Foto Makeandtoss (CC0 1.0)
Zelená dohoda pro Evropu nemá jen bojovat proti klimatické krizi. Představuje i šanci na rozsáhlou společenskou změnu. Nedojde-li k rozsáhlé změně, hrozí Zemi do konce století oteplení klimatu o katastrofální tři stupně Celsia. Příštích deset let rozhodne. Důrazně na to upozornil Mezivládní panel pro změny klimatu při OSN. V současnosti je tedy nezbytné přehodit výhybky, aby se oteplování klimatu omezilo na 1,5 stupně. Abychom dosáhli této dnes zdánlivě nepředstavitelné změny, tedy klimatické neutrality našeho kontinentu během jedné generace, nevyhneme se ovšem značnému úsilí.
Velká slova a vznešené proslovy nestačí, tuto globální výzvu je potřeba začlenit do každodenní politiky, od obcí až po mezinárodní úroveň, Evropskou unii nevyjímaje. EU by měla být klimaticky neutrální nejpozději do roku 2050 – tak to alespoň požadují Evropský parlament a jeho sociálnědemokratická frakce. Nizozemský sociální demokrat Frans Timmermans bude coby první místopředseda Evropské komise zodpovědný za Zelenou dohodu pro Evropu a právě tato iniciativa by se měla stát stěžejním tématem nové Komise vedené Ursulou von der Leyen.
Všechny detaily Zelené dohody pro Evropu ještě nejsou známy, Timmermans však ve svém slyšení před Evropským parlamentem před nástupem do funkce zmínil některé hlavní body a iniciativy. Lze tedy očekávat, že evropská ekologická a klimatická politika bude ambicióznější, jak požadují sociální demokratky a demokraté v Evropském parlamentu. Jisté je, že evropští politikové věnující se ekologii a klimatu se v nadcházejících pěti letech nebudou nudit.
Spor o zelenou budoucnost Evropy začíná
Základem Zelené dohody se má stát evropský zákon o klimatu. Jeho cílem je zakotvit v evropském právu, aby Evropa dosáhla klimatické neutrality nejpozději do konce roku 2050. Příslušný legislativní návrh chce Timmermans předložit už v prvních sto dnech v úřadu. To znamená, že EU zvýší i své střednědobé klimatické cíle pro rok 2030 z nynějšího závazku snížit skleníkové plyny o 40 procent. Sociálnědemokratická frakce usiluje o závazek 50 procent.
Evropská unie není všemocná. Její instituce stanovují široký rámec jednání a vytyčují cíle. Konkrétní realizace však z velké části zůstává v kompetenci národních vlád.
Většina Evropského parlamentu a ekologické spolky sice tyto iniciativy vítají, avšak nejedná se o žádnou samozřejmost. Plánu klimatické neutrality do roku 2050 se stále vzpouzí Polsko, Maďarsko a Slovensko. K cíli 55 procent do roku 2030 se jasně přihlásilo pouze osm členských států (Francie, Španělsko, Nizozemsko, Portugalsko, Švédsko, Dánsko, Lotyšsko a Lucembursko). Progresivní strany v Evropském parlamentu a občanskou společnost tak čeká ještě spousta práce, aby přetavily tyto ambice v reálnou politiku. To platí také – a zejména – pro Německo. Ve druhé polovině roku 2020 bude Německo předsedat Radě EU, a tudíž zastupovat všechny národní vlády EU při jednáních s Evropským parlamentem a Evropskou komisí.
Nejde však jen o vytyčení cílů, je rovněž třeba začít s konkrétními opatřeními k zajištění ochrany klimatu a zpřísnit stávající pravidla. V souvislosti se zvýšením střednědobých a dlouhodobých klimatických cílů je proto nutné přepracovat veškeré klimaticky relevantní zákony EU.
Založení Evropské klimatické banky
Evropský systém pro obchodování s emisemi (ETS), který dosud stanovuje v dražbách cenu za tunu CO2 pro sektor zásobování elektrickým proudem, zásobování teplem a těžký průmysl, by se měl rozšířit i na silniční dopravu. Více než doposud by se to mělo týkat i letecké dopravy. Sazby za dovoz CO2 na vnějších hranicích EU mají zajistit spravedlivou cenu za obsah uhlíku v produktech, které se do EU dovážejí ze států, jež svůj průmysl neomezují ve prospěch klimatu tak přísně. Tím by bylo možné zajistit, aby mohl evropský průmysl soutěžit na světovém trhu za spravedlivých podmínek.
Investiční plán pro udržitelnou Evropu by měl během příštích deseti let mít k dispozici částku bilion eur. Za tímto účelem se plánuje učinit z Evropské investiční banky Evropskou klimatickou banku, přičemž 50 procent jejích investic půjde do boje proti klimatické krizi. Kromě toho je třeba vypracovat evropské normy pro zelené dluhopisy. Přitom očekávám, že v případě Zelené dohody pro Evropu se bude brát vážně její „zelená“ stránka i aspekt „dohody“. Rozpočet EU musí být důsledně zaměřen na ochranu klimatu a životního prostředí. Veřejné finance lze vynakládat jen na veřejné služby – jako je ochrana klimatu a životního prostředí.
Frans Timmermans nenahlíží klimatickou politiku jen z perspektivy životního prostředí. Uvědomuje si i její společenský rozměr. Evropští sociální demokraté na to vždy kladli mimořádný důraz. Nový fond pro sociálně spravedlivou změnu (Just Transition Fund) má podpořit uhelné regiony v postupném ukončování těžby fosilních paliv a jejich spalování v elektrárnách.Školicí a vzdělávací kampaň má pracovnicím a pracovníkům poskytnout dovednosti pro nové, čisté výrobní procesy a nová hospodářská odvětví v ekonomice šetrné ke klimatu. Nové programy renovace obytných domů a veřejných zařízení, zaměřené na efektivnější využívání energie, by mohly vytvořit lokální pracovní místa a snížit soukromé náklady na energii. Tímto způsobem lze bojovat proti obrovskému problému energetické chudoby v Evropě: desetina všech Evropanek a Evropanů – celkem padesát milionů lidí – si v zimě nemůže dovolit dostatečně vytápět svůj domov!
Udržitelnost musí jít ruku v ruce se spravedlností
Zelená dohoda pro Evropu ovšem nemá jen bojovat proti klimatické krizi. Plánují se i opatření na ochranu druhové rozmanitosti, na snížení znečištění ovzduší, vody a půdy, na ochranu a obnovu lesů, na ekologickou reformu evropské zemědělské politiky a další rozvoj oběhového hospodářství. Zelená dohoda pro Evropu nám tak dává šanci podnítit ambiciózní ekologickou a zároveň společenskou změnu. To ostatně také odpovídá Cílům udržitelného rozvoje, programu OSN, k němuž se EU a celé světové společenství zavázaly. Udržitelný rozvoj definují jako součinnost ekonomického rozvoje, společenského pokroku a ochrany životního prostředí. Udržitelnost je možná jedině za spravedlivých podmínek.
Jenže Evropská unie není všemocná. Její instituce stanovují široký rámec jednání a vytyčují cíle. Konkrétní realizace však z velké části zůstává v kompetenci národních vlád, které musí evropskou klimatickou politiku podpořit i dalšími opatřeními, aby zmírnily společenské důsledky – kompetence v oblasti sociální politiky jsou totiž stále z velké části v rukou členských států.
Silné sociální státy s robustními sociálními systémy jsou v boji proti klimatické krizi nezbytné. Umožňují rovné šance, přístup na trh práce, spravedlivé pracovní podmínky, sociální zabezpečení a začlenění v době rychlých změn v (pracovním) světě. Díky tomu lze uskutečnit sociálně spravedlivý přechod do klimaticky neutrální budoucnosti. Sociální aspekt zde slouží jako hybná síla pro vyšší klimatické ambice, a ne jako argument pro otálení v klimatické politice, s čímž se často setkáme u stran v pravé části politického centra.
Národní vlády musí být aktivnější i v oblasti financování a investic – a také musí snížit dotace na fosilní paliva. Od rozpočtu EU, který představuje pouhá dvě procenta celkových veřejných výdajů v Evropě, zde nemůžeme očekávat přílišné zázraky. Z tohoto důvodu lze nedávno přijatý klimatický balíček německé spolkové vlády považovat za pouhý začátek. Musí se toho stát víc.
Čas velkých řečí skončil. Už si nemůžeme říkat „jen tak dál“. Je nejvyšší čas na rozhodující kroky. V Evropském parlamentu na tom budeme pracovat – jasný signál od občanek a občanů v evropských volbách a pravidelné týdenní klimatické stávky nám přitom vhánějí vítr do plachet.
Autorka je europoslankyně za SPD.
Z německého originálu Europas Grüner Deal wird rot, publikovaného na stránkách ipg-journal.de, přeložila Tereza Jůzová.