Grafika CTM Festival
Jedna z nejvýznamnějších evropských akcí na poli experimentální hudby a umění se už tradičně uskutečnila na zhruba patnácti místech v Berlíně – od prostorů, jako je kultovní klub Berghain, přes divadlo HAU (Hebel am Ufer) až po zrekonstruované sály silent green nebo radialsystem. CTM je podle samotných organizátorů „hybridní festival“, který zasahuje různé oblasti umění: najdeme tu široké zastoupení divadelních performancí a interaktivních výstav, ale také nespočet obecně politických, technologických i čistě vědeckých přednášek. Svým přesahem k současným technologiím (i jejich filosofické reflexi) festival připomíná například lineckou Ars Electronica, ovšem s větším důrazem na uměleckou stránku.
CTM určuje trendy nejen svým cross-žánrovým přístupem (který se pomalu usazuje i v Česku), ale také prezentací vlastního programu. Na propagačních materiálech ani na oficiálním webu nenajdete interprety seřazené podle oblíbenosti nebo významu. Stejný prostor tu dostává jak legenda audiovizuálního umění Robert Henke nebo acid-jazzový hudebník Kamaal Wiliams, tak například členka doprovodného souboru Holly Herndon Lyra Pramuk. Sestavení vlastního programu vám tak sice zabere více času, zato ale daleko lépe zjistíte, co se v hudbě děje nového. Tím pádem se vám snadno může stát, že daleko větší zážitek budete mít třeba z „taneční noci“ ve tři ráno v Berghainu (letos to byl mimo jiné případ bristolského dua Giant Swan) než z koncertu oceňované skladatelky Hildur Guðnadóttir v pečlivě naaranžované atmosféře betonové haly.
Letošní ročník dostal podtitul „Liminal“. CTM toto heslo zvolil jako označení začátku nového desetiletí a pojmenování jakéhosi přechodného stavu. Nastalo mezidobí, kdy se přeskupují pravidla i hodnoty a jen málo nových vzniká.
Přes veškeré přesahy zůstává středem zájmu CTM hudba v nejrůznějších podobách. Na festivalu potkáte jak skladatele soudobé hudby, tak autory a interprety experimentálního popu. Spousta umělců se navíc přirozeně vyvíjí. Jedním z příkladů může být zmiňovaná Hildur Guðnadóttir, čerstvá držitelka Zlatého Glóbu, Emmy i Oscara za filmovou skladbu (za film Joker a za seriál Černobyl). Právě hudbu k úspěšné sérii stanice HBO skladatelka představila na letošním CTM. Guðnadóttir, někdejší spolupracovnice drone-metalových Sunn O))) a dalších uskupení, nicméně na festivalu už několikrát vystupovala s mnohem odvážnější tvorbou.
Období strachu, nebo klidová fáze?
Dramaturgie návštěvníkům každoročně nabízí hlubší reflexi vývoje společnosti. Letošní ročník tak dostal podtitul „Liminal“. CTM toto heslo zvolil jako označení začátku nového desetiletí a pojmenování jakéhosi přechodného stavu. Nastalo mezidobí, kdy se přeskupují pravidla i hodnoty a jen málo nových vzniká. To přeneseně může platit nejen pro hudbu. Pro širokou veřejnost může znamenat toto pomezí období strachu, ale i klidovou fázi, kdy je stále ještě čas přemýšlet, kam by se měla společnost vyvíjet dál. Jeden z uměleckých ředitelů a zakladatelů festivalu Oliver Baurhenn k tomu dodává: „Liminal znamená něco ,mezi‘ – jako zápraží, prostor mezi dveřmi. Každý rok hledáme umělce, kteří mají ve zvyku nenaplňovat očekávání. Letos jsme mezi nimi vybírali ty, kteří podle nás vyplňují nějakou mezeru nebo si přímo vytvářejí vlastní prostor k tvorbě.“
Téma „Liminal“ se promítlo hned do zahajovacího večera, a to zcela viditelně do druhého představení, ve kterém tanečníci z kanadského souboru Animals of Distinction choreografky a tanečnice Dany Gingras ve spolupráci s montréalskými rockovými experimentátory Fly Pan Am připravili představení Frontera, tematizující hranice v širokém smyslu. Jejich spolupráce s britskými United Visual Artist v předvečer definitivního Brexitu dala vystoupení speciální nádech nejistoty a neukotvenosti, přesně v duchu podtitulu Liminal.
Dalším, kdo – byť z úplně jiného úhlu pohledu – naplnil letošní téma, byl již zmíněný Robert Henke. Ten v prostoru radialsystem představil projekt CBM 8032 AV. Název odkazuje k typu počítače Commodore, který Henke jako teenager v roce 1980 používal. Rozhodl se skrz současnou estetiku a s vědomostmi nastřádanými o počítačích během posledních čtyřiceti let přistoupit ke staré technice. Základem audiovizuální podívané se tak stala zdánlivě jednoduchá myšlenka: čeho všeho byly tyto přístroje už tehdy schopné. Henke si hned na začátek vystoupení dovolí krátký úvod, kde vysvětluje, že počítač Commodore je jedním z posledních, kterému může on sám jako normální smrtelník porozumět do detailu každého obvodu – upravit, přepájet, ovládnout jej. Následně se Henke usadí za jeden z počítačů a začne svůj koncert zadáváním znaků do příkazových řádků. Toto jednoduché programování se může zprvu zdát jako „hračičkovství“ nebo zábava pro skupinu zasvěcených. Celá performance ale rychle přechází v koncert, který zaujme široké publikum – o čemž svědčily i dva zcela vyprodané koncerty. Stupňující se složitost vizuální stránky, stále založené na možnostech starého počítače, i přesná dramaturgie koncertu udělala z Henkeho performance vrchol festivalu.
Začínat kritiku u sebe
Přestože se na CTM každoročně vydává stále více Čechů, není u nás tato akce zatím dostatečně reflektovaná. Podle zakladatele Olivera Baurhenna je přitom spolupráce s Českem zcela přirozená, protože je doslova „za rohem“. Pro CTM spolupráce s Prahou probíhá především v rámci platformy pro hudební festivaly a koncertní sály Shape, což je projekt Evropské unie, zaštítěný organizací ICAS (International Cities of Advanced Sound). Tento projekt momentálně spravuje Michal Brenner z MeetFactory. Jednotlivé instituce díky spolupráci objevují nové umělce a uskupení a podle Baurhenna se také učí „společně nevnímat státní hranice a navzdory některým hloupým esencialistům znovuobjevovat, co všechno máme v tomto regionu společné.“
Na závěr je nutné dodat, že ani v Berlíně není podpora festivalu ze strany města tak ideální, jak bychom si mohli myslet. CTM se tak paradoxně může stát příkladem pro ostatní (východoevropská) města, kde podpora kultury obecně stále pokulhává. CTM je progresivní festival, který nejenže reflektuje dávno rozpité hranice uměleckých odvětví, ale zároveň si uvědomuje svůj politický rozměr a teoretický potenciál současných umělců. Svou estetikou i komunikací navenek se přitom nikomu nepodbízí ani nikoho neupřednostňuje. Jako u mnohých současných festivalů performativního nebo vizuálního umění zapojuje CTM také autokritickou linku svého programu: pokud kritizuje nějaký společenský trend, začíná velmi často právě u sebe.
Autor je spisovatel.