z klipu Highest Room Travise Scotta, foto: YouTube
Pravděpodobně to znáte, tedy pokud patříte k nastupující kosmopolitní třídě, která streamuje seriály, hudbu poslouchá ze Spotify – a má neomezený přístup k popkultuře, jejíž kohoutek jen tak nevyschne. Přestože se snažíte být v obraze, vždycky vám něco unikne. Usadíte se v hospodě ke stolu se známými, ale pokud jste neviděli Our Boys, nesjeli jste Witchera a neslyšeli novou FKA Twigs, první půlhodinu jenom civíte do půllitru nebo scrollujete v telefonu. A přitom jste právě dokoukali Watchmeny a cestou na drink poslouchali novou desku Travise Scotta. Takové míjení se ve vkusu, které může vést ke chvilkovému osamění, jenom dobře ilustruje, jak zrychlená, přehlcující a v důsledku atomizující byla populární kultura v uplynulé dekádě. Mainstream se stal relativním pojmem, protože ubývá zážitků, na nichž se lidé shodnou.
Šok z přítomnosti
Pocit viny, nedůslednosti nebo jednoduše zdání, že vám ujíždí vlak, je o to horší, když je sledování popkultury v popisu vaší práce. Zamýšlel se nad tím hudební novinář Simon Reynolds, který začínal psát už v osmdesátých letech, a má tedy s čím srovnávat, pro britský deník The Guardian: „Aniž bych se podíval do výročních žebříčků a ohlédnutí za dekádou, nejsem schopný jednoznačně říct, co se v minulé dekádě stalo. Zůstávají jen střípky toho, co jsem vstřebával, ale hned se propadají do propasti minulosti. Zhltnul jsem seriály Sex Education, BoJack Horseman nebo Atlanta, abych hned zapomněl na jejich existenci, která se mi připomněla až po nějaké době s novou sezónou.“ Ani shrnující seznamy se ale nedokážou jednoznačně dohodnout na definujících momentech, kánon uplynulého desetiletí se skládá z fragmentů na mnoha úrovních a rozdrobených scénách – a časová osa ztrácí jasné kontury. „Důvod, proč se zdá, že se toho tolik nestalo, je ten, že se toho stalo strašně moc,“ tvrdí Reynolds – a oněch milníků je tolik, že by vydaly na několik předchozích dekád.
Na všechny výzvy, že si musíte přečíst Rozhovory s přáteli od Sally Rooney nebo Elenu Ferrante, můžete odpovědět prostě tak, že si knížky nepřečtete.
Je to proces, který nastartovalo YouTube v polovině nultých let, kdy se zpřístupnily bezedné archivy popkultury a mluvilo se o éře retromanie – popkultura se uzamkla do děsivé časové smyčky, kytarové kapely oživovaly šedesátkový zvuk a hudba svou svěžest paradoxně čerpala z historie, místo aby hleděla dopředu. Oproti tomu tu dnes máme „šok z přítomnosti“ a mohou za to streamovací platformy, jež nabízejí v dlouhých frontách novou hudbu, seriály a filmy – a zrychlení konzumace jen vtipně ilustruje, že na Netflixu se uvažuje o tom, že by bylo možné pouštět si seriály 1,5krát vyšší rychlostí, abyste toho prostě stihli víc. V angličtině takový stav, který vystihuje uplynulou dekádu, označuje zkratka FOMO (fear of missing out). Je to nutkání přesycovat se zážitky a sociální úzkost z prázdnoty; z toho, že nám možná něco uniká a vyčlení nás to ze skupiny.
Zároveň se s přehlcením vytrácí plošně sdílená zábava, kterou v dobách televize prožívali všichni ve stejný čas. „Místo toho se rozpínají individuální trajektorie hemžící se po skladištích umění a zábavy. Pomalu ale jistě streamování zabíjí představu mainstreamu,“ píše ve své eseji Reynolds a dodává, že v tomhle ohledu jsme mnohem víc sami a sami si také si určujeme čas, kdy sledujeme nebo posloucháme pop. Ve 21. století je navíc jenom málo osobností, které dokážou plošně spojit – jako když se v nonstopu ozve z jukeboxu Ed Sheeran nebo když se spolužákem ze střední proberete nového Tarantina a poslední sérii Her o trůny.
Rozpad monokultury je jedině dobrá zpráva, ale potom tu je jiný, vedlejší efekt. Kulturní publicistka Soraya Roberts ve svém textu pro Long-reads řeší, jak se vyrovnat s tlakem mít přehled o všem od vizuálního alba Lemonade od Beyoncé po knížky Sally Rooney – a hned v titulku se ptá, „kdy se popkultura stala domácím úkolem?“ Novinářka píše o tom, že takový společenský tlak spouští obranné mechanismy a „člověk raději zaujme bojový postoj“. Proti knížce, seriálu nebo desce se vymezí, bude ji zesměšňovat nebo jen důsledně ignorovat. Psychologie to nazývá reaktivismem a Roberts pojem zpřesňuje jako „sebezáchovné vyhýbání se úzkosti z toho, že nám něco uniká“. Není to nic objevného, ale pro mnohé to je úleva: na všechny výzvy, že si musíte přečíst Rozhovory s přáteli od Sally Rooney nebo Elenu Ferrante, můžete odpovědět prostě tak, že si knížky nepřečtete.
Nic nebylo moc malé
Vinit z oněch nároků popkulturu by bylo nespravedlivé. Všechno tohle jen signalizuje, že se v předchozí dekádě plně osvobodila a že byl to dlouholetý, mnohdy bolestivý proces. Desetiletí se mluvilo o tom, jak nás ubaví k smrti nebo jak bude produkovat falešné touhy – ale teprve od desátých let se o popu můžeme bavit bez předsudků, elitářských snah rozdělovat na vysoké a nízké a zdlouhavých obhajob. Emancipační snahy teoretiků jako John Fiske, jehož knížka Jak rozumět populární kultuře z roku 1989 konečně předloni vyšla taky v češtině, předznamenaly dobu Quality TV, kdy se převrátily představy o tom, co „neumělecká televize“ dokáže – seriály jsou čím dál ambicióznější a recenzenti jim věnují stejnou pozornost jako velkým románům. To samé se dá říct o mainstreamovém popu, který se poučuje z undergroundových postupů a umí být mimo jiné náročnější než kdy dříve – i když se samozřejmě taky přizpůsobuje instantní spotřebě a podle průzkumů se neustále zkracuje stopáž písní a refrény se posouvají do první sloky.
Znamená to, že jsme sice přetíženi, ale hodnotně – a to není málo. „Existuje totiž i horší osud než se utopit v záplavě skvělé zábavy a populárního umění,“ píše v této souvislosti Reynolds v textu pro The Guardian a pokračuje: „Pomalý kolaps centralizované a synchronizované kultury otevřel prostor pro bujení mikroscén, které běží po vlastní časové ose.“ Ale i původně minoritním hudebním okruhům jako vaporwave nebo youtubové scéně „příjemných ruchů“ ASMR, které vyrostly mezi algoritmy streamování, se dostalo větší pozornosti. Nic nebylo v uplynulé dekádě moc malé, aby to mohlo být přehlíženo, což přispělo k pestrosti stylů, nálad, pocitů, hlasů i identit. Můžete tedy v klidu dopít, do sluchátek si naladit svůj oblíbený dungeon synth a těšit se, až si doma pustíte seriál, o kterém kolem vás ještě nikdo neslyšel. Nejspolehlivější cestou z digitálního osamění je navzájem si rozšiřovat obzory, dobrodružnější jsou nakonec totiž ty neprošlapané trasy.
Autor je kulturní publicista.