Bráním to, co mohu bránit. S Joanem-Lluísem Lluísem o katalánštině a jejím útlaku

S francouzským rodákem a katalánským spisovatelem jsme mluvili o osudu katalánštiny na francouzském území, lákavosti alternativních dějin i o jeho úspěšném románu Zabil jsem generála Franca.

Pocházíte z francouzského Perpignanu, z dělnické rodiny, která doma měla knih jen velmi poskrovnu. Jak došlo k tomu, že jste se stal spisovatelem?

Nevěřím v predestinaci ani v boží záměry, zkrátka jsem si uvědomil, že to, co mám nejraději, je zároveň něčím, co mě odlišuje od ostatních. Psaní je to jediné, v čem jsem se mohl poměřovat s ostatními a pomýšlet na úspěch.

Celou školní docházku jste absolvoval ve francouzštině. Kdy jste dospěl k přesvědčení, že své knihy budete psát katalánsky?

Odjakživa jsem věděl, že jsem Katalánec, jenže v severním nebo, chcete-li, francouzském Katalánsku se to nijak nevylučuje s tím, že jste Francouz. Pozoroval jsem ale, že škola i společnost zamlčují dějiny naší oblasti a popírají, že je katalánština svébytným jazykem. Cítil jsem se být podveden a rozhodl jsem se znovu získat tuto část své katalánské identity. Postupně jsem pro sebe v Katalánsku objevil cosi jako ostrov pokladů – jazyk, literaturu, dějiny, o nichž jsem neměl ani tušení.

Katalánština nevymřela, ale nachází se ve stavu agónie.

Až do šestnácti jsem totiž vůbec nevěděl, že existují slovníky katalánského jazyka nebo že se katalánsky mluví až na Baleárských ostrovech, že někdy byli nějací katalánští panovníci a že se každoročně vydávají tisíce knih psaných v katalánštině – protože ta byla tehdy ze vzdělávacího procesu naprosto vyloučena. V katalánštině jsem horko těžko zvládal číst bez zadrhávání. Trvalo ještě několik let, než jsem si uvědomil, že psát katalánsky je nutná podmínka k tomu, abych nalezl jakousi vnitřní rovnováhu.

V jednom rozhovoru jste řekl, že si ve vlastní zemi coby katalánský spisovatel připadáte spíš jako cizinec nebo mimozemšťan. Je opravdu v severním Katalánsku katalánština jazykem několika málo „mimozemšťanů“?

Bydlím v obci, která má sedm set obyvatel, z nichž jen tři čtyři rodiny posílají děti do katalánské školy, a jazyk, který se nepředává dětem ani v rodinách, logicky vymírá. Název obce je přitom katalánský, řeky, lesy, všechno okolo nese název v katalánštině a katalánská jsou i příjmení tamních obyvatel. Tento kus Katalánska trpí amnézií, a pokud jde o vlastní jazyk, oněměl. Psát v němém jazyce je ovšem bolestné. Přirovnávám se k mimozemšťanovi, protože zatímco mě tento stav trápí a zraňuje, mí spoluobčané v tom vidí jen moji výstřednost. Bolest je tu pro toho, kdo si umane, že se nevzdá. Smrt katalánštiny je řízená státem, který je a priori demokratický, ale přitom použil veškeré fyzické síly a strachu, aby dětem zamezil v užívání katalánštiny ve školách. A vyhrožovat dětem, aby změnily svůj jazyk a přestaly ho používat, mi připadá přímo jako zločin – páchaný Francií.

Jsou v severním Katalánsku knihkupectví a knihovny, kde se dají sehnat katalánské knihy, třeba ty vaše? Nebo tam katalánština funguje jen jako neudržovaný, chátrající pomník minulosti?

Katalánština nevymřela, ale nachází se ve stavu agónie. Názorně to dokládá skutečnost, že mého posledního románu Zabil jsem generála Franca se doposud prodalo celkem patnáct tisíc výtisků. V severním Katalánsku je to nejprodávanější román za posledních tři sta let, jenže k tomu stačilo jen něco málo přes tři sta kusů – na území, kde žije čtyři sta tisíc lidí… Naštěstí máme jižní Katalánsko, které žije, tepe a umožňuje, aby prestiž katalánštiny dolehla třeba až k mé vísce. Tím, že Katalánsko samo sebe považuje za svébytnou zemi, je i katalánština vnímána jako důstojný jazyk. Ale severně od Pyrenejí by katalánštinu mohla zachránit jen nezávislost Katalánska. To by pak zájem o jazyk znovu vzrostl. Sám sebe označuji za jazykového stoupence nezávislosti. Žádný jazyk na světě nepřekáží těm ostatním, všechny mají právo existovat, ale aby nedošlo k redukování jazyka, musí mít za sebou stát. Co by se asi stalo, kdyby čeština nebyla úředním jazykem nezávislého státu? Kolik let by mohla přežít v Evropě 21. století?

Jak je na tom katalánská literatura obecně a jak je na tom ve Francii, třeba i v porovnání se svou okcitánskou kolegyní?

Katalánská literatura má všechno, co má literatura mít: autory všech žánrů, různorodá nakladatelství, novináře, kritiky a čtenáře. Jenže schválně si zajděte v Praze do nějakého dobrého knihkupectví a zeptejte se, kolik do češtiny přeložených katalánských autorů mají. Vsadím se, že budou mít víc Islanďanů, ačkoli islandština je jazyk, kterým mluví tři sta padesát tisíc lidí, kdežto katalánštinou něco mezi devíti a deseti miliony. Proč je tam takový rozdíl? Protože Island je samostatnou zemí, kde je islandština vnímána jako plnohodnotný nástroj literatury. Skutečnost, že prakticky skoro celá oblast rozšíření okcitánštiny leží ve Francii, způsobuje, že jazyk balancuje na hraně vymizení. Přitom okcitánština byla díky trubadúrům po několik staletí jazykem západoevropské literární tvorby. Dnes je opovrhovaná a občas se jí ani nepřiznává postavení jazyka. Z toho je mi do pláče a někdy i na zvracení.

Byla hlavním důvodem k napsání románu Zabil jsem generála Franca představa nezávislého Katalánska?

V první řadě jsem chtěl napsat příběh alternativních dějin. Prostřednictvím literatury totiž alternativní historie poukazuje na to, že minulost mohla dopadnout jinak, a tím pádem by i budoucnost mohla vypadat jinak, než jak nám je podávána. Jsem spisovatel, mým zájmem je líčení příběhů nejlepším možným způsobem – jak jsem tedy mohl odolat pokušení zabít toho ničemu Franca, který zemřel doma na lůžku a jehož odkaz nebyl ze Španělska nikdy zcela vypuzen? A také to byla literární výzva: je možné napsat zajímavý román, který hned v názvu oznamuje, co se stane? Z další otázky se mi ale lehce zatočila hlava: kromě toho, že zabiju Franca tak, jak budu chtít, mohu také libovolně naložit s Katalánskem…

Váš vztah k mateřštině a vaše odhodlání bránit ji mi připomínají okamžik, kdy románový hrdina Agustí Vilamat prchá před Francovými vojsky do Francie a s sebou si bere výkladový slovník katalánštiny…

Byl bych moc rád, kdyby existoval mezinárodní trestní tribunál, který by byl kompetentní soudit státy za jazykovou genocidu. Jsem synem tesaře, a proto s oblibou říkávám, že jsem také dělník – dělník ve službách katalánského jazyka. Obyčejný, trpělivý a jistě také neohrabaný. Bráním to, co mohu bránit. Nemyslím si, že by to mělo být považováno za něco záslužného, své konání pokládám za přirozenou reakci na vymycování jazyků, které postihuje naši planetu.

Setkal jste se někdy kvůli svým postojům s nevraživostí ze strany francouzského státu? Či naopak: poskytuje vám skutečnost, že vlastníte francouzský pas, svobodu projevu?

Francouzský nacionalismus je obecně vzato neúprosný, ale velmi chytrý. K represi se uchyluje jen tehdy, když už nezbývá jiné řešení, a vždycky raději ignoruje. A tak mě ignorují. V současném kontextu represe ze strany španělského státu proti hnutí za katalánskou nezávislost je pro mě postavení francouzského občana irelevantní. Jsem jedním z mnoha, který dělá, co může, aby bylo dodržováno právo Katalánců na sebeurčení. Pošlapávání tohoto práva mi připadá jako skandál, který by měl znepokojovat všechny Evropany: jestliže se dnes toto právo upírá jednomu území v Evropě, jaké další právo se zítra upře ostatním? Demokracii a základní práva musí být možno uplatňovat vždy a všude.

Co představuje nejpalčivější problém, se kterým se katalánský jazyk v současnosti potýká?

Tlak španělského státu proti katalánštině trvá už tři sta let, a to za jakéhokoli režimu. Dokonce i dnes, ve zdánlivé demokracii, je počet všelijakých zákonů, výnosů a oběžníků, které chrání španělštinu v Katalánsku, nepoměrně vyšší než počet zákonů, výnosů a oběžníků na ochranu katalánštiny. Úřední bilingvismus je sprostý podfuk. Nefunguje nikdy a nikde. Jednotlivci musí být bilingvní, trilingvní, to je jasné, ale v jedné společnosti je nemožné zařídit, aby spolu koexistovaly dva jazyky na stejné úrovni. Nemyslím si, že by byl ve světě znám nějaký příklad úspěšného oficiálního bilingvismu. Jazykem, který kousek po kousku získává navrch, bývá ten, který má na své straně významnější demografický podíl, stát, vojsko, policii, soudce… V Katalánsku vítězí španělština. A Španělsko pracuje na tom, aby katalánštinu vymýtilo. To je holý fakt.

Text vyšel v A2 č. 5/2020. Číslo s tématem Literatura pod Pyrenejemi je aktuálně v prodeji.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies