Outsourcing rizika. Válečný reportér a neviditelné postavy krizového zpravodajství

Osoba krizového reportéra se stala součástí mýtu, v němž nezbývá mnoho prostoru pro neviditelné lokální fixery. Bez nich je přitom informování z válečných oblastí nepředstavitelné.

Představte si válečného reportéra. Jak vypadá? Jak se chová? Odkud pochází? Jakou má barvu kůže? Je to žena? Muž?

Většina z nás si pravděpodobně vybaví bílého Evropana či Američana mladého až středního věku s pronikavýma, chytrýma očima, ve kterých se zračí všechno, co viděly, případně s očima přimhouřenýma kvůli větru a písku; se strništěm, cigaretou; v sepraném, ale pohodlném oděvu v přírodních barvách. Přes rameno mu visí foťák (bez ohledu na to, zda s sebou má kameramana). Mluví sprostě, cynicky, jeho humor je černý, voní směsí prachu, potu, alkoholu a cigaretového kouře; je zhýralý přesně do té míry, kterou mu dokážeme odpustit. Pokud ve válce stráví víc týdnů, pochopitelně se nevyhne sexuálním kontaktům s ostatními válečnými reportéry či reportérkami, popřípadě s místními.

Fixeři často čelí mnohem většímu nebezpečí než západní novináři, kteří mají k dispozici vybavení jako neprůstřelné vesty a helmy, pojištění, finanční zázemí svých mediálních firem a hlavně mají možnost téměř kdykoli z oblasti konfliktu odjet.

Půjde spíše o muže, ačkoli reportáže z oblastí ozbrojených konfliktů čas od času – a čím dál častěji – přinášejí i ženy. Podstatné ale je, že se během svých misí, spočívajících v transportu pravdy a očitého svědectví do svého „prvního světa“, váleční reportéři dostávají do situace, kdy jim směs vlastních pevných morálních zásad, odvahy a svěžího úsudku umožní vysvobodit civilisty ze spárů místních autorit nebo jiných padouchů. Přitom čelí smrtelným nebezpečím; nakonec ale všechno dobře dopadne.

Fixeři vidí a slyší

Mýtus válečného reportéra, který vytvářejí zpovědi navrátivších se v rozhovorech nebo knihách, zatemňuje významné součásti ekonomie krizového zpravodajství. Jednou z takových skrytých skutečností je, že západní zpravodajství z konfliktních zón víc a víc závisí na takzvaných fixerech. Fixeři jsou většinou lokální novináři, freelanceři a/nebo studenti, kteří jsou „očima a ušima“ zahraničních reportérů: často zahraničním štábům zařizují dopravu, hodnotí bezpečnost situací, provázejí zahraniční štáby místním kontextem, překládají lokální média a tlumočí při rozhovorech, propojují své zahraniční klienty se svou sítí lokálních kontaktů, domlouvají rozhovory (a někdy i vybírají respondenty nebo sami rozhovory provádějí), rešeršují, brífují, sumarizují situace, do kterých nemají zahraniční reportéři přístup, a dokonce své zahraniční klienty ochraňují prostřednictvím svého zapojení do místních struktur vlivu. Jejich aktivity často vyžadují cesty do přední linie. Většinu informací tak válečným reportérům – potažmo nám, jejich publiku – zprostředkovávají fixeři.

Čím dál větší závislost zahraničních mediál­ních domů na fixerech má několik vzájemně propojených příčin. Redakce si mohou dovolit umisťovat do krizových oblastí čím dál méně stálých zpravodajů, a tak se musí spoléhat na „novináře­-parašutisty“, kteří do války přijedou na krátkou dobu, případně na novináře začleněné do vojenských jednotek. Tito zahraniční návštěvníci se ale nestihnou naučit jazyk ani zakotvit v místní kultuře, a tak potřebují průvodce a překladatele. Bezpečnost novinářů se navíc snižuje s tím, jak se novináři, média a informace stávají součástí logiky válčení. Je stále více oblastí (třeba v některých částech Iráku a Sýrie), do nichž se novinářům nedoporučuje jezdit, protože by se stali primárním cílem útoků ozbrojených skupin.

Uvnitř konfliktu

Podle výzkumu Lindsey Palmer z Wisconsinské univerzity v Madisonu, jedné z mála mediálních vědkyň, které se roli fixerů věnují, považují fixeři za jeden ze svých úkolů ochránit své privilegované klienty. Kvůli svému kontaktu se zahraničními novináři přitom fixeři často čelí mnohem většímu nebezpečí než západní novináři, kteří mají k dispozici vybavení jako neprůstřelné vesty a helmy, pojištění, finanční zázemí svých mediálních firem a hlavně mají možnost téměř kdykoli z oblasti konfliktu odjet. Fixeři naopak v konfliktu – ve svém domově – zůstávají, a pokud se s jejich jmény seznámí veřejnost nebo tajné služby, nejenže pykají za kulturní přešlapy svých klientů, ale také čelí vyhrožování, zastrašování, obviněním ze špionáže (typicky na Ukrajině), fyzickému násilí, jsou zavíráni do vězení, nuceni k exilu, vražděni. Většinu novinářů, kteří umírají v zemích, jako je Irák nebo Mexiko, tak tvoří místní. Jak upozorňuje Clothilde Redfern, ředitelka organizace Rory Peck Trust, jež se věnuje globálnímu bezpečí novinářů, mediální profesionálové jsou také čím dál častěji terčem kyberšikany a jiných online hrozeb.

K tomu je ještě třeba připočíst obecnou nejistotu a nestabilitu příjmů i závazků – odvrácenou stránku pracovní „nezávislosti“ –, které informační a kreativní profesní pole prostupují se vzrůstající samozřejmostí. Mediální prostředí je tak poznamenané soutěživostí a individualizací rizika, které činí volání po lepších pracovních podmínkách poněkud absurdním a naopak způsobují, že se od mediálních profesionálů vyžaduje mnohem víc, než od jakýchkoli profesionálů lze žádat: celá jejich bytost.

Chápat fixery jako bezmocné oběti západního informačního stroje by ale bylo příliš jednostranné. Nejenže mají velkou moc nad způsobem reprezentace globálně důležitých událostí, ale zároveň si mohou nebezpečně pohrávat s trajektoriemi svých klientů.

Jak poznamenává Lindsey Palmer, přes svoji důležitost a ohrožení zůstávají fixeři neviditelní jak pro publikum válečných reportáží, tak pro novinářský průmysl. Jejich jména se nikde neobjevují. Buď proto, že nejsou považováni za hodné zmínky (jak upozorňuje novinářka Caroline Lees, samotné označení „fixer“ – někdo, kdo zařizuje – degraduje jejich důležitost, a proto se někteří z nich označují raději za „producenty“), anebo proto, že se fixeři sami z bezpečnostních důvodů rozhodnou zůstat v anonymitě. V posledních letech se situace mění a fixeři bývají častěji „povýšeni“do role de facto novinářů, kteří pro mediální organizaci reportují z místa konfliktu přímo, aniž by jejich práci odcizilo nějaké velké západní jméno. Na jednu stranu se tak těší větší autonomii a uznání. Na druhou stranu tak ale evropské a americké mediální organizace ještě víc outsourcují riziko spojené s válečným zpravodajstvím: čas od času sice vydají doporučení, aby novináři nejezdili do některých míst, ale za reportáže z těchto míst dobře platí.

Etická globální žurnalistika

Nerovná distribuce nebezpečí mezi různé skupiny lidí, kteří se podílejí na reportování válek, vyplývá z odlišných úrovní bezpečnostních opatření, jež velké mediální organizace nabízejí svým zaměstnancům a svým lokálním spolupracovníkům. Západní média se mnohem lépe starají o své kmenové zaměstnance než o fixery, čímž zhmotňují a zpětně živí implicitní, ale široce sdílenou představu, že víc záleží na bezpečnosti novinářů­-parašutistů než na bezpečnosti jejich místních spolupracovníků. Ti druzí tak sice občas dostanou neprůstřelné vesty, ale téměř nikdy pojištění a trénink pro práci v nebezpečném prostředí si většinou musí zajistit sami. (V českém prostředí takový rozdíl nenajdeme: ani váleční reportéři pracující pro velká média nejsou kdovíjak finančně zabezpečeni a specializované „krizové“ kursy ve většině mediálních organizací stále představují luxus.) Nejčastěji fixery a lokální spolupracovníky podporují ekonomicky silná západní média s dobrou reputací.

Neziskovky a trusty jako Reportéři bez hranic, Komise pro ochranu novinářů (Committee to Protect Journalists) nebo zmíněný Rory Peck Trust se proto snaží mezeru v péči o mediální pracovníky vyplnit. V „terénu“ poskytují potřebný trénink a institucionální podporu nejen fixerům, ale také lokálním nezávislým novinářům. Na vyšších úrovních pak lobbují za komplexnější bezpečnostní politiky. Smyslem jejich snah je narovnat společensko­-politickou hierarchii, jež se kolem globální žurnalistiky ve spojení s kulturními rozdíly vynořila. Cílem je etičtější globální žurnalistika, která nejenže zobrazuje vzdálené Druhé v jemných odstínech, ale také nezachází s lokálními mediálními pracovníky včetně fixerů jako s druhořadými občany, na jejichž bezpečnosti záleží o něco méně než na bezpečnosti mytických válečných reportérů.

Autorka je socioložka médií, působí na Masarykově univerzitě.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies