Foto Česká televize
Ke konci roku uvedla ČT pětidílný cyklus dokumentárních filmů Manželské etudy: Nová generace. Série navazující na více než tři dekády filmované snímky starší Třeštíkové, která dokumentovala život čerstvě sezdaných manželských párů, tentokrát vznikala jako projekt její dcery, filmařky, producentky a političky Hany Třeštíkové. Z původních etud se postupem času stal takřka sociologický fenomén archivující v banalitách nebanální svědectví doby. Loni v březnu měla v kinech premiéru první ochutnávka projektu v podobě celovečerního filmu o Mirce a Kubovi.
Normalizační etudy
Novou řadu je skoro nemožné nesrovnávat s její předchůdkyní – vzniká koneckonců jako generační protipól v přímé návaznosti na původní projekt, a to metodou, televizním formátem i spoluprací a supervizí Heleny Třeštíkové. Obě dokumentaristky sledovaly generačně příbuzné novomanžele od okamžiku svatby po dobu šesti až sedmi let. Helena Třeštíková své protagonisty navíc pozoruje i nadále a mezitím uveřejnila ještě dva obdobné cykly – po dvaceti a po třiceti pěti letech manželství – a také samostatné celovečerní filmy Marcela (2005) a Strnadovi (2017). Páry byly v obou případech vybrány víceméně náhodně ze seznamu oddávaných na Novoměstské radnici, a tak je skupina hrdinů různorodá, lidé pocházejí z rozdílných vrstev a mají odlišné charaktery. Způsob natáčení byl pak daný především žánrem filmu-ankety, při němž se režisérka v různých intervalech aktérů jednoduše doptává, co je nového. Záznamy odpovědí ale zároveň postavu režisérky co nejvíce eliminují a důsledně vytvářejí dojem intimity a transparentnosti.
Nová generace etud možná opravdu v jistém smyslu zpředmětňuje naši přítomnost a dobu. Přinejmenším v tom, že z natočeného materiálu předkládá hlavně přehled povolání, majetku a chaotických detailů.
Právě tento příslib vhledu do soukromí mohl být na první pohled hlavním lákadlem Manželských etud z osmdesátých let. Ze záběrů omezujících se na prostředí společného bytu a z osobních reflexí daného vztahu ale vyplynuly na povrch také obecnější společenské problémy spojené s tehdejšími poměry. Námět se sice původně zrodil ze snahy pojmenovat důvody stále stoupající rozvodovosti, materiál ale i přes kontrolovanou apolitičnost nakonec odhalil také mnohé „chyby systému“, o nichž komunistický režim slyšel nerad.
Většina mladých dvojic se tehdy kvůli společenskému i ekonomickému tlaku brala narychlo, bez předchozí dlouhodobé známosti, dokončeného vzdělání anebo dosažené finanční soběstačnosti. Výhody manželství nacházeli manželé spíš ve zvýšení šance na získání půjčky nebo bytu, které by jinak byly těžce dostupné. Vztahy bez nároku na soukromí nebo ještě řízené názory rodičů tak novomanželům nedopřávaly dostatek času na postupné budování vzájemné důvěry. Tyto nepříznivé podmínky ještě spolu s brannou povinností anebo drobnými, ale vypovídajícími nesnázemi, jako byly fronty na zboží, tudíž dohromady vykreslovaly nelichotivý obraz šedivé reality socialismu.
Mirka, Kuba a ti další
Série Manželské etudy: Nová generace, jež totožné schéma a principy tvorby přenáší do postsocialistického období svobody, tedy zachycuje manžele ve zdánlivě příznivější situaci. Zároveň se ale ocitáme ve světě téměř padesátiprocentní míry rozvodovosti a nestabilních sociálních jistot. Mnozí aktéři se pro svatbu rozhodli po dlouholetém vztahu ve sdílené domácností, jejž chtěli stvrdit symbolickým svazkem (pro Ivanu a Petra dokonce „velkým mejdanem“). V porovnání s osmdesátkovou generací jsou o dekádu starší, ekonomicky samostatnější a mnohdy ambicióznější. Bydlení se stává problémem většinou až ve chvíli, kdy je zatíženo hypotékou.
Většinu párů patřících do střední nebo vyšší střední třídy nicméně tato otázka tolik nezatěžuje. Pouze v případě Mirky a Kuby (prvních odvysílaných) sledujeme propad až k hranici chudoby způsobený kombinací rozrůstající se rodiny, déletrvající nezaměstnanosti a hromadících se finančních závazků. Je zbytečné a nesmyslné naznačovat přímou souvislost mezi finančními nesnázemi rodiny a následným rozvodem, avšak i ostatní příběhy dokazují, že finance hrají ve vztazích stále důležitější roli – zejména v kontrastu k původním etudám, v nichž se novomanželé upínali spíš k vidině vlastního bytu, který pro ně však neznamenal nemovitost, ale vyhlídku vytouženého soukromí a prostoru k budování rodiny.
Obecně změnu společenských poměrů reflektuje v průřezu všech dílů také trend emancipace – a to nejen ve smyslu zrovnoprávnění nebo osamostatnění žen, ale i na ekonomické úrovni. V informačních titulcích mezi jednotlivými etapami natáčení se několikrát objeví sdělení o pokusech založit si vlastní firmu, z nichž některé končí ještě dřív, než stihly být kamerou zaznamenány, jiné naopak svým rychlým rozmachem pohltí i celý osobní život majitele. Snahu postavit se finančně na vlastní nohy už vykazují i ženy, pro něž se ekonomická soběstačnost stává samozřejmostí i přes to, že se zároveň plně věnují výchově dětí. Model manžel – živitel rodiny a manželka – žena v domácnosti se postupně proměňuje a formuje tak vyváženější a rovnocennější schéma.
„Co je u vás nového?“
Otázkou zůstává, zda lze tyto tendence považovat za přímý odraz pokroku doby, jak naznačuje propagace nového cyklu. Dramaturgie a podoba Manželských etud vždy stavěly na iluzi „života přistiženého při činu“ a na tom, že z jednotlivých konkrét formulují všeobecně platné zákonitosti a kolektivní pocity. V případě dokumentů Hany Třeštíkové jsou ale stěžejní motivy a témata zmítána mezi úsilím dosáhnout nenucené až neviditelné dramaturgie, snahou o zachycení esence soudobé éry (nebo spíš představ o ní) a hranicemi schopnosti sebereflexe protagonistů.
Zrychlené tempo současnosti naráží na trpělivou metodu časosběru a tříští ji ve změť odosobněných promluv. Jednoduché (a doposud vděčné) vyptávání „jak se máte?“ a „co je u vás nového?“ tak nezřídka sklouzává ke sterilním popisům procesu rekonstrukce bytu anebo zkušeností ze zaměstnání. Výpovědi aktérů se omezují na ty největší životní události a nejpalčivější pocity, z nichž může střih vykřesat autentický prožitek a dojem plynutí jen stěží. Protikladem těmto velkým gestům jsou pak sekvence každodenních maličkostí, které spíše zastávají funkci dramaturgických slepek v podobě nekonečného a bezobsažného nakupování rohlíků.
Možná nová generace etud opravdu v jistém smyslu nese a zpředmětňuje naši přítomnost a dobu. Přinejmenším v tom, že z nepřeberné škály možností natočeného materiálu předkládá hlavně přehled povolání, majetku a chaotických detailů. Jakékoli explicitní politikum zůstává příznačně na úrovni nadávání u počítačové obrazovky s výsledky voleb. Letošní cyklus má nepochybně vysokou výpovědní hodnotu, ale jako autonomní dílo může obstát až po uplynutí několika let. Časosběrný snímek lze totiž zpravidla docenit teprve s odstupem.
Autorka je filmová publicistka.