Budoucnost najdete v muzeu. Jen musíte do Berlína

Kdo chce v muzeu hledat budoucnost, musí do Berlína, kde vznikl prostor ke společnému promýšlení příštích osudů lidstva.

Spojení muzea s představami budoucnosti může působit jako nemístný protimluv. Instituce, jejíž poslání je často definováno jako uchovávání minulého, obvykle neslouží k posuzování alternativ naší budoucnosti. V posledních třiceti letech nicméně došlo v těchto konzervativních zařízeních k několika zlomům, které inspirují k jejich znovupromýšlení. Zatímco tzv. nová muzeologie přenesla větší důraz na interakci a participativitu, příchod digitálních technologií nutí k novému nahlížení způsobů, jímž lidé pracují s informacemi. Ne nadarmo tak nedávno mezinárodní rada muzeí ICOM vyzvala k nové definici muzea.

Českou společnost, včetně odborné veřejnosti, sice sofistikovanější diskuse o budoucnosti kulturních institucí míjí velkým obloukem, nicméně v sousedním Německu kromě debat již vznikají projekty, jež by mohly sloužit jako inspirace. V minulém roce bylo v Berlíně na břehu Sprévy otevřeno Futurium – dům budoucnosti. Budova umístěná mezi hlavní nádraží a spolkové ministerstvo pro vzdělání a vědu má sloužit jako výstavní, edukační a přednáškový hub. V mnohém navazuje na podobně ambiciózní projekty, jako je starší japonské muzeum vědy a inovací Miraikan nebo vznikající dubajské Museum of the Future. Ovšem vytvoření podobné instituce v zemi s rozvinutou debatou o environmentálních otázkách a ve městě bojujícím s ubytovacími platformami a gentrifikací avizuje angažovanější přístup ke společenským otázkám.

Je bohužel málo pravděpodobné, že by Česká republika s kulturním rozpočtem pod jedno procento vládních výdajů byla schopna v krátkém čase vyprodukovat něco podobně současného a inovativního.

Projekt je výsledkem spolupráce předních výzkumných institucí a nadací Německa. S cenou 58 milionů eur přitom nejde o mamutí ikonickou stavbu, která by měla uchvátit extravagantní architekturou. Investorům zde nešlo o další Bilbao efekt, to by ostatně v době složitě se rodícího Humboldtova fóra nebylo pro berlínskou samosprávu přijatelné. Futurium se tak nepodílí na nesmyslné muzejní olympiádě megapolí. Jeho poslání směřuje dovnitř německé společnosti, ve které má stimulovat diskusi o současných výzvách. Tomuto úkolu má ostatně napomoci volný vstup, jímž se instituce snaží vyhnout přehnanému elitářství. O futuristické ideji pak svědčí i budova založená na nejnovějších environmentálních trendech. Její plášť obsahuje solární panely a je vytápěna energií z bioplynové elektrárny.

Dialog místo vitrín

Berlínský Dům budoucnosti se skládá ze tří oddílů: stálé expozice, experimentálního výstavního prostoru Futurium Lab a přednáškových místností. Největší prostor zabírá stálá expozice umístěná do dvou rozsáhlých sálů. Zde se ve třech odlišných částech (Lidé, Příroda, Technologie) prolínají subtémata jako sdílená ekonomika, lokální samozásobitelství, plánování měst nebo biotechnologie. Podzemní laboratoř slouží jako místo dočasných výstav, workshopů, ale též jako prostor pro hackathony či kulinářské experimenty. Má-li návštěvník už při procházení Futuriem pocit, jako by sledoval sci-fi film, pak největší šok zažije, když se podívá na program přednášek. Nejen, že obsahuje nejprogresivnější otázky současnosti, ale nemalá část přednášek je dlouho dopředu vyprodána, což je českém muzejním provozu věc málo vídaná.

Kombinací tradičních muzejních nástrojů i digitálních technologií je Futurium schopno návštěvníky přitáhnout k otázkám, jimž čelí Berlín i Praha, aniž by zbytečně mentorovalo. Přitom nevnucuje jednoznačná řešení, jen konstatuje, že by se k nějakému řešení dojít mělo. Demokracie je zde nahlížena jako participace, a změna není tudíž prezentována skrze kult demokratických polobohů, kteří svojí genialitou vybojovali náš aktuální svět. Schopností artikulovat nepříjemná témata dříve, než se jich mohou v manipulativním narativu ujmout populisté, dává muzeum společnosti možnost vést inkluzivní a otevřenou diskusi. Nejedná se tedy o utopické budoucnosti, ale výstavu potenciálních cest k řešení výzev, jímž lidstvo čelí. Futurium tak činí proto, aby se sama občanská veřejnost mohla aktivně podílet na plánování budoucnosti a nebýt jen ve vleku technologických gigantů, obchodních korporací a politických stran.

České Nostalgium

Zatímco i v ČR působící science centra slouží především jako interaktivní prostory seznamující s principy vědy, ve Futuriu působí věda jako nástroj ke kritickému zkoumání dopadů globalizované hypermodernity na lokální společnost. Obdobný přístup k environmentálním tématům se čím dál tím více objevuje v zahraničí i v tradičních muzeích. Díky této schopnosti výstavních institucí ovlivňovat veřejnou debatu, aniž by antikvárně poučovaly, jsou schopny země jako Německo či Holandsko obstát v krizových momentech jako je uprchlická krize či teroristické útoky. Pěstování občanské diskuse v těchto společnostech není zredukováno na doménu školství či médií, ale počítá také se zapojením kulturních organizací.

Je bohužel velmi málo pravděpodobné, že by Česká republika se svým kulturním rozpočtem pod jedno procento vládních výdajů byla schopna v krátkém čase vyprodukovat něco podobně současného a inovativního. Ostatně stačí připomenout, že všechny vlajkové lodě českého muzejnictví buď po letech rekonstrukcí nemají centrální expozice, anebo vytvářejí krátkodobé nekoncepční paskvily. Ministerstvo kultury proto nemusí hned nutně stavět své vlastní Futurium – pro začátek by stačilo, kdyby motivovalo své organizace, aby přestaly hrát na jistotu v podobě výstav k výročím a „velkým“ osobnostem. Toho ovšem může dosáhnout jedině v případě, že donutí ředitele a ředitelky těchto institucí na veřejnosti prezentovat a nechat otevřeně diskutovat vlastní vize. Chce-li tedy Lubomír Zaorálek během svého mikromandátu nějakým způsobem proměnit kulturní politiku, musí sám iniciovat diskusi o poslání muzejních institucí.

Autor je historik a kurátor Národního muzea.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies