Foto khamenei.ir (CC BY 4.0)
Pokud by pro tento týden měl Donald Trump specifický volební slogan, pravděpodobně by zněl: „Další Benghází nedovolím. Trump 2020.“ O různých důvodech pro překvapivý atentát na druhého nejvyššího představitele Íránu v oblasti zahraniční a bezpečnostní politiky můžeme dlouze spekulovat, ale vliv prezidentských voleb je jednoznačný. Z pohledu voliče Donalda Trumpa je situace jasná. Pod Obamovým dohledem bylo v Benghází zabito několik amerických vojáku, diplomatů a velvyslanec. Trump ihned poslal do obléhané americké ambasády v Bagdádu mariňáky a nechal dronem zabít nejmocnějšího íránského velitele Kásima Sulejmáního. Obléhání bylo reakcí šíitských milic na americký letecký útok, který zabil 25 bojovníků na základnách v Sýrii a Iráku v odplatě za smrt amerického civilisty. Aktuální americký útok kritizovala i irácká vláda jako narušení jejich suverenity.
Pohřbení jaderné dohody
Horkohlavá, chaotická, bezmyšlenkovitá nebo impulzivní, to jsou charakteristiky, kterými v podobných momentech komentátoři počastují Trumpovu zahraniční politiku. Viděli jsme to při raketovém útoku v Sýrii, salvě tweetů hrozících válkou severokorejskému Kimovi nebo při náhlém stáhnutí a následném odvolání stažení vojáků z kurdských oblastí. Tentokrát ale Trump do určité míry paralyzoval opozici, uzavřel jakékoliv diplomatické řešení konfliktu s Íránem pro svého nástupce či Evropu a ukázal, že bude chránit americké životy za každou cenu. Jaké budou dlouhodobé následky, není samozřejmě pro Trumpovy voliče důležité.
Vnitropoliticky tento atentát rozhodně posílí krvavý autoritářský režim, který je v nesnázích. Jestli něco vadí Íráncům více než vlastní neschopná diktatura, pak je to zahraniční vměšování, zejména v podání Washingtonu.
Z napětí během minulého roku bylo znát, že Trump nechce přímou otevřenou vojenskou konfrontaci, a nutně ani změnu režimu. Díky malým asymetrickým operacím byla výhoda na straně Íránu. Atentát na takto vysokého představitele se tak mohl jevit jako lepší alternativa. Pro Írán by samozřejmě otevřený konflikt nebyl ideálním scénářem, ale představa, že země nyní podřídí svou bezpečnostní politiku železné pěsti Donalda Trumpa, je naivní.
Pokud bylo cílem amerického prezidenta ještě více pohřbít jadernou dohodu s Íránem, možná se mu to podařilo. Její definitivní smrt je jedním z dopadů, které teď lze předpokládat. Diplomatická snaha, udržovaná na tenké niti Evropou, nenabídla Íránu i přes stále nic. Představa, že by Írán přistoupil znovu na dohodu s USA se po atentátu i za předpokladu prohry Donalda Trumpa v prezidentských volbách zdá být nerealistická.
Prospěje atentát Trumpovi? A Číně?
Předchozím třem americkým prezidentům ke znovuzvolení vždy pomohla nějaká sjednocující událost. U Clintona to byl atentát v Oklahoma City, u Bushe 11. září a u Obamy hurikán Sandy. Demokraté již nyní hledají těžkopádné argumenty, jak by Trumpa odsoudili. Kritizovat vraždu velitele zodpovědného za nespočet atentátů a různých útoků s tisícovkami mrtvých včetně stovek Američanů si jen tak nikdo nedovolí. Nezbývá jim nic jiného než kritizovat to, že si Trump tento akt na hranici vyhlášení války nenechal dle zákona schválit Kongresem. To je ale moc sofistikovaná poloha zahraniční politiky, která většinovému voliči unikne.
Mezi možné odvetné reakce Íránu patří nejen bohatá paleta možných asymetrických útoků na americké instalace napříč regionem, ale také přiškrcení Hormuzského průlivu, kybernetické útoky či zvyšování napětí v sousedním Iráku. Vnitropoliticky ale tento atentát rozhodně posílí krvavý autoritářský režim, který je v nesnázích. Jestli něco vadí Íráncům více než vlastní neschopná diktatura, pak je to zahraniční vměšování, zejména v podání Washingtonu.
Navíc v sankčním režimu jsou to právě síly ovládané zabitým Kásimem Sulejmáním, které v Íránu posilují díky monopolu na černý obchod. Sulejmáního hned nahradil nový vojenský velitel Esmail Ghaani, ale stěží bude mít stejně silnou a desítky let budovanou pozici jako jeho předchůdce. Eskalace tak před volbami v Íránu příští rok posílí radikální kandidáty, kteří se zasazují pro odklon od Západu k Číně. A právě Čína, která polovinu ropy získává z Blízkého východu, může hrát roli zachránce Íránu. Peking může začít obcházet americké sankce buď nepřímo, například bilaterálním výměnným obchodem íránské ropy za jiné čínské produkty, nebo přímým porušením sankcí. V obou případech by Čína narušila americkou dominanci a kontrolu nad světovým trhem s ropou a nasměrovala Írán do svého mocenského orbitu.
Ve Spojených státech ale bude efekt pro úřadujícího prezidenta spíš pozitivní. Trump od začátku ukrajinské kauzy a následného impeachmentu mírně posílil, a to zejména mezi nezávislými voliči (bez registrace u některé ze stran). Ve srovnání se svými demokratickými vyzyvateli navíc sedí na několikanásobně větším balíku peněz na kampaň. Oproti výsledku v roce 2016 si dokonce může dovolit ztratit 36 volitelů a vyhrát prezidentské volby s ještě menším počtem voličů než minule. Trump během svého mandátu velice efektivně používá zahraniční politiku jako nástroj pro svou kampaň. Efektní summity s diktátory, údajně zajišťující světový mír, nekompromisní vojenské zásahy či celní válka se dají krásně prodat. My, pozorovatelé z malé impotentní Evropy, teď můžeme jen tiše doufat, že následky amerického volebního roku přežijeme.
Autor je analytik Asociace pro mezinárodní otázky.