohužel se tak často neděje. Někdy je to proto, že se klient úřadu práce o možnostech pomoci od úředníků ani nedozví. Druhým důvodem je nedostatek kapacit sociálních služeb pro rodiny. Čekací doby na přijetí do azylového domu pro matky s dětmi jsou až několikaměsíční. Získat místo v azylovém domě pro otce či rodiny s dětmi je prakticky nemožné a situace, kdy matka s dětmi jde do azylového domu a z otce dětí se stane bezdomovec, není vůbec výjimečná. Následky jsou pro rodiny mnohdy fatální.
Namísto pomoci ledová sprcha
Představme si, že zoufalá matka (často stejně zoufalí otcové prominou), která nemá dostatek financí, aby svým dětem zajistila základní životní potřeby (například proto, že utekla od partnera, který ji opakovaně týral), se pro pomoc vypraví na úřad práce. Doufá, že jí na odboru hmotné nouze či státní sociální podpory, pomohou tuto přechodnou situaci překlenout. Jenže na mnoha úřadech přijde místo pomoci jen další ledová sprcha.
Chcete přídavek na děti? Doložte, že jejich otec neuplatňuje slevu na dani. Co na tom, že dle zákona ji smí uplatnit pouze tehdy, žije-li ve společné domácnosti (zda žije, nebo ne, to ÚP díky institutu společně posuzovaných osob ví). Pokud žena s otcem svých dětí vychází v dobrém, často tento nesmyslný požadavek dokáže splnit. Velký problém nastává, pokud žadatelka neví, kde se otec dětí vyskytuje. Protiprávním, ale častým následným krokem úřednice je odmítnutí přijetí žádosti o dávku.
Žadatelka následně navštíví odbor hmotné nouze. Zde se dozví, že dávka Mimořádné okamžité pomoci na kauci na bydlení se rozhodně nikdy a nikomu nedávala a dávat nebude. Tuto možnost přitom obsahují vydané metodické pokyny MPSV i zákon o pomoci v hmotné nouzi.
Popsaný model ukazuje zkušenosti stovek až tisíců lidí pohybujících se na hranici chudoby nebo za ní. Lze oponovat (a ano Generální ředitelství ÚP to samozřejmě zkusilo), že je nikdo nedoložil. Jenže jak chcete doložit to, že někdo žádost klienta nepřijme a nezanese ji do systému? To jde dost těžko. Odpověď na otázku, proč se jednotliví klienti ani nezkusí bránit, je snadná.
Představte si, že o vašem životě, bydlení nebo případném bezdomovectví i o tom, jestli vám dítě umístí do ústavu, rozhoduje jedna jediná úřednice. Když rozhodne špatně a dávky vám seberou nebo sníží, máte problém. Podáte-li stížnost, možná bude za několik měsíců potrestána a peníze vám doplatí zpětně. Jenže vaše odvolání nemá odkladný účinek, a vy tak peníze na bydlení a jídlo nedostanete, dokud se odvolání nevyřeší. Je také možné, že odvolání bude ze strany MPSV zamítnuto, a proti tomu se lze bránit pouze správní žalobou.
Celý ten kolotoč má za výsledek jediné: lidé se bojí ozvat a říct, že konkrétní pracovnice jim odmítla žádost přijmout. Pro pracovníky neziskových organizací je těžké klienty přemlouvat, aby toto jednání dosvědčili. I proto, že vědí, že při řešení stížností podaných na MPSV se dějí těžko uvěřitelné věci. Jedinou účinnou pomocí tak je doprovázet klienty alespoň na první jednání na pobočce ÚP. Když totiž klient nejde na schůzku sám, ale přichází v doprovodu někoho, kdo se v této oblasti orientuje, výsledek procesu o přiznání dávek státní sociální podpory a hmotné nouze je diametrálně odlišný.
Nejde o jednotlivá selhání
Ač by to mohlo vypadat, že zde mluvíme o jednotlivých selháních řadových pracovníků úřadu práce, zřejmě tomu tak není. Úředníci jsou sami mnohdy pod silným tlakem a často se odvolávají na metodické pokyny vydané vedením úřadu práce. V jednom z nich se údajně píše, že právě kauce na bydlení v rámci hmotné nouze nemají být žadatelům poskytovány.
Veřejným tajemstvím je, že pracovníci úřadu práce jsou motivováni, aby co nejvíce klientů vyloučili z evidence, co nejvíce dávek zamítli a již přiznané dávky všude, kde to jde, odebírali při kontrolách. Zaměstnanci úřadu práce, kteří se tomuto postupu postaví, jsou často demotivováni a ocitají se pod tlakem. Nemálo jich mluví o šikaně ze strany vedoucích pracovníků. Důkazem, který uniklé informace potvrzuje, může být například jistá „okultní tajemnost“ zmiňovaných metodických pokynů pro pracovníky ÚP. Nahlédnout do nich je totiž prakticky nemožné. Nikdo nechce zpochybňovat, že se najdou jednotlivci zneužívající systém sociálních dávek a že zjednání nápravy v takových případech je v pořádku. Motivační systém založený na represi vůči sociálně slabým skupinám („zatočíme se šmejdy a parazity“) je ale minimálně neetický.
Na konci roku 2019 skončila na své pozici ředitelka Generálního ředitelství Úřadu práce. Doufejme, že její nástupce bude svou práci dělat více prosociálně. Vzhledem k tomu, jak vypadají návrhy novel zákonů, nacházející se momentálně v připomínkovém řízení, je tomu ale dost těžké věřit. Spíše to vypadá, že se Ministerstvo (a)sociálních věcí pokouší zasadit sociálně slabým skupinám a systému sociálně-právní ochrany dětí smrtící ránu.
Autorka pracuje v neziskovém sektoru jako poradce pro rodiče a sociální pracovnice.