Normalizace v zrcadle dneška. Nad knihou Přemysla Houdy Normalizační festival 

Nová publikace o pořádání folkových festivalů během pozdního socialismu se vymezuje proti jednoduchému protikladu zlého režimu a utlačované společnosti. 

„V neděli v pět deset/ sraz u Baníku/ desítka vleze se/ pak ještě jedna/ Co čumíš frajere/ chceš do ciferníku?/ Jestli mě dožereš/ hele jsem bedna,“ zpíval Jaromír Nohavica dlouho předtím, než se začal kamarádit s Petrem Hamplem. Právě Nohavica patří vedle Vladimíra Merty ke slavnějším „hrdinům“ knihy Přemysla Houdy Normalizační festival, jež vyšla v minulém roce v nakladatelství Karolinum. Významnější jsou ale ve skutečnosti „hrdinové“ neznámí, členové SSM, občas i KSČ, kteří za normalizace organizovali folkové koncerty a festivaly. Houda se československému folku sedmdesátých a osmdesátých let věnuje dlouhodobě, prvním knižním výstupem jeho zájmu byla už kniha Šafrán (2008), věnovaná stejnojmennému spolku folkových hudebníků, důkladně jej pak zmapoval v monografii Intelektuální protest, nebo masová zábava? (2014). Normalizační festival jde o krok dál a Houdovou ambicí je na folkovém materiálu ukázat fungování světa pozdního socialismu. Přiznanou inspirací je mu kniha Alexeje Jurčaka Bylo to na věčné časy, dokud to neskončilo (2006, česky 2018), a byť Houda odmítá, že by Jurčakův přístup kompletně převzal, práci ruského antropologa se ta jeho velmi blíží.

Folk struktur

Stále ještě běžný obraz normalizace, který se Houda pokouší na folkovém „materiálu“ zkorigovat, je postaven na dichotomii zlého režimu a utlačované společnosti. Proti tomu Houda tvrdí, že „neexistovaly ani ostrůvky svobody, ani moře nesvobody“. Na lidech ze „struktur“, většinou funkcionářů SSM, kteří se věnovali pořádání folkových (a někdy rockových) akcí, ukazuje, že aby tito lidé považovali takovou činnost za smysluplnou, nemuseli se uchylovat k jazyku subverze, či dokonce odporu. Podle něj v pozdně socialistické realitě přecházela subverze v poslušnost natolik volně, že lidé o sobě v těchto dualitách nepřemýšleli. Dokonce je podle Houdy možné tuto dichotomii vyjádřit teprve v postsocialistické perspektivě – což ovšem není přesné. Fakt, že lidé o sobě nepřemýšlejí v podobných pojmech, je daný spíš tím, že statistická „normalita“ jejich situace jim znemožňuje rozpor oněch dvou poloh, které se v jejich každodenním životě prolínají, vůbec identifikovat. K tomu, aby ho identifikovali, ale nemusí čekat na časový odstup, většinou stačí se postavit na okraj dané společnosti.

Většina z nás není odvážnější než před listopadem, jen máme to štěstí, že nejsme vystaveni administrativně-represivnímu tlaku ve veřejném prostoru.

Mainstreamová postkomunistická recepce normalizace však kvůli tomu, že plete dohromady logickou a faktickou rozpornost, nedokáže tuto špatně analyzovatelnou směs interpretovat. Často jí tak nezbude než se uchylovat k tomu, co Houda trefně pojmenovává „narativem zázraku“. Tedy interpretační strategii vysvětlující, že se v normalizačním „bezčasí“ navzdory tomu, že „nic nešlo“, podařilo až překvapivě často nonkonformním zpěvákům uspořádat koncert nebo vydat desku. Houda přesvědčivě ukazuje, že tento interpretační deus ex machina nemůže obstát a že je nutné vykládat normalizaci méně monolitně. Byť je pravda, že oblast folkové hudby patřila k těm méně ostře hlídaným, a co šlo ve folku, nešlo v literatuře, nemluvě o společenských vědách.

Jedna z klíčových tezí Houdovy knihy vychází z recepce orálně historických svědectví. Houda ukazuje, že mnoho aktérů má sklon svou legální činnost před rokem 1989 označovat za subverzivní či vyvzdorovanou (a tím ji legitimizovat), protože účast na legálních akcích má zpětně kompromitující povahu. Toto „lidové“ přivlastnění si dichotomie represe a odporu je důležité pro porozumění normalizaci, ale i postkomunistické zkušenosti, v níž právě tato interpretace ustavila jednu z dodnes existujících dělících linií české společnosti.

Každodenní represe

Propletenec současných osobních narativů se může odvolávat na dva zastřešující interpretační klíče dějin komunistických diktatur. Jednou je zmíněná linie represe, úzce svázaná s metadiskursem totalitarismu, která u nás byla dlouho po roce 1989 interpretací hegemonní. Na druhé straně stojí její „revize“, v českém prostředí dodnes nejen „mladší“, ale ve veřejném prostoru také výrazně méně zastoupená, vycházející z pole každodennosti. Právě na tuto linii navazuje Houda v Normalizačním festivalu. Jako jednu z motivací napsání knihy uvádí přání, aby se ti, kteří v ní vystupují (organizátoři festivalů), „cítili o trochu lépe“ a chce je „zbavit někdy až příliš moralizujícího jazyka disentu, kterým pozdně socialistický folk bývá běžně popisován“. Že si osvojili „jazyk disentu a s ním i jeho černobílé hodnotící soudy“, pak vyčítá dosavadním historikům tehdejšího folku.

Jedná se o Houdův největší teoretický omyl: zaměňuje totiž postkomunistický příběh o disentu, jenž je projevem metadiskursu totalitarismu, za vlastní jazyk disentu. Patrné je to na místě, kde o běžných lidech za normalizace říká: „Nežili ve lži. Tito lidé prostě žili své každodenní životy v systému, jehož hegemonické postavení pokládali za dané jednou provždy (v čemž je ostatně utvrdila invaze vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968).“ Tomu lze namítnout, že srpen 1968 nebyl momentem kontinuity, ale diskontinuity a že na místo do značné míry autochtonní a reformující se komunistické diktatury dosadil komunistickou diktaturu konzervativní a odvozenou z okupace. Iniciační lež, na které stála legitimita normalizačního režimu až do konce, byla interpretace invaze jako „bratrské pomoci“. Tato pasáž je ale podstatná i z jiného důvodu. Ukazuje, že polistopadový příběh disentu je poměrně reduktivní zobecnění dichotomie „života ve lži“ a „života v pravdě“ z Havlovy Moci bezmocných.

Přitom přiznaná inspirace Jurčakem, která se odráží i v podobných teoretických nástrojích z dílen Gillese Deleuze, Jacquese Derridy či Judith Butler, umožňuje i jiný přístup. „Autoritativní jazyk“ komunistické diktatury je možné spojit se subverzí, která nevyhnutelně musí klíčit mezi jeho rigidními a nepohyblivými prvky. Podobná syntéza by mohla být i cestou, jak spojit vyprávění o každodennosti s vyprávěním o represi. Ta totiž navzdory tomu, že obě dokážou obhájit svou oprávněnost a popisují stejnou společnost, spolu navzájem příliš nekomunikují, do značné míry se vylučují a je obtížné, ne-li nemožné spojit je do jednoho narativu.

Kompromisy a kolaborace

Houdova kniha, s výše uvedenými výhradami, rozvíjí perspektivu, která doplňuje a zpřesňuje obraz normalizace o realitu drobné práce, kterou Houdovi svazáci dokázali vytvořit prostor pro folkové festivaly, často pomocí kompromisů, balamucení a manipulace, které cílily na okresní tajemníky KSČ a různé schvalovací komise. Tuto praxi ostatně i dneska znají všichni ti, kteří pořádají kulturní akce a potřebují podporu města, kraje, ministerstva nebo místních firem. Když překročí hranice, nehrozí jim ovšem na rozdíl od jejich předchůdců trestní represe, ale nanejvýš změna zaměstnaní. Ovšem to byl nejčastější postih i za normalizace, byť tehdy nabíral formu vyložené degradace či – slovy historika Jana Křena – „sociální deportace“.

Normalizační festival nám také může lépe pomoci nahlédnout nejasnou hranici toho, co je „normální“ dnes, byť to není jeho intencí. Většina z nás není odvážnější než před listopadem, jen máme to štěstí, že nejsme vystaveni administrativně-represivnímu tlaku ve veřejném prostoru. Zůstává ale tlak v oblastech považovaných za nepolitické, například v oblasti práce. Tam se pro mnohé situace nijak dramaticky nezlepšila, v mnoha ohledech se mohla i zhoršit. Běžné je různé druhy ponižování – od toho zdánlivě pouze „technického“, daného třeba „nezastavitelným“ pásem, až po šikanu ze strany šéfů.

Přiblížit se povaze normalizačních „kompromisů“ a „kolaborací“ tak můžeme nejlépe na příkladech ze současnosti. A k jejich popisu nám paradoxně dokážou často pomoci právě „jazyky disentu“ – pokud je nebudeme interpretovat jako jazyk antikomunismu, ale jako jazyky odporu proti nehumánnímu systému. Například analýzy Milana Šimečky ukazují, že za normalizační konformitou často nestál strach, ale touha po lepším, materiálně zajištěném životě. I dnes se nezastaneme kolegyně, která je ponižována šéfovou v práci, protože se bojíme o prémie, a normalizační konformita je nikoli předobrazem, ale jen obdobou konformity dnešní.

Autor je redaktor kulturního čtrnáctideníku A2.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies