I když nová finská premiérka Sanna Marin aktuálně neohlásila zkrácení pracovní doby na šest hodin denně a čtyři dny v týdnu, jak se objevilo v různých médiích, je tato idea ve Finsku přítomná a můžeme očekávat, že se o ní ještě bude diskutovat. Finsko je totiž země, která se nejrůznějších experimentů a inovativních přístupů, ať už v oblasti vzdělávání nebo ukončování bezdomovectví, zjevně nebojí. Pracovní podmínky jsou ostatně jednou z priorit nového kabinetu a šestihodinová pracovní doba je celkem logickou cestou, kterou by se vyspělé společnosti měly ubírat.
Osm je minimálně devět
Osmihodinovou pracovní dobu máme přes sto let a místo toho, abychom diskutovali o jejím zkracování, ji naopak ani moc nedodržujeme. Je běžnou praxí, že lidé chodí do práce o půlhodinu až hodinu dřív, aby připravili a vymetli stroje, převzali kasu, stihli se kompletně převléct v šatnách, než dojdou k místu, kde si pípnou píchačky, a tak dále. Stejně tak se na některých pracovištích automaticky počítá s tím, že přetáhnete tu o dvacet minut, tu o čtyřicet. Tento čas, kdy pracujete déle, vám většinou nikdo nezaplatí. S ohledem na dynamiku kolektivu a jeho potřeby se jen málokdo odváží postavit se proti zaběhaným pravidlům. Člověk, který trvá na tom, že bude pracovat opravdu jen tolik, za kolik je placen, bývá ostatními vnímán jako netáhlo.
Když se vrátíme zpátky na zem, kde žijí lidé, kteří mají děti, rodiče, přátele a potřebují jim věnovat čas, jenže místo toho tráví nekonečné hodiny v práci, ztrácí se v tom celém hlubší smysl. Proč vlastně bychom měli pracovat co nejdéle?
Samostatnou kapitolou pak jsou dvanáctihodinové směny, kdy si lidé ve dvousměnném provozu pravidelně rozhazují svůj životní rytmus, když pracují ve dne a hned nato zase v noci. Produktivita práce přitom není příliš vysoká a často takto pracují lidé v povoláních, kde pracovat v noci není vůbec nutné. Jde totiž mnohdy jen o to, že zaměstnavatelé chtějí vyrábět bez přestávky ve dne v noci. Podobně škodlivý je pro lidské zdraví i třísměnný provoz, kdy pracujete obvykle jeden týden dopoledne, druhý týden v noci a třetí odpoledne. Jediná výhoda třísměnného provozu pak spočívá v tom, že jste v práci skutečně jen o něco málo déle než osm hodin.
Opotřebování zaměstnanců, kteří si ničí zdraví prací v noci, v konečném důsledku nedopadá na zaměstnavatele. Ti si v případě, že jim zaměstnanec odpadne, najdou někoho jiného – nějaký jiný lidský zdroj. Náklady na léčbu, skutečně dlouhodobé nemoci a invalidní důchody prací zničených zaměstnanců pak neseme všichni jako společnost. Místo potřebné diskuze o vlivu práce na zdraví lidí pak neustále vymýšlíme, jak si došlápnout na simulanty, kterými jsou zřejmě všichni nemocní.
Šest je víc než osm
Za situace, kdy neumíme dodržovat ani to, co máme napsáno v Zákoníku práce, je vyvolání debaty o zkracování pracovní doby v České republice spíš jen sladkým snem. A to přesto, že výhody zkrácení pracovní doby pro zaměstnance snad nikdo nerozporuje. Víc času na osobní život je něco, co skoro každý uvítá. Různé pokusy ale ukázaly i to, že lidé jsou při kratší pracovní době efektivnější, dělají méně chyb, zaměstnanci jsou méně nemocní a cítí se šťastnější. V případě pokusu ve švédském domově důchodců se zkrácení pracovní doby promítlo i do lepší péče o klienty. Jen se tedy ukázalo, že je to příliš drahé, protože bylo potřeba najmout více personálu. Při promýšlení hranic možného je ale zřejmé, že důležité jsou priority. Ve světě stále unikajícího nezdaněného kapitálu nebude dostatek prostředků na kratší pracovní dobu ve státním sektoru asi nikdy. Zajímavé však je, že ke kratší pracovní době přecházejí dobrovolně i některé soukromé firmy s poukazem na to, že se jim to v konečném důsledku vyplatí.
O šestihodinové pracovní době jsem začala snít v časech, kdy jsem ještě nevěděla, že se to někde reálně zkouší. Moje osobní zkušenost je totiž taková, že po šesti hodinách práce se v hlavě něco překlapne a člověk začne dělat víc chyb. Hodně silný vjem to je ve chvíli, kdy nemáte víc jak šest hodin ani krátkou pauzu, ale platí to i v okamžiku, kdy nějaké ty přestávky máte. Po šesti hodinách se to ve vás začne vařit, pípání kasy nebo hučení strojů začne víc pronikat do hlavy. I fyzická složka práce je na těle po šesti hodinách více cítit. Zima nebo vedro na pracovišti začnou být po šesti hodinách více nesnesitelné. Těch šest hodin cítíte na těle i v hlavě. Nejkrásnější pak je, že když jste obklopeni dobrým kolektivem, je vlastně jedno, co přesně děláte, žádná práce není sama o sobě hnusná. Hnusné je právě jen to, že občas nemá ta práce dohledný konec. To, co je první hodiny vlastně i zábavné, se může naopak v posledních hodinách proměnit v peklo.
I když by se zkracování pracovní doby obtížněji aplikovalo v některých kreativních zaměstnáních, kdy na práci myslíte a přemýšlíte o tom, co a jak budete dělat, celkové zkrácení pracovní doby by se mohlo pozitivně odrazit v celkové atmosféře společnosti a v tom, co je pro nás vlastně důležité: je to jen práce, nebo třeba i vztahy?
Hlavně se ničeho nedožadovat
V Česku zřejmě zůstane zkracování pracovní doby ještě dlouho leda snem. Stačí se podívat na to, jak ve veřejném prostoru rezonuje skutečnost, že jsou zaměstnanci po zrušení karenční doby, které prosadila Jana Maláčová, více nemocní. Jistě, dřív to bylo mnohem lepší, když si kvůli nemoci brali dovolenou, anebo nemoc raději přecházeli. Srovnání s podnikateli, kteří jsou prý nemocní třikrát méně, je zcela scestné. Ať už jsou to skuteční podnikatelé, anebo zaměstnanci ve švarcsystému, bývají samozřejmě také nemocní stejně jako všichni ostatní. Jenže se jim vůbec nevyplatí být na nemocenské a většinou si ani neplatí nemocenské pojištění. Někteří se tak léčí sami, jiní jdou k doktorovi, ale neschopenku po něm nechtějí, často také pracují na počítači z postele, když jim to jejich profese umožňuje. Mnozí také nemoci přecházejí stejně, jako to dělali někteří zaměstnanci v době, kdy nedostávali za první tři dny žádné peníze. Jestli tu lékaři svévolně dávají lidem neschopenky, když jsou úplně zdraví, pak je potřeba to řešit, ale není možné finančně trestat lidi za to, že jsou nemocní.
Málo se mluví také o tom, kolik lidí tu je tu nedobrovolně ve švarcsystému a v případě dlouhodobé nemoci se dostane do velmi závažných problémů. Diskurz oslavující ty, kteří po nikom nic nechtějí, nemají žádné nároky, tvrdě pracují, ale když onemocní nebo zestárnou, ocitají se prakticky bez prostředků, je pozoruhodně krátkozraký. A je docela pochopitelné, že v zemi, kde se mnozí předhánějí v tom, jak moc jsou soběstační, jak jim jsou protivné nějaké ty požadavky na lepší pracovní podmínky nebo vyšší mzdy, se o skutečně progresivních levicových tématech jen tak mluvit nezačne.
Když se ale vrátíme zpátky na zem, kde žijí lidé, kteří mají děti, rodiče, přátele a potřebují jim věnovat svůj čas, jenže místo toho tráví nekonečné hodiny v práci, ztrácí se v tom celém nějaký hlubší smysl. Tedy smysl života. Proč vlastně bychom měli pracovat co nejvíce hodin? Proč si vlastně nemáme stěžovat? Proč jsme, když chceme lepší pracovní podmínky a peníze, označováni za lenochy a vyžírky? Smysl by to celé dávalo jedině, kdybychom jako životní cíl měli pracovat co nejdéle a pak hned rychle umřít, abychom hlavně nikoho neobtěžovali.
Autorka je redaktorka Alarmu.