Před deseti lety, na přelomu let 2009 a 2010 se v londýnské Royal Academy konala mezinárodní skupinová výstava nazvaná Earth: Art of the Changing World. V doprovodném textu k výstavě se psalo, že „se již více než o možnosti hovoří o potvrzení klimatické změny a o její rychlosti“. Práce celebrit ze světa umění byly maximálně dvacet let staré, mezi jinými zde šlo najít díla od Tomase Saracena, Edvarda Burtynského či Antonyho Gormlyho. Výstava tohoto zaměření sice již nebyla ojedinělá, přesto toto téma bylo bráno tak trochu jako okrajová kuriozita a jako dokumentace změn kolem nás.
O dekádu později se s reflexí dopadů klimatické změny způsobené člověkem setkáváme na výstavách a v uměleckých dílech téměř každý den. Možné katastrofické scénáře budoucnosti (nebo i současnosti) umělci skrze svou tvorbu prezentují nejen v galerijních prostorách. I umělecká „scéna“ v naší kotlině se tematikou environmentální krize zabývá, a to jak obsahově, tak s ohledem na institucionální zázemí, formu, materiály a dopady samotné umělecké produkce. Diskuse kolem problematiky „environmentálního“ umění je živá, někdy frustrující, jindy aktivizující, často však i (možná v rámci pudu sebezáchovy) ignorantská. Většinou se dotýká otázky, co má umění „za úkol“, jak moc má být politické a aktivistické a jestli nemá nechat podobná témata „povolanějším“ okruhům.
Uhlíková stopa a Stará bydliště
Důsledné zaměření na ekologický dopad uměleckého provozu představuje brněnská výstava finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého. Anežka Bartlová ve své recenzi píše: „Celá struktura a zázemí přehlídky jsou natolik odhalené, že nám paradoxně umožňují věnovat se podrobněji samotným dílům s vědomím, že umělkyně a umělci i organizátorky se onomu institucionálnímu pozadí věnovali dostatečně.“ Z tohoto pohledu se jedná opravdu o téměř ojedinělý případ – podobně se u nás uhlíkovou stopou zabývala asi jen loňská výstava Cheap Art Johany Pošové a Barbory Fastrové v pražské GAMU. V brněnském Domě umění se z každodenních záznamů můžeme dozvědět nejen, kolik bylo na samotný chod galerie spotřebováno energie, ale také, jaká je energetická náročnost uměleckých děl a výstavní architektury nebo jaká je uhlíková stopa cest umělců i produkčního týmu CJCH.
Nezapomínejme a především stále mějme na paměti, jakých hrůz jsme schopni nejen k sobě navzájem, ale i k Zemi, na které žijeme, k živočichům a rostlinám, se kterými naši modrozelenou planetu sdílíme.
O pár ulic dál se v Domě pánů z Kunštátu odehrává jiný příběh, u něhož sice neznáme přesné hodnoty uhlíkové stopy, téma je však zaměřené podobně. Kurátorka Vendula Fremlová dala dohromady autory několika generací a při přemýšlení o koncepci vycházela z vlastního aktivistického působení – dlouhodobě bojuje proti zastavění louky obřím logistickým centrem. Podle jejích slov přes tuto zkušenost „vedla cesta k promýšlení a k reflexi problematiky proměn vztahu ke krajině i v oblasti vizuálního umění“. Výstava Stará bydliště, věnovaná brněnskému básníkovi Ivanu Blatnému, vychází z jeho exilové sbírky vydané v roce 1979 Škvoreckého nakladatelstvím Sixty Eight Publishers. V expozici jsou vedle sebe vystavena díla „vyjadřující se kriticky k současnému stavu krajiny“ (dílo Krajiny logistiky), reprezentující krajinu minulosti (Zorka Ságlová) či „vnitřní“ krajiny umělkyň a umělců.
Současný způsob života
V severních Čechách uzavírá Galerie Emila Filly v Ústí nad Labem působení ve stávajících prostorách výstavou The Earth: Current Way of Living (Země: Současný proud života). Kurátorka Tereza Záchová zde představuje mezinárodní projekt. Na rezidenčních pobytech, které absolvovala v posledních pěti letech, objevila umělce různých národností se zájmem o současné proměny životního prostředí. Jedním z inspirujících zdrojů byl mezinárodní projekt Dark Ecology (vycházející z textů Timothyho Mortona), který se soustředil na proměnu krajiny a ekologické dopady lidské činnosti u Severního moře. Paralela mezi industriálním a znečištěným městem Kiruna a Ústím nad Labem je zřejmá, jedná se však jen o jeden z mnoha inspiračních bodů: výstava se skrze rozdělení zemských sfér (litosféra, hydrosféra, atmosféra a biosféra) vztahuje i k problematice vymírání druhů, letecké dopravě, socio-politickým a ekonomickým změnám a mimolidskému životu.
Brněnská i ústecká výstava mají leccos společného, ať už se dotýkají jakýchkoli krajin – blízkých, vnitřních, vzdálených i abstraktních. Tereza Záchová v průvodním textu uvádí: „Spolu s umělci vyprávíme poetickou cestou nový příběh se zvláštně vznešeným, mezioborovým přístupem a kolektivním nasazením.“ Stará bydliště vycházejí přímo z poezie a jemnou linku sdělení vysledujeme i v pohyblivém obrazu Vladimíra Turnera, který výstavě dodává temnější akcent na závěr.
Obě zmíněné výstavy „nepobuřují“ ve smyslu radikálních gest a akcí, instalace, koncepce i téma naopak učinily vstřícné gesto k návštěvníkům toužícím po kulturním zážitku. Otázkou však zůstává, do jaké míry je galerijní prostor místem, jež je otevřené pro všechny, a zda je v zájmu širší veřejnosti výstavy současného umění navštěvovat. Návštěvník musí do galerie nejprve přijít, aby sdělení mohlo vykročit z uzavřených prostor a kontext výstavy a zážitek z ní byl přenesen dále. Galerie ovšem mají stále jakýsi punc posvátnosti nebo elitářství a jsou často chápány jako místa, kde máme především možnost se pasivně setkávat s uměleckým vyjádřením a kontemplativně vstřebávat krásy světa zachycené geniálním tvůrcem. Umělecká díla ale tuto hranici celkem pravidelně překračují. I víceméně poetická vyjádření v sobě mohou nést sdělení o současném dění na mnoha úrovních, i směrem k aktivismu.
S bolestí druhých před očima
Onen moment „zneklidnění“, tak často zmiňovaný v kurátorských textech a při popisech děl, lze chápat možná právě ve smyslu emoce, kterou se necháme zasáhnout při návštěvě galerie. Výhoda pocitů je, že jsou nestabilní: smutek ze změn naší krajiny nepotrvá věčně, ale vykrystalizuje třeba i ve vlastní aktivismus. „Soucit je velmi nestálá emoce. Je třeba jej převést v čin, jinak začne skomírat,“ píše Susan Sontag v knize S bolestí druhých před očima. Ostatně najít si vlastní aktivitu je jedním z léků na environmentální žal, jakkoli je často nevyléčitelný.
Díla na výstavě vytvářejí nový kontext k našemu světu, nikoli světy paralelní. Stejně tak návštěvník není jen vzdálený a pasivní pozorovatel, ale aktivní spolutvůrce. Má však vůbec důvod do galerie chodit? Nemusíme hned hledat konkrétního viníka toho, že je postoj veřejnosti k současnému umění rezervovaný. Koneckonců „vina“ je všude a nikde: ve fungování institucí a infrastruktur i v neochotnosti veřejnosti, zkrátka chybějí podané ruce z obou stran. Co to ale znamená? Jsou řešením komentované prohlídky a doprovodné programy pro děti i dospělé? Komunitní programy, napojené na téma výstavy? Nebo každodenní příspěvky na sociálních sítích, zachycující umělce v ateliéru (protože umění nikoho nezajímá, ale umělci ano)? Je to galerijní kavárna s kávou, která občas stojí víc než vstupenka na výstavu? Anežka Bartlová ve svém textu výstižně shrnuje, že je třeba důvěřovat divákům, nepodbízet se jim a zároveň „okamžitě podporovat, vyžadovat a aplikovat ekologicky a inkluzivně zaměřená opatření v institucích“. Zmiňuje i příklady institucí, které se o proměny snaží a jsou schopné sebereflexivně postupovat i v rámci vnitřních struktur.
Domnívám se, že obě výše zmíněné výstavy se k návštěvníkům staví otevřeně a hmatatelně zachycují současné problémy. Opakovaná výtka, proč má člověk vidět i v galeriích utrpení a hrůzy, když se na nás valí každý den z médií, je lidsky pochopitelná, ale ve své podstatě alibistická. Umění nikdy nebylo určeno jen pro zábavu a potěchu oka nebo samo pro sebe. V podstatě se nejedná o nic nového: umělecká díla odnepaměti zobrazují nejen krásy, ale i hrůzy světa. Přírodní, lidské, mocenské. Současné umění reaguje na události kolem nás, ale zároveň spoluvytváří naše chápání skutečnosti. Je jednoduché se od osobních svědectví o proměnách na naší planetě odvrátit: „Někteří udělají cokoli, jen aby nepropadli jakémukoli pohnutí. Je mnohem snazší činit si nárok na nadřazené postavení z pohodlí domova, daleko od jakéhokoli nebezpečí,“ píše Susan Sontag.
Přestože ve své knize pojednává především o fotografiích zachycujících válečné utrpení, lze její myšlenky aplikovat i na environmentální krizi spojenou s klimatickou změnou, vymíráním druhů a dalšími probíhajícími i možnými katastrofami souvisejícími obecně se životem na planetě, nejen s lidmi: „Pokud někoho neustále překvapuje existence nemravného jednání nebo trpí deziluzí (či dokonce nedůvěrou), má-li čelit svědectví o tom, jakých děsivých a samozřejmých krutostí jsou lidé schopni, nedosáhl mravní a psychologické dospělosti (…) Díky nesmírné zásobě obrazů, které máme k dispozici, je taková mravní nedostatečnost jen stěží obhajitelná. Nechť nás tyto příšerné obrazy pronásledují. I kdyby šlo o pouhé symboly, které nedokážou obsáhnout větší část skutečnosti, k níž odkazují, vykonávají nezbytnou funkci. Říkají nám: toho jsou lidé schopni – možná i dobrovolně, s nadšením a farizejstvím. Nezapomínejte.“
Nezapomínejme a především stále mějme na paměti, jakých hrůz jsme schopni nejen k sobě navzájem, ale i k Zemi, na které žijeme, k živočichům a rostlinám, se kterými naši modrozelenou planetu sdílíme, a také, že ji máme jen na chvilinku propůjčenou. I k tomuto uvědomění slouží galerie a umělecká díla v nich, která nám ukazují staré i nové krajiny a současný způsob života na zemi.
Autorka je teoretička umění.