V Itálii protestují sardinky. Proti rasismu i korupci

S historikem Paulem Ginsborgem o aktuálních protestech na Apeninském poloostrově. Má nové hnutí, jež si za svůj symbol zvolilo malou rybku, potenciál dosáhnout velkých změn?

V listopadu minulého roku se Itálií začalo rychle šířit nové protestní hnutí. Na první pohled se jeho účastníci zdáli poněkud směšní. Říkali si „sardinky“ a zaplnili slavné bolognské náměstí Piazza Grande s transparenty a obrázky malých ryb – tento symbol má podle organizátorů představovat pospolitost, nenásilí a svobodu pro všechny. Během následujících týdnů demonstranti, většinou mladí lidé pracující ve službách, kteří mají vyšší vzdělání, ale jež trápí nedostatek práce, opakovali akci z Bologni na devadesáti náměstích různých italských měst. Celková čísla účastníků ve spontánních protestech byla nejvyšší od druhé světové války. Prvotní cíl sardinek byl jednoduchý – zabránit rasistické a fašistické Lize Mattea Salviniho, aby ovládla prosperující a tradičně levicový region Emilia-Romagna v nadcházejících krajských volbách. Jejich terčem ale není jen Liga, ale i hlubší zkorumpovanost dnešní politiky na pravici i levici.

V rozhovoru s Paulem Ginsborgem jsme hovořili o sociálních hnutích v Itálii od éry Berlusconiho až po současnost, stagnaci italské levice a nových demokratických proudech, které se v nečekaných a nových formách objevily v poslední době. Ginsborg je britský historik, jenž se dlouhodobě zabývá Itálií a přednáší soudobé dějiny na univerzitě ve Florencii. Zároveň je předsedou občanské organizace Libertà e Giustizia (Svoboda a spravedlnost), která během posledních dvaceti let zorganizovala celou řadu akcí na obranu poválečné ústavy a nezávislosti italské justice.

Jedním z nejvíce zneklidňujících aspektů politiky sociálních hnutí je to, jak lidé přicházejí a zase mizejí. Objeví se na jednu noc a pak už je nikdy neuvidíte.

Na konci minulého roku se hnutí sardinek objevilo jakoby odnikud. Jak to můžeme chápat v kontextu jiných nedávných protestních hnutí v Itálii?

To je mnohem složitější otázka, než by se mohlo zdát. V době, kdy se objevily sardinky, se zdálo, že v Itálii už žádná populární hnutí nejsou. Zdálo se, že značná část Evropy je v pohybu, zatímco v Itálii, a dokonce i v „rudé“ Bologni, jak se tomuto severoitalskému městu říkalo na základě silné levicové politické kultury v šedesátých a sedmdesátých letech, bylo ticho. V devadesátých letech proběhly důležité mobilizace střední třídy, na začátku nového tisíciletí tu bylo hnutí Girotondi, vedené režisérem Nannim Morettim, jež tvořilo důležitou součást koalice proti Berlusconimu. Ale šlo především o defenzivní hnutí, která dlouho nevydržela. Hnutí Popolo Viola dokázalo přitáhnout až sedmdesát tisíc mladých demonstrantů, ale rozpustilo se během měsíce. Sardinky tu ale stále jsou a to je poměrně pozoruhodné.

Takovéto protestní vlny buď smetou celou společnost, anebo musíte čekat dalších deset let, než se to povede. Proč se to zrovna tomuto hnutí podařilo, to nevím. Rozhodně naplno využili sociálních sítí. I když ale nemáme jistotu ohledně příčin, nemůže být pochyb o efektech. Nabourali volební průzkumy. Už teď Salvini ztrácí, což je zásadní. Je jasné, že slouží nějakému účelu.

Sardinkám se často vyčítá, že jde v zásadě o apolitické hnutí. Na demonstraci ve Florencii v jednu chvíli někdo vyvěsil velkou komunistickou vlajku a všichni kolem hned začali křičet, aby ji sundali. Také se odmítají spojit s jakoukoli politickou stranou nebo vytvořit vlastní. Jejich odpovědí je, že nejsou apolitičtí, ale spíše nestraničtí, tedy že se vymezují proti pochybením italských politických stran z posledních desetiletí…

Hnutí je v počátcích a bude se rychle vyvíjet. V jeho jádru je odmítání násilí. Od sedmdesátých let došlo k velkému, byť tichému posunu od politiky militantních skupin, jako byly Rudé brigády, ke kultu nenásilí a širokému přijetí pacifismu. Sardinky jsou v politickém smyslu zcela „nevinné“, a tak jejich kritici moc nevědí, co dělat. V dnešních časech je pacifismus sám o sobě radikální agendou.

Přijde mi zajímavé, jak jsou úspěšní v nabourávání Salviniho rétoriky. Zcela předvídatelně bylo jeho první reakcí na ně zaútočit. Prohlásil: „Pustím na ně kočky!“ Ale v kontextu hnutí, které je tak neofenzivní, tyto výroky vyzněly naprázdno i mezi jeho podporovateli. Souhlasím, že organizátoři ukázali, jak užitečné může být nenásilí k překonání logiky pravicového populismu. Stačí to ale k otevření nového, pozitivního demokratického prostoru?

Stojíme tváří v tvář možnostem nového politického jazyka. Odpověď bude ale hodně záležet na kolektivní schopnosti naslouchat. V Itálii nikdo nikoho na politických schůzích neposlouchá. Místo toho lidé se shlukují v zadní části místnosti a vytvářejí spiknutí. Potřebujeme politiku, která rozšíří demokracii a bude hájit její vnitřní fungování. Příliš často se stává, že politické schůze končí mnohem později, než bylo plánováno, pozdě v noci, s převahou mužských aktivistů. Je to šokující, ale neustávající způsob fungování. Fluktuace lidí je obrovská. Jedním z nejvíce zneklidňujících aspektů politiky sociálních hnutí je to, jak lidé přicházejí a zase mizejí. Objeví se na jednu noc a pak už je nikdy neuvidíte.

Foto Marco Delfiol


Jednou významnou výjimkou tohoto pravidla je ale jistě Hnutí pěti hvězd (M5S), které během pouhých deseti let vyrostlo ze sociálního hnutí ve vládní stranu. Alespoň navenek bylo toto hnutí také založeno na principu přímé demokracie. Jak se dá tento příběh srovnat se sardinkami?

M5S selhalo. Nebo je v procesu selhávání. A to dává sardinkám prostor. Je velmi zajímavé sledovat, jak se Itálie posunula od tradiční zastupitelské parlamentní vlády k fixaci M5S na formy participativní demokracie. Ale vůbec se jim to nepovedlo. Nevytvořili skutečný, ale falešný participativní model, navíc okořeněný uctíváním jejich vůdce, Beppeho Grilla. A pak je tu jejich organizační platforma, jejíž vnitřní mechanismy zůstávají hierarchickým tajemstvím. Je to iluze demokracie. Asi třicet tisíc členů hnutí, které je ale ve skutečnosti mnohem větší, používá dotazníky a interní hlasování, aby určili politiku strany. Nicméně politika strany je evidentně diktována vedením, jež tvoří pět až šest lidí. Je to ironické a smutné, ale očerňovaný systém primárek v Partito Democratico (PD), ve kterých hlasují dva až tři miliony lidí, je mnohem demokratičtější.

M5S a PD jsou teď spolu ve vládě, hrozí jim ale naprostá porážka ze strany krajní pravice. Snaží se nyní proto zoufale využít dopadu, který sardinky mají na veřejný diskurs. Povedou tyto snahy k předčasnému konci hnutí sardinek? 

Určitě můžeme vytvořit seznam důvodů, proč je hnutí sardinek velice zranitelné, vnějších i vnitřních. Do té první patří různé negativní emoce – závist, narcisismus, touha po kontrole, osobní záště různého druhu, včetně prvořadosti rodinných zájmů. V té druhé pak můžeme uvést různé instituce, jejich fungování a jazyk, lidi spojené s politickými stranami, osobní vazby atd. Až to skončí, bude jednoduché pro lidi zvolat: „Přece jsme to říkali.“ Přemýšlím ale o tom, jak se lidé budou charakterizovat, až toto hnutí skončí. Stupeň a povaha selhání bude reflektovat jejich dvojí charakter. Na jedné straně mohou lidé ve svém srdci věřit, že jiná Itálie je možná. A zároveň mohou být zcela cyničtí. Tyto dvě polohy mohou existovat vedle sebe v rámci jedné osoby – s tím, že jedna tato poloha bude vždy mít navrch, jak procházejí nějakým hnutím. Selhání pak sice může zvýšit míru cynismu a rezignace, ale ne dříve, než se stihnou vytvořit nezapomenutelné okamžiky a nové energie. Nakonec tu zůstává otázka: Jaké mechanismy a návrhy mohou přivést lidi dohromady?

Pozitivním aspektem hnutí je určitě schopnost sardinek distancovat se od konvenčních politických dělících linií, což mu umožňuje přitáhnout početné a velmi rozmanité účastníky. Může si ale tento pluralismus udržet? Jaká politika by k tomu byla potřebná?

Jednou z možných budoucích cest je radikální přístup k reformismu. To je podle mne jednou z klíčových otázek dnešní doby: Jak by měl vypadat reformismus, který nespočívá jen v rozdávání benefitů shora, navíc když jich je důsledkem politiky šetření čím dál méně? Rodiny nutně potřebují služby, ale říkám si, zda je možné přijít s úplně jiným druhem reformismu, politickým a participativním, v němž jedna reforma slouží jako sněhová koule, na kterou se nabalují další? Potom by snad různí lidé mohli pochopit, že sféra politiky není oddělená, ale naopak úzce spjatá s každodenním životem.

Z polského originálu Włoskie „sardynki” chcą przepędzić populistów, publikovaném na webu Krytyka Polityczna, přeložila Veronika Pehe. Jamie Mackay je zahraniční korespondent Krytyky Polityczne. Redakčně upraveno.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies