Foto ŠJů, Wikimedia Commons (CC-BY-4.0)
Když na konci léta v roce 2013 probíhala celodenní akce s názvem Vzpomínky na budoucnost, v rámci níž bylo v jeden den obsazeno několik dlouhodobě chátrajících domů po celé Praze, vzbudilo to nebývalý mediální zájem. Squatteři a squatterky totiž přišli s poměrně přesvědčivým narativem: otevřeli téma spekulací s nemovitostmi a parcelami, vyzvali místní, aby se na akci spolupodíleli a společnými silami ukazovali nejen na problematiku prázdných domů, ale především na motivace majitelů, kteří nechávají domy záměrně pustnout s vidinou budoucího zisku.
Nejvíce pozornosti tehdy sklidil obří komplex na Pohořelci, do kterého se postupně většina protestujících lidí přesunula, a dokonce v něm symbolicky jednu noc nelegálně zůstali. Aktivisté a aktivistky v domě uspořádali výstavu i koncert a podporu jim mimo jiné vyjádřil i Klub za starou Prahu. Totálně zpustlý dům byl tehdy oficiálně sídlem více osmdesáti firem. Většina z nich byla nějak napojená na „realitního žraloka“ Radovana Vítka z CPI Group (mimochodem dnešního vlastníka většiny pozemků v plánované čtvrti Bubny-Zátory), a to velmi pravděpodobně proto, aby si zajistily menší daňovou kontrolu. V Praze 1 totiž návštěva berních úředníků hrozí zhruba jednou za sto let.
Zazní-li kdykoli slovo „vyvlastnění“, vypukne panika. Že stát sám vyvlastňuje pokaždé, když potřebuje postavit třeba dálnici, jako by ani nepatřilo do diskuse. Stejně tak se nepřipomíná, jak se stavíme k vlastnictví lidí v dluzích.
I když byli protestující policií (zavolanou na pokyn majitele) nakonec rozehnáni, dostalo se díky nim téma spekulací do veřejného prostoru. Bylo to možná poprvé od roku 1989, kdy se i ve velkých médiích začalo kriticky nabourávat dogma nedotknutelnosti soukromého vlastnictví, minimálně prostřednictvím poukazování na negativní vedlejší efekty špatného zacházení s nemovitostmi. Ty totiž skoro pravidelně dopadají na zbytek společnosti, zatímco majitel trpělivě kalkuluje svůj zisk.
Padá nám to na hlavu
Jedním z objektů, na které se v rámci akce upozorňovalo, bylo i kdysi nádherná secesní budova nádraží Praha-Vyšehrad. Nebylo možné se dostat dovnitř, a tak většina akcí probíhala před ním. Už tehdy bylo zřejmé, že majitel chce nechat dům spadnout. „Tuhle budovu pozoruji mnoho let a je mi to neskutečně líto. Pokud se majitel o dům nestará, měla by být legislativa upravena tak, aby ho po určité době stát mohl vyvlastnit. Ale potom se o něj řádně postarat,“ řekla mi obyvatelka jedné z ulic v okolí poničeného nádraží během natáčení filmu Neskloň se. „Kdyby se budova nevyužívala jako nádraží, určitě by mohla sloužit třeba kulturním účelům,“ zaznívalo v námi realizované anketě přesvědčivě. Bylo úplně zjevné, že místní komunitu ruina trápí. A jak by také ne. I proto vznikla iniciativa za záchranu nádraží. Zatím je bohužel neúspěšná.
Chátrání budov pro lidi žijící v jejich okolí znamená hromadu potíží. Když opomeneme fyzické nebezpečí, které ruiny představují, protože z nich může kdykoli cokoli spadnout a zranit kolemjdoucí nebo poškodit třeba chodník, je tu celá řada dalších problematických faktorů – a především „bezpečnostních“. Prázdné domy se zcela logicky stávají útočištěm pro drogově závislé, bezdomovce, lidi v sociální nouzi a také se v nich často koncentruje drobná kriminalita. Někdy jsou takové domy tichými squatty a vlastně se nic neděje, nezřídkakdy ale začnou okolní obyvatele stresovat a narušovat jejich každodenní život. Místním se pak těžko vysvětluje, v jak složitých životních situacích se lidé na okraji, používající chátrající objekty jako úkryt, nacházejí. Nezajímá je to, protože to na ně negativně dopadá. Prázdné domy prostě mění charakter místa a v neposlední řadě působí také jako mementa dnešní doby: ta jako by tvrdošíjně odmítala dbát na původní smysl věcí. Domy jsou snad od toho, aby se v nich bydlelo, pracovalo, zkrátka aby žily, a ne aby se čekalo, až spadnou, a někdo pak na té destrukci vydělal.
Vlastnictví není vždy nedotknutelné
Stačí jen letmý pohled na historii vyšehradského nádraží (a upřímně řečeno nejen na něj) a každému je jasné, že stávající majitel nemá absolutně žádný zájem nemovitost opravit. Proto ji nekupoval. Jak uvádí Česká televize, v roce 2007 koupila nádraží Vyšehrad i s přilehlými pozemky firma TIP Estate, s.r.o., za 41 milionů korun. Firma se později přejmenovala na RailCity Vyšehrad, s.r.o. Firma dnes v polorozpadlé budově – samozřejmě jen naoko – sídlí, aby předešla i placení daní z nemovitosti. A cenu, kterou žádá za případný odkud památky, stanovila na 135 milionů korun. Majitel tedy nyní chce za dům, který koupil v ještě udržitelném stavu a záměrně ho dovedl na pokraj totální zkázy, více než trojnásobek toho, kolik před třinácti lety stál. Je přitom zajímavé, že odhadovaná cena nemovitosti je téměř o polovinu menší než částka, jakou požaduje majitel. Dá se s tím vůbec něco dělat?
Zazní-li kdykoli slovo „vyvlastnění“, vypukne panika. Že stát sám vyvlastňuje pokaždé, když potřebuje postavit třeba dálnici, jako by ani nepatřilo do diskuse. Stejně tak se nepřipomíná, jak se stavíme k vlastnictví lidí v dluzích. Těm totiž byly někdy zabavovány domy nebo byty, i když výše exekuce hodnotě majetku vůbec neodpovídala. Je veřejným tajemstvím, že tyto nemovitosti se pak vracely na trh za mnohonásobně vyšší částky, než za jaké byly lidem v exekuci odebírány. Společenský vztah k soukromému vlastnictví je tak zjevně hodně proměnlivý.
Precedens? Ano, ale jiný, než se očekává
Je pochopitelné, proč slovo „vyvlastnit“ vzbuzuje takovou vlnu nevole a proč se ho politici a političky bojí. Jenže teď tento krok nenavrhl squatteři, ale samotné UNESCO, v jehož ochranném pásmu nádraží leží. Podezírat právě tuto organizaci z komunistických praktik by asi nebylo úplně vhodné. Spíš bychom se měli zamyslet nad tím, kde jsou udržitelné hranice takového jednání, a jestli nás až nábožné vzývání nedotknutelnosti vlastnictví nevede do situací, které jsou stejně jako ta kolem budovy nádraží Praha-Vyšehrad úplně absurdní.
Mnozí sice zase namítnou, že ten, kdo vlastní, má plné právo dělat si se svým majetkem, co se mu zlíbí – a klidně ho nechat i spadnout. Jenže vlastnictví bez odpovědnosti nedává smysl. Stává se totiž rozmařilostí a plýtváním, projevem parazitismu, který společnost rozkládá a ve svém důsledku i poškozuje. Když ministr kultury Lubomír Zaorálek prohlašuje, že by vyvlastnění mohlo být precedentem, má svým způsobem pravdu. Kdyby se magistrát rozhodl majitele objektu vyšehradského nádraží takto tvrdě postihnout, byl by to skutečně precedens. Především v tom, že by tu státní správa možná poprvé od roku 1989 dala jasně najevo, že všechno má své hranice. Kdo ví, třeba by se pak podobně laxní majitelé poučili a naše ulice by najednou začaly vzkvétat a prázdné domy znovu žít.
Autorka je redaktorka Alarmu.