Foto Saša Uhlová
Že víkendový sjezd Pirátů nepřinese žádné významné překvapení, bylo více méně jasné. Proč taky: stávající předsednictvo funguje, alespoň na první pohled, jako dobře promazaný stroj. Navzdory tomu, že komunální buňky se sem tam potýkají s problémy (nejvíc jich Piráti mají asi v Brně), celorepubliková pirátská reprezentace umí vyvolat dojem soudržné, někdy dokonce až kamarádské party. A tak bylo potvrzení Ivana Bartoše v čele strany očekávatelné a vlastně i logické. I místopředsednické posty prošly jen minimální obměnou, první místopředsedkyní je Olga Richterová, jedna z nejvýraznějších Pirátek, druhým místopředsedou vyzyvatel Bartoše Vojtěch Pikal a řadové posty v předsednictvu obsadili poslanec Radek Holomčík a ostravský zastupitel Martin Kučera. Navzdory tomu, že se během sjezdu dostalo na přetřes dost ambiciózních nápadů a vizí, veřejné debaty se – jako vždy, když se mluví o Pirátech – vedly hlavně kolem jejich údajné „nedospělosti“.
Dělat z Pirátů nevyspělé teenagery, kteří se nějakou náhodou zjevili ve sněmovně, znamená ignorovat jejich dosavadní úspěchy.
„Piráti jsou vlastně jen přerostlé děti,“ slýcháme u nás až moc často. „Politice nerozumí, měli by jednoduše dospět. Potom bude možné brát je vážně.“ Podobné věty říká kdekdo: Jindřich Šídlo, který je o nich schopný mluvit jako o „batolatech s plamenometem“, nebo Jiří Leschtina, který zmiňuje jejich nedostatečnou odpovědnost. Étos zpovykanců, kteří tak trochu nevědí, co dělají, se s Piráty prostě táhne. Krátce před sjezdem se do jedné z nejsilnějších opozičních stran opřela i komentátorka Českého rozhlasu Veronika Neprašová. V textu Puberťáci Česku nepomůžou, Piráti buď dospějí, nebo spadnou přes palubu dokonce říká, že jsou Piráti „rozjívení desperáti trumfující se v tom, kdo vymyslí divočejší kousek pro obveselení ostatních“. Víc už se ani mýlit nemůže.
Když v roce 2007 jmenoval tehdejší prezident Václav Klaus ministerstvem školství Ondřeje Lišku, udělal to s „třesoucíma rukama“. Liškovi bylo tehdy třicet let a patřil k nejmladším ministrům v historii České republiky. Jak mnozí Klausovi připomínali, do stejného úřadu za jeho vlády nastoupil v roce 1994 Ivan Pilip. Bylo mu také kolem třiceti let. Historicky úplně nejmladším ministrem pak zůstává Karel Březina. Do pozice ministra bez portfeje usednul ve dvaceti sedmi letech. Pro srovnání: Ivanu Bartošovi je čtyřicet. Pro další srovnání: předseda sociálních demokratů Jan Hamáček je starší než Bartoš o pouhé dva roky.
Radost z politiky není dětinská
Je jasné, že argument pirátským mládím neodkazuje tolik k věku jednotlivých představitelů strany jako spíš k jejich politice. Jak většina komentátorů, tak většina oponentů z dalších stran nedokáže nahlédnout za oponu pirátské sebeprezentace a skutečně se soustředit na jejich práci. Řeší se, že Piráti po nástupu do sněmovny měnili svůj dress code, že nic neberou vážně, že nás až příliš nechávají nahlédnout do své vlastní stranické kuchyně, že si vždycky, za každých okolností, prosazují svou. I po deseti letech aktivní politiky je možné slýchat, že jsou novou stranou a ukazovat tím na jejich nezkušenost. Přitom to je strana se stejně dlouhou historií jako TOP 09, jen ji nezakládali odpadlíci z KDU-ČSL, ale nespokojení občané a občanky, kterým byla tehdejší politická reprezentace málo. Jsou tak jediným politickým uskupením, které si své úspěchy vydobylo úplně odspoda a bez milionářských peněz.
Co je tedy na Pirátech tak strašně matoucí? Není to ani tak mladistvý vzhled, jako spíš politika, dělaná po svém a s očividnou radostí. Když je Andrej Babiš nazve „klukama“, oni se ohradí a na jeho vlastní žádost mu dodají „Kuchařku, jak s jednat s Piráty“. Když nastupují na tiskovou konferenci, neodpustí si vtípek v podobě schodů a sami se mu zvesela zasmějí. Když dělají kampaň, hrají k tomu na harmoniku a vypadají uvolněně. Na nic z toho nejsme v utrápeném, sebelítostivém a pateticky vážném prostředí České republiky zvyklí. Politici jsou tu ti, kdo pronáší buď agresivní, nebo sebepochvalné projevy bez špetky nadhledu. Lidi bez humoru. Jejich politika je pak prezentovaná jako tvrdá řehole, vykonávaná pro dobro voličů a na úkor vlastního života. Je to nejen otravné, ale i směšné – všichni totiž víme, že minimálně u drtivé většiny české politické scény, s mučedníkem Andrejem Babišem v čele, se o nějakém sebezapření nedá mluvit. Politika jsou kontakty, kšefty, dohody a především moc. To všechno Piráti už na symbolické rovině trochu nabourávají, byť nemá smysl si dělat iluze o tom, že by i oni zůstali strukturami české politiky netknutí a že představují nějakou dokonale čistou alternativu ke zkorumpovaným starým pořádkům.
Děti, nebo splněná liberální přání?
Paternalistický přístup, který Piráty provází, ať udělají cokoli, vadí i staronovému předsedovi strany Ivanu Bartošovi. Ve svém facebookovém statusu opatrně upozorňuje na to, že velká část pirátské posádky disponuje kvalitním vzděláním, tituly, které u nás ani třicet let od roku 1989 nejsou samozřejmostí. Bartoš trefně zmiňuje současného premiéra a mluví o tom, kterak se pomocí obřího kapitálu dostal ke kormidlu a před sebou strkal herce nebo jiné známé tváře. Podobnou zkušenost, kterou disponují Piráti po letech v komunální politice, za sebou neměl. Mluvilo se tehdy o politické nedospělosti? A co to vůbec znamená?
Doktoráty, množství zahraničních zkušeností, drobná práce v komunálu nebo část života stráveného i něčem jiným než stranickou kariérou, a dokonce ani fakt, že jsou „pracanti Sněmovny“, nehrají v případě Pirátů roli. Je to přitom paradoxní: dnes je tak prvoplánově kritizují často ti, kteří dříve dychtivě volali po nástupu polistopadové generace. Měla být vzdělaná, odvážná, občansky a politicky aktivní. Že si pod tím část „boomerů“ představovala nudu v kvádrech, mohli říct dopředu. Působili by dnes o trochu míň zmateně. Zatímco v devadesátkách bylo mládí symbolem nových nadějí a dopředu se – bez jakýchkoli zkušeností – drali proponenti sametové revoluce, se stárnutím celé listopadové generace (navždy pevně usazené v mocenských systémech) přichází vůči řadě mladých lidí najednou podezření. A vypadá stejně jako kdykoli v minulosti: trapně a páprdovsky. Své by mohli vyprávět třeba studenti a studentky z Fridays for Future. Ti jsou ale oproti čtyřicátníkům z Pirátů aspoň opravdu mladí.
Piráti rozhodně nejsou bezchybní, naopak. Dělat z nich nevyspělé teenagery, kteří se nějakou náhodou zjevili ve sněmovně, ale znamená ignorovat jejich dosavadní úspěchy. Peskovat je, že dělají politiku jinak, a nevidět přitom, že jim to zatím celkem vychází, navíc znemožňuje věcnou kritiku jejich práce. Je lepší probrat se a pochopit, že Piráti jsou „dospělí“ už dávno. Teď je řada na těch, kteří je povýšenecky mentorují.
Autorka je redaktorka Alarmu.