Austrálie hoří. Zažila nejteplejší rok v historii měření. Byl o 1,5 °C teplejší než průměr mezi lety 1961–1990. Za přispění silného větru a dlouhodobého sucha se sezónní požáry dostaly mimo kontrolu. Požáry navíc zuří po celé zemi, od Perthu po Sydney. Typický vrchol sezóny požárů přitom přichází až v lednu nebo v únoru.
Nedávné požáry Amazonie byly šestkrát méně rozsáhlé než ty aktuální v australské buši. Požáry na Sibiři minulý rok byly dvakrát menší. V Austrálii zatím shořela plocha o rozloze zhruba 63 tisíc kilometrů čtverečních, což je téměř rozloha celé České republiky (78 865 km²).
Tisíce domovů již lehly popelem a desetitisíce lidí byly evakuovány. Sydney a další velkoměsta jsou ponořena v oblacích kouře a znečištění ovzduší mnohonásobně překračuje zdravotní limity. Požární systémy v budovách musejí být vypínány, aby vinou množství kouře v ovzduší nespouštěly planý poplach. Lidé prchající před požáry se srocují na plážích a do evakuace byla zapojena armáda. O nouzovou pomoc země požádala jak Spojené státy, tak Kanadu. Scenérie z oblastí zasažených dýmem z požárů nápadně připomíná záběry z kultovního snímku Blade Runner.
Silný vítr unáší žhnoucí uhlíky až do dálky deseti kilometrů, kde zapalují další požáry. Kouř však zasahuje ještě dál. V současnosti pokrývá území asi o velikosti Evropy. Na Novém Zélandu zbarvil spad popela z požárů ledovce dohněda. Nový Zéland je od zdrojů požárů vzdálen asi 2300 kilometrů. Je to podobné, jako by na Prahu padal popel z požárů v Murmansku. Požáry jsou tak obrovské, že dým vytváří vlastní druh bouřkového mraku – takzvaný pyrocumulonimbus, který může stoupat až do výšky šestnácti kilometrů. Tento mrak dýmu tvoří suché bouřky, jejichž blesky začínají další požáry. Také mění proudění vzdušných hmot, jeho pohyb je do velké míry nepředvídatelný a rychlý, což zvyšuje riziko pro zasahující hasiče, ale i pro evakuující se obyvatelstvo. Pyrocumulonimbus také přináší zvýšený výskyt devastujícího „firenada“ – tedy tornáda tvořeného z plamenů. Hasiči se potýkají s celou řadou dalších komplikujících vlivů, třeba s tím, že se požáry šíří pod zemí. Na řadě míst totiž hoří uhelné žíly a šíří požáry i po uhašení dál.
Díky rozvinuté australské infrastruktuře a nízké hustotě osídlení postihnutých oblastí je (s ohledem k rozsahu požárů) počet lidských obětí poměrně nízký. Podle dostupných informací zatím padlo plamenům za oběť 23 lidských životů. Vzhledem k tomu, že doba požárů obvykle kulminuje až za měsíc, lidských obětí bude bohužel zřejmě ještě přibývat. Odhady ztrát na životech zvířat jsou o poznání tragičtější. Hrubý odhad bývalého ředitele Australian Mammal Society, profesora Dickmana, hovoří o půl miliardě savců, ptáků a plazů, kteří od září uhořeli. V australském státě Nový Jižní Wales uhořela mimo jiné třetina populace již dnes ohrožených koal. Řada zvířat se tak dostává na pokraj vyhynutí. Autoři dodávají, že ztráty na životech zvířat budou pravděpodobně ještě výrazně vyšší.
Z australských požárů se dostává do ovzduší gigantické množství oxidu uhličitého. Jedná se o stejně velké množství tohoto plynu, který jinak Austrálie z fosilních paliv vyprodukuje za dvě třetiny roku. A ten teď bude další stovky let ohřívat atmosféru.
Z lesů pastviny, z pastvin pouště
Pravda je, že požáry buše jsou v Austrálii běžné. Ekosystémy s nimi umí koexistovat a některé druhy na nich dokonce závisí. Pravda také je, že takto velké požáry se dějí opakovaně. Současné požáry nejsou výjimečné ani shořelou plochou nebo velikostí škod (v roce 1974–1975 shořelo 15 procent celkové rozlohy Austrálie). Ačkoli to se ještě může změnit, protože Austrálii čeká ještě minimálně měsíc sezóny požárů.
Austrálie v jistém smyslu sklízí bouři, kterou pomáhala zasít. Premiér Morrison proslul mimo jiné tím, že v době bezprecedentního globálního ohrožení přinesl do parlamentu kus uhlí a snahu o útlum jeho těžby označil za patologickou.
Děsivé na nich je to, že vlivem růstu teploty se prodlužuje období, během nichž panují vhodné podmínky pro jejich šíření. Jinými slovy, takové požáry se dají očekávat čím dál častěji. Zvýšená teplota a navazující sucho dodává větší množství paliva a umožňuje zvýšení intenzity požárů. A také komplikuje metody řízeného vypalování, které se v Austrálii používá, aby se ekosystémy přebytečného „paliva“ včas zbavily. Takové praktiky se ale v nových podmínkách často stávají příliš nebezpečnými, protože mohou odstartovat přesně takový požár, kterému měly bránit. Pokud se budou požáry opakovat příliš často, z lesů se stanou pastviny a z pastvin pouště.
Právě teď se tedy díváme do budoucnosti. Globální teplota totiž zatím stoupla o pouhý jeden stupeň Celsia. Pokud budeme dále sledovat vysokoemisní scénář globální ekonomiky, tak v následujících desetiletích budeme směřovat k oteplení o 2,6 až 4,8 stupňů Celsia do roku 2100. Vyloučeny nejsou ale ani scénáře, kdy bude nárůst teploty ještě vyšší.
Je to zrada, napsala
Velmi poučným mementem pro nás může být reakce australských politických špiček, ale i velké části veřejnosti, na bezprecedentní ohrožení národní bezpečnosti. Austrálie v jistém smyslu sklízí bouři, kterou pomáhala zasít. Emise přepočtené na obyvatele jsou totiž v Austrálii jedny z nejvyšších na světě.
V minulých volbách se stala problematika klimatických změn jedním z hlavních témat voleb. A vyhrála je Liberální strana premiéra Scotta Morrisona, který otevřeně podporoval uhelný a ropný průmysl. V zádech Scotta Morrisona byla většina mediální scény. Takřka celý australský mediální trh totiž vlastní miliardář, mediální magnát a jeden z nejvlivnějších lidí světa – Rupert Murdoch. Murdoch sám popírá závažnost klimatických změn a jeho mediální impérium je klimatickým vědcům známé jako nejaktivnější v šíření dezinformací o klimatu. Murdochovy mediální domy například dlouhodobě šíří konspirace o tom, že klimatičtí vědci se spikli, aby oklamali veřejnost.
Samotný Scott Morrison proslul například i tím, že v době bezprecedentního globálního ohrožení přinesl do parlamentu kus uhlí a s posměšnými slovy „Tohle je uhlí. Nebojte se!“ označil snahu o útlum těžby uhlí za patologickou a ideologickou. Těžko říci, co si jeho voliči myslí teď. Jisté ovšem je, že Scott Morrison nehodlá z nastaveného kurzu (prozatím) uhnout ani o píď. Ačkoliv mezi odborníky je souvislost mezi rizikem požárů a spalováním fosilních paliv jasná a přesně před takovou situací, jakou Austrálie právě zažívá, dlouhodobě varuje i panel IPCC. Vědci upozorňují také na to, že země sužovaná suchem a požáry bude náchylnější i k rizikům povodní. Ohřátá atmosféra totiž pojme více vody a vědci očekávají silnější nárazové deště a bouře. Půda po dlouhých suchých periodách ztrácí schopnost přijímat vodu a je náchylná k vodní erozi.
Požáry nejsou zdaleka jediným důkazem globálního oteplování, který Austrálie mimořádně silně pociťuje. V posledních letech oceánologové pozorují masivní odumírání jednoho z největších a nejimpozantnějších ekosystémů na planetě – Velkého bariérového útesu. Tato překrásná, tisíce let stará a na život neuvěřitelně bohatá struktura umírá. Výzkumy ukazují, že většina všech světových korálových útesů je fakticky odsouzena k zániku v následujících desetiletích. Korálové útesy jsou přitom hostitelem pro čtvrtinu mořského života. Umírání korálových útesů má ale pro Austrálii i pragmatičtější dopad. Umírající korály ohrožují obrovské příjmy z turistického ruchu, ale i z rybolovu.
Austrálie přesto na domácím i mezinárodním poli sleduje sebevražednou politiku a torpéduje snahy o mezinárodní akci. Scott Morrison před zvláštním zasedáním OSN zaměřeným na řešení klimatických změn v New Yorku upřednostnil setkání se svými sponzory. Klimatická konference OSN COP25 v Madridu skončila fiaskem, mimo jiné díky partyzánským akcím australské reprezentace, která jednání úspěšně sabotovala. Ukazuje se také, že australští reprezentanti ve skutečnosti lobbují za větší používání uhlí, nejšpinavějšího fosilního paliva, jehož je Austrálie světově významným exportérem. Lobbují tedy za přesný opak toho, co je třeba dělat, pokud máme zachovat alespoň teoretickou šanci na klimatickou stabilizaci.
Na domácí scéně potom Scott Morrison vyzývá ke klidu a tváří v tvář apokalyptickým požárům tvrdí, že nebude omezovat těžbu fosilních paliv, protože přece nezničí ekonomiku kvůli dočasné panice, a Australany vyzývá k optimismu. V přímém přenosu tak sledujeme fatální selhání politiky. Absurdita jde tak daleko, že si snad můžeme pomoci přirovnáním. Je to podobné, jako by Winston Churchill na počátku druhé světové války místo slavného slibu „krve, potu a slz“ vyzýval k optimismu a prosazoval zvýšení zbrojního exportu do nacistické Třetí říše s tím, že to přináší pracovní místa. Války přece byly vždycky a zase přejdou.
Přesně taková politika je bohužel v souladu s dlouhodobým trendem anti-klimatických politik australské Liberální strany, která například zrušila zdanění uhlíku a podpořila otevření gigantického uhelného dolu Carmichael indické společnosti Adani a dalších 54 uhelných dolů. Jenom samotný provoz dolu Carmichael znamená, že ať se zbytek světa bude snažit sebevíc, klimatické stabilizace už nedosáhneme. Vláda Scotta Morrisona dlouho ignorovala varování před požáry, rizika bagatelizovala jako strašení klimatických šílenců, kteří si chtějí nahnat politické body. Ignorovala zástupce hasičů a záchranných služeb. Dnes musí vláda povolávat na pomoc armádu.
Takové chování se nedá chápat jinak než jako zrada, vyjádřila se přední australská klimatoložka Joelle Gergis. Zrada je to proto, že politici byli o rozsahu hrozeb po celá desetiletí varováni. Dnes se rozehrávají katastrofy, které překračují ty nejhorší predikce, a politici ve své ignoranci pokračují. A nejenom to, samotní klimatičtí vědci a vědkyně jsou vystavováni osobním útokům, dehonestacím nebo falešným obviňováním z korupce nebo jsou přímo označováni za pohůnky nastupující celosvětové „zelené totality“.
Nikdy nepodceňuj sílu ignorance
Pohled na australské politické špičky nám může být povědomý. I u nás vědci desetiletí varovali před smrkovými monokulturami, které jsou vysazovány v nevhodném prostředí a nemají šanci v době klimatických změn přežít. Stejně tak vědci a ekologové varovali před nevhodným hospodařením s půdou, která nebude schopná zachytávat vodu. A i u nás byla jejich doporučení manažerskou elitou rozsáhle ignorována. Výsledek? Gigantický kolaps lesů, který proměňuje českou krajinu k nepoznání.
Jak se chová česká vláda tváří v tvář existenčním problémům spojeným s kolapsy ekosystémů, ale i nedostatkem vody? Nejenže není schopná předložit funkční strategický plán, ale svými nekoncepčními pseudořešeními a podporou betonářské lobby situaci nadále zhoršuje. Ostatně byznys Andreje Babiše a jeho nakládání s půdou k ekologické destrukci masivně přispívá. Na mezinárodním poli se potom snaží brzdit pokusy dalších států o rychlý přechod na nízkouhlíkové technologie a doma to ještě prezentuje jako svou přednost. Prý tím zachraňuje český průmysl.
Při pohledu na spálenou Austrálii nám před očima vyskakuje jeden paradox: Jak je vůbec možné nechat spálit svou zem a voličům to prodat jako „ochranu ekonomiky“? Příčin je celá řada. Jednou z nich je fakt, že převládající ekonomický systém nepracuje správně. Klimatická krize je především gigantickým selháním trhu. Energie z fosilních paliv je levná jenom zdánlivě, protože v sobě nezahrnuje náklady, které způsobuje.
Tyto náklady teď platí i Australané – svými životy, zdravím, shořelými domy a lesy. Až 70 procent emisí skleníkových plynů má na svědomí pouhých sto firem. Budou platit Australanům reparace? Budou jim platit budování nových domovů? Budou budovat nové silnice, kupovat shořelá auta? Budou se starat o rodiny, které přišly o své blízké? Nebudou. Náklady ponese veřejnost a fosilní oligarchie si ponechá zisky.
Kromě gigantického selhání trhu je ale klimatická krize také gigantickým selháním mainstreamové ekonomické teorie, které slouží jako podklad pro rozhodování politiků. Významní ekonomové dlouhodobě zcela chybně analyzují problematiku klimatických změn. Není to pouze záležitost České republiky, kde se fatálně mýlí celá řada prominentních ekonomů od Václava Klause přes Lukáše Kovandu po Pavla Kohouta. Tristní stav této vědecké disciplíny můžeme pozorovat i jinde ve světě. Koneckonců Nobelovu cenu za ekonomii klimatických změn dostal v roce 2018 William Nordhaus, který ve svém modelování úplně opomíjí vědecká poznání o klimatickém systému. Nordhaus dochází k tomu, že optimální je oteplení o 4 °C do roku 2140. To totiž podle jeho modelu povede k poklesu světového HDP pouze o 3,6 procenta, a nemá tak podle něj smysl investovat do dekarbonizace ekonomiky. Naznačuje jen relativně triviální škody, které jsou zcela v rozporu s tím, co tvrdí přírodní vědci. Ti se naopak obávají, zda bude při takové teplotní změně pokročilá civilizace, jak ji dnes známe, vůbec možná.
Analýza Nordhausova modelu ukázala, že jeho model nezahrnuje žádné informace o fungování klimatického systému. Nikde nezohledňuje nelineární změny, které nastanou po překročení bodů zvratu. Jeho funkce pro výpočet škod vůbec nebere v potaz to, co o fungování Země víme. Místo toho si ulehčuje práci řadou absurdních předpokladů. Hlasitý kritik mainstreamové ekonomie Steve Keen ukazuje, že Nordhaus počítá korelaci mezi průměrnou teplotou v různých zemích světa a výkonem jejich ekonomiky. Tuto korelaci potom používá pro modelování vývoje ekonomiky se změnou globální teploty. Takový přístup je ovšem zcela absurdní, neříká nám o budoucích škodách vůbec nic. Šarlatánství Nordhausova modelu vede mimo jiné třeba k odhadu, že pokles ekonomiky o 3,6 procenta by nastal i při 4 °C globálního ochlazení. To je přitom globální teplota, která panovala v poslední době ledové, kdy velkou část severní polokoule pokrývaly kilometrové vrstvy ledu.
Fetišizace zcela chybných ekonomických teorií má ale i svůj pragmatický důvod. Takové teorie jsou sice z vědeckého hlediska nesmyslné a poskytují neskutečně špatné předpovědi z hlediska společenských celků, ale jsou pozoruhodně prospěšné pro bohatou globální elitu, jejíž dominanci pomáhají upevnit. Právě zde můžeme najít část odpovědi na to, proč si po celá desetiletí drží své prominentní postavení, přestože nás tyto úvahy celá léta zásobují tak špatnými radami.
Při pohledu na spálenou australskou zemi, při pohledu na umírající české lesy, při pohledu na naši vysychající půdu si ale řada lidí začíná závažnost situace uvědomovat. A s ní i absurditu tvrzení ekonomického mainstreamu. Můžeme tedy očekávat další vlnu dezinformačních kampaní, útoků na klimatické vědce a další snahy o vytvoření mlhy pochybností ze strany fosilního průmyslu. Ten se totiž bude bránit jako raněné zvíře. Nejde mu o nic jiného než o holou existenci.
Autor je spolupracovník redakce.