Nejvýznamnější zahraniční události roku 2019

Které světové události roku 2019 byly podle redaktorek a redaktorů Alarmu nejvýznamnější?

Foto Iris Tong, Wikimedia

Jan Bělíček: Celosvětová vlna protestů

Loni celým světem prošla neobvykle intenzivní vlna protivládních protestů. Zajímavé na ní bylo především to, že atakovala přímo politické systémy v různých zemích a v mnoha zemích překračovala obvyklé náboženské a sektářské spory. Hlavními příčinami nepokojů byly především ekonomické nerovnosti, korupce a touha po větších politických svobodách. V červnu kulminovala nespokojenost občanů Hongkongu v souvislosti s návrhem nového vydávacího zákona. Do ulic vyšly až dva miliony lidí. Čínské autority chtěly zneužít případ brutální vraždy mladé dívky ve prospěch utužování svého vlivu na Hongkong. Ten má totiž zvláštní status: je výrazně autonomní a zákony Čínské lidové republiky se na něj nevztahují. A právě to měl změnit nový zákon, který umožňoval vydávání občanů Hongkongu do kontinentální Číny. Protesty nabraly velmi intenzivní charakter a došlo k brutálním střetům mezi demonstranty, policií i příslušníky mafie, které pokračují až do dnešního dne.

Loňská celosvětová vlna protestů je jasným výrazem obecné nespokojenosti především v asijských, afrických a latinskoamerických zemích.

Velké společenské napětí ovšem panuje také v Latinské Americe, kde musel kvůli protestům odstoupit a utéct ze země třeba bolívijský socialistický prezident Evo Morales. Drastické potyčky ovšem byly k vidění také v sousedním Chile, kde se do problémů dostala naopak pravicová, neoliberální vláda. Sociálními sítěmi kolovala videa chilských policistů šňupajících před zásahy kokain a střílejících protestující do nohou z bezprostřední blízkosti. Na rozdíl od Bolívie však chilské protesty možná budou mít nadějnější a pozitivnější vyústění.

Neskutečně krvavou represi zažily i blízkovýchodní Írán a Irák. V Bagdádu přišlo během protestů o život přes pět set lidí a irácká policie k potlačení nepokojů používala ostré náboje a dokonce i ostřelovače. Podle některých odhadů byly protesty v sousedním Íránu ještě brutálnější a původní protest proti zvyšování cen pohonných hmot se rozrostl v krveprolití, při němž podle odhadů zemřelo až několik tisíc lidí. Stejně jako v ostatních případech nešlo ani zde primárně o náboženské spory, ale opět o ekonomické nerovnosti a politické svobody. Nejvýraznější protesty na Blízkém východě pak zažívá Libanon, kde se demonstranti napříč etnickými a náboženskými skupinami jednotně vzbouřili proti vládnoucím elitám a požadují jejich odchod.

Protesty se nevyhnuly ani Moskvě a koncem roku vypukly také v druhé nejlidnatější zemi světa, v Indii. Zde ovšem hrají roli také dlouhodobé spory mezi hinduisty a muslimy. Je sice těžké napasovat zmíněné protesty do nějakého společného rámce, protože každý z nich byl zcela specifický a vzešel z lokálních a jedinečných okolností, přesto je loňská celosvětová vlna protestů jasným výrazem obecné nespokojenosti především v asijských, afrických a latinskoamerických zemích.

Saša Uhlová: Francie konečně zase protestuje

Rok 2019 se ve Francii nesl v duchu protestů. Hnutí Žlutých vest, které je protestem zdola a skládá se převážně z lidí z venkova, vzniklo sice už na podzim 2018, ale po celý rok zůstávalo do značné míry aktivní. Prvotním impulsem k demonstracím Žlutých vest bylo avizované zvyšování daně z pohonných hmot, rychle se však začaly formulovat další požadavky. Zvýšení daně na pohonné hmoty ostatně Emmanuel Macron odložil už koncem roku 2018. K dalším požadavkům pak patří především zavedení prvků přímé demokracie (zejména pak referenda, které by mohli vyvolat občané), zvýšení minimální mzdy na 1300 eur nebo odstoupení prezidenta z funkce.  Během demonstrací byly zraněny desetitisíce lidí, jak na straně demonstrantů, tak na straně pořádkových sil. Protesty byly během roku postupně čím dál méně početné, zcela však neustaly doposud.

Podle některých pozorovatelů připravily Žluté vesty půdu dalším podobně rozsáhlým protestům.

Od podzimu ovšem sílí ve Francii nové protestní hnutí, ve kterém se v tuto chvíli spojují všechny proudy. Jsou to protesty proti důchodové reformě, kterou chtěl Macron sjednotit systém, jenž je nyní velmi diverzifikovaný. Sjednocením systému by však různé profese přišly o výhody, které si mnohdy s velkým úsilím v minulosti vystávkovaly. Reforma počítá se sjednocením odchodu do důchodu v 64 letech, což se nelíbí lidem z profesí, které jsou nějakým způsobem náročné. Dalším bodem sváru je bodový systém, z něhož podle kritiků není zcela zřejmé, kolik by důchodci ve výsledku pobírali. Stávka začala 5. prosince a i po více než třech týdnech stále jezdí pařížské metro jen omezeně, některé linky pak vůbec. Stejně tak nejezdí některé vlaky a polovina autobusů. Protesty jsou zajímavé nebývalou spoluprací jednotlivých odborových svazů, stejně jako účastí nejrůznějších zájmových skupin i profesí. V tuto chvíli to nevypadá, že by protesty měly ustat, další velká stávka spolu s demonstracemi, kterých se dosud účastnilo podle odborů přes milion a půl lidí, se chystá na 9. ledna. Účast bude podle všeho velmi vysoká.

Podle některých pozorovatelů připravily Žluté vesty půdu dalším podobně rozsáhlým protestům. Na samotné Žluté vesty se názory komentátorů velmi různí, někteří jim vyčítají protiimigrační tóny nebo antisemitismus a také to, že hájí výhradně zájmy nižších středních vrstev. Jiní v nich vidí příslib revolty zdola, která aktivizuje ty, co se cítí být na okraji a jejichž množství ve Francii stoupá. O hnutí, které se formuje kolem protestů proti důchodové reformě, se mnozí vyjadřují s nadšením: Francouzi prý znovu objevili umění stávky, které v posledních letech trochu skomíralo.

Apolena Rychlíková: Až budeme velcí, chceme být naživu

Protest, který začala švédská studentka Greta Thunberg, když s ručně načmáraným transparentem chodila sama nebo s pár spolužáky protestovat před švédský parlament, přerostl během uplynulého roku v největší globální občanskou událost. Z Fridays for Future se stal fenomén: mladí lidé s transparenty volajícími po klimatické spravedlnosti, politických řešeních dnešní krize i větší odpovědnosti každého z nás. Koordinované světové protesty se staly přehlídkou úplně jiného typu aktivismu, než na který jsme byli zvyklí. Odhodlaní, energičtí, připravení, politicky obratní i radikální – takoví jsou dnešní protestující, kterým nejde o nic menšího než o právo na vlastní budoucnost. A tu s každým dnem politické nečinnosti ztrácejí.

Koordinované světové protesty Fridays for Future se staly přehlídkou úplně jiného typu aktivismu, než na který jsme byli zvyklí.

Není se tedy co divit, že se proti nim záhy zvedla silná – především pravicově konzervativní – vlna odporu. Debaty o tom, že místo „chození za školu“ by se studenti a studentky měli spíš šprtat, protože jsou mladí a světu kolem ještě nerozumějí, patřily k tomu nejútrpnějšímu, co se ve veřejném prostoru objevilo. Společně se sexistickými, ponižujícími a misogynními komentáři směrovanými k hlavní tváři hnutí Gretě Thunberg se zařadily do přehlídky, která by se snad dala charakterizovat pokud ne jako souboj mezi starým a novým světem, tak mezi těmi, kteří po léta ignorovali informace o klimatické katastrofě, a těmi, na které tento typ ignorantství dopadne. Držme Fridays for Future palce i v příštím roce, jejich odhodlání, energii a práci (do které se může zapojit každý z nás) budeme ještě potřebovat.

Matěj Schneider: Věznění Juliana Assange a Chelsea Manning

Jedna z největších zahraničněpolitických událostí minulého roku sice v prvních dnech vyvolala celosvětový úžas, ale pak jako by se nad ní zavřela hladina: po téměř sedmi letech skrývání se na ekvádorské ambasádě v Londýně byl zadržen šéf WikiLeaks Julian Assange. Původní záminkou pro jeho vydání mělo být obvinění ze sexuálního napadení na začátku dekády ve Švédsku. Toto vyšetřování bylo ale několik měsíců po Assangeově zadržení v tichosti uzavřeno. Už předtím bylo ostatně jasné, že události rozpohybovali spíše Američané, kteří dlouhodobě toužili dostat Assange do vlastních rukou, a to především kvůli zveřejnění materiálů o válkách v Iráku a Afghánistánu, které WikiLeaks poskytla Chelsea Manning. Ta si svůj trest za zveřejnění materiálů odseděla a od roku 2017, kdy jí Barack Obama zkrátil trest, byla na svobodě. Na začátku loňského roku byla ale opět zadržena za odmítnutí spolupráce s velkou porotou – zjevně v případě souvisejícím právě s Assangem. Oba jsou tak stále za mřížemi. Chelsea Manning je navíc od léta nucena platit pokutu za každý den, kdy odmítá vypovídat. Manning se brání tím, že veškeré informace poskytla už při minulém procesu. Podle jejich právníků americká vláda zneužívá systému velkých porot k její šikaně.

Věznění Manning je děsivě nespravedlivé, případný soud s Assangem v USA by zase znamenal novou kapitolou v historii svobody slova a tisku ve Spojených státech.

Pozoruhodné je také rozhodnutí Američanů skutečně obžalovat Juliana Assange. To je něco, k čemu se administrativa Baracka Obamy neodhodlala ve strachu z toho, že by soud s Assangem ohrozil svobodu tisku ve Spojených státech i jinde. Podle Obamových právních expertů totiž nejde jasně rozlišit mezi Assangem a „tradičními“ novináři. Donald Trump se ovšem nikdy nechoval jako milovník svobody tisku a takovéto „nezamýšlené“ důsledky ho zcela jistě nechávají chladným. Assangeovo zadržení bylo bezesporu jedním ze symbolických završení uplynulé dekády. Manning i Assange ale zůstávají za mřížemi. Věznění Manning je děsivě nespravedlivé (a podle některých, mě nevyjímaje, i potenciálně protiústavní), případný soud s Assangem v USA by zase znamenal novou kapitolou v historii svobody slova a tisku ve Spojených státech.

Veronika Pehe: Nekonečná brexitová sága a nástup Borise Johnsona

Spíše než jako událost roku působí brexit jako „non-event“. I přesto již několikrát odkládaný odchod Spojeného království z Evropské unie měl zásadní vliv na politiku nejen v Británii, ale i v celé Evropě. Dění spojené s plánovaným brexitem bylo tak hutné a provázelo ho tolik nečekaných zvratů, že by vydalo na několik satirických seriálů (nepochybně budou jednou natočeny). Nejprve v prvních měsících roku někdejší premiérka Theresa May utrpěla v parlamentu potupnou porážku, a to dokonce čtyřikrát, když ani jednou neprošla dohoda o odchodu, kterou vyjednala s EU. Nevyřešenou otázkou zůstával – a stále zůstává – zejména osud Severního Irska a neuspokojivé budoucí řešení jeho vztahu s Irskem, jež by mohlo narušit křehký mír panující na rozděleném ostrově. Brexitová patová situace nakonec donutila May k rezignaci a Britové byli nuceni hlasovat v Evropských volbách, kterých se dávno neměli účastnit, jelikož už vůbec v EU být neměli.

Evropu i světové trhy nechává blížící se, ale stále jakoby nedosažitelný brexit v nejistotě.

V červenci se po vnitrostranickém boji ujal vedení Konzervativní strany a zároveň premiérského křesla Boris Johnson, známý siláckými gesty, zálibou v polopravdách a také agresivní nacionalistickou, euroskeptickou rétorikou. Ovšem ani živelný Johnson nedokázal utišit rozbouřenou britskou politiku. Měsíce od září do října byly poznamenány sérií potupných Johnsonových proher. Nejprve se pokusil na několik týdnů suspendovat parlament, aby zabránil opozici v hlasování o zákonu zamezujícím brexitu bez dohody. Nejvyšší soud ale rozhodl, že toto pozastavení parlamentu bylo nezákonné. Johnson následně ztratil parlamentní většinu, když kvůli neshodám s jeho brexitovou politikou dvacet jedna konzervativních poslanců hlasovalo s opozicí. Ta navíc blokovala Johnsonovy snahy vyhlásit předčasné volby a patová situace se prohlubovala do absurdních rozměrů. K volbám nakonec došlo 12. prosince. Ačkoliv by se z výčtu událostí mohlo zdát, že Johnsonovo dosavadní vysvědčení je méně než lichotivé, získal pohodlnou většinu. Voliči otrávení a unavení nekonečnou brexitovou fraškou uvěřili jeho heslu, že konečně „dokončí brexit“. K tomu by podle všeho mělo dojít na konci ledna příštího roku.

Celá sága odchodu Británie z Evropské unie je nešťastná už z toho důvodu, že v zásadě na několik let zablokovala práci parlamentu různými procedurálními úkony a zabránila řešení naléhavých problémů. Británie se přitom potýká s řadou skutečně palčivých krizí. Tou nejvážnější je katastrofální stav veřejné zdravotní služby, která bojuje s nedostatkem personálu i lůžek v přetížených nemocnicích. Prohlubuje se chudoba, zejména vinou selhávání systému sociálních dávek, který konzervativci za posledních deset let své vlády v rámci politiky šetření náležitě ořezali. Jedním z mnoha znepokojivých jevů je i nárůst bezdomovectví, ještě umocněný stále rostoucími náklady na bydlení. Evropu i světové trhy nechává blížící se, ale stále jakoby nedosažitelný brexit v nejistotě. Do nového roku si tak nelze než přát, aby nekonečné průtahy skončily a Británie i Evropa se konečně mohly soustředit na podstatnější věci. Pod Johnsonovým vedením však bohužel můžeme jen těžko očekávat řešení krize veřejných služeb, spíše jen další oklešťování sociálního státu a tučné zisky pro korporace, které si už brousí zuby na britský postbrexitový trh.

Pavel Šplíchal: Peace stream

Turecká invaze do severní Sýrie, obývané z velké části etnickými Kurdy, mezinárodnímu společenství opět připomněla cynismus velmocenské politiky. Turecko, člen NATO, si usmyslelo v na severu Sýrie vytvořit dvacetikilometrovou bezpečnostní zónu. Bez přítomnosti tureckých ozbrojených sil by se prý oblast změnila v líheň protitureckého terorismu. Obětí turecké „protiteroristické“ kampaně se stala kurdsko-arabská koalice, která do té doby oblast ovládala.

Erdoğan údajně plánuje na zabrané území přemístit syrské uprchlíky, kterých je v současnosti v Turecku několik milionů.

Právě kurdské milice (YPG) přitom v koalici s arabskými jednotkami pod hlavičkou Syrské demokratické síly (SDF) společně s americkým letectvem měly největší podíl na porážce Islámského státu v minulých letech. Americké jednotky, do té doby největší spojenec Kurdů, ovšem z oblasti odešly. Kurdům nakonec nezbylo než do oblasti nechat vstoupit syrské vládní jednotky s jejich ruskými spojenci, přestože Asadův režim předtím považovali spíše za nepřátelský a v době války proti Islámskému státu za přinejlepším neutrální.

Vzhledem k tomu, že Erdoğan údajně plánuje na zabrané území přemístit syrské uprchlíky, kterých je v současnosti v Turecku několik milionů, získal pro svou invazi rovněž ze začátku lehce zmatenou podporu českého premiéra Andreje Babiše. Ten nakonec otočil a společně s dalšími západními zeměmi turecký útok odsoudil. V českém kontextu zaujala ještě premiérova manželka, která během prvních dní útoku zveřejňovala fotky z luxusních tureckých rekreačních resortů.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies