Dcera na Oscarech: Promění Daria Kashcheeva nominaci ve výhru?

Krátký loutkový film Dcera Darii Kashcheevy z pražské FAMU získal už 40 ocenění a probojoval se až k oficiální oscarové nominaci. Snímek o rodinných vztazích, vině a odpuštění přitom přináší i inovativní přístup k animačním technikám.

Při pohledu na propagační materiály Dcery se zdá, že se na plakát už další věnec ani nevejde. Výhry na studentských Oscarech nebo na předním evropském festivalu animovaných filmů v Annecy ověnčují tento bakalářský film a dávají tušit jeho výjimečnost. Poslední ocenění si Dcera odnesla přímo ze Sundance – v kategorii krátkometrážních animovaných filmů.

Kde se tu vzala?

Kreslená animace ze začátku autorčina studia na FAMU Vítr správným směrem (2016) byla zahloubaným pozorováním momentu, kdy dcera dává sbohem otci na smrtelné posteli. Vztah dcery a otce, nevyřčené rány minulosti a touha po porozumění a odpuštění přitom spojují toto dílo s novým snímkem. V Dceři ovšem otec neleží na smrtelné posteli, ale na nemocničním lůžku a všeprostupující poetičnost Větru správným směrem tvůrkyně obohacuje o příběhovou linii o dávných nedorozuměních a neschopnosti najít k sobě cestu. Smrtelnost jako podmínka lidské existence ale zůstává jedním z centrálních témat filmu. Snímek byl vyvíjen pod pracovním názvem Ptáče, ale zatímco v autorčině poetické prvotině Vítr správným směrem je pták především symbolem, v Dceři se stává svého druhu postavou, původcem a zároveň katalyzátorem prostého příběhu.

Jemná mimika a minimální nadsázka v pohybu mohou i v animovaném světě umožnit bohatý vhled do vnitřního světa postav.

Zájem o lidskou tvář a malířské pojetí jsou do Dcery přeneseny prací s viditelnými tahy štětcem, které obohacuje přiznaná inspirace dílem rakouského malíře Egona Schieleho. Jeho expresionistické tahy zde nahrazuje práce s texturou toaletního papíru na povrchu loutek, společné jim však je pojetí barevných odstínů v obličeji i to, že tělo figury prozrazuje zatíženost minulostí: podobně jako u Schieleho je poškozené a křehké. Filmu chybí nicméně jakýkoli erotický náboj tak příznačný pro rakouského malíře.

Živé, přemalované oči, ke kterým se tvůrkyně uchýlila kvůli averzi k očím připínacím, dávají filmu psychologickou hloubku. Od dob oscarové Madame Tutli-Putli (2007), ve které byly oči loutek velice úspěšně nahrazeny očima herců, se tak setkáváme s dalším důkazem toho, že jemná mimika a minimální nadsázka v pohybu mohou i v animovaném světě umožnit bohatý vhled do vnitřního světa postav.

Nelze také opomenout, že již od počátků studia je pro autorku zásadní spolupráce s jejím manželem, střihačem a studentem FAMU Alexandrem Kashcheevem. Na tvorbě Dcery se podílel od počátku a konzultoval vývoj námětu. Nelze se příliš divit, že tento film vyžadoval spolupráci s někým, s kým autorka sdílí hluboké porozumění. Alexandr Kashcheev byl také střihačem všech filmů v distribučním balíčku Trojhlas, jehož je Dcera součástí. Střihu animovaných filmů se věnuje již delší dobu, přičemž komplexní střihová skladba Dcery dává tušit další ze zásadních inspiračních zdrojů autorky – Dogmu 95.

Ruční kamera

Dogma 95 bylo dánské kinematografické hnutí mající za cíl rozvířit zatuchlé vody hrané studiové produkce a dosáhnout autentičtějšího filmového díla. Manifest z roku 1995 od Larse von Triera (Dogville, Antikrist) a Thomase Vintenberga (Hon, Rodinná oslava) přinesl deset pravidel, kterými se tvůrci „museli¨“ řídit. Pro naše potřeby je zásadní bod číslo tři, tedy, že kamera musí být ruční. Ač je tato filmová technika mnohem starší a proslavili se jí i novovlnné filmy z šedesátých let, Dariu Kashcheevu ovlivnily právě filmy tvůrců Dogmy 95.

Efekt, kterého je ve hraném filmu jednoduché dosáhnout, se v loutkové animaci zdál být až do nedávna veskrze nedosažitelný. Stop-motion animaci je totiž potřeba snímat jeden snímek po druhém. Kamera tak musí zůstat statická, než animátor loutky přeanimuje. Tvůrkyně tak musela dosáhnout mnohem pracnější iluze užití ruční kamery. Rozhodla se tak pro kamerovou techniku, o kterou se nikdo v loutkovém filmu dříve nepokusil. Strávila pak mnoho dní podrobným studiem drásavého snímku Larse von Triera Prolomit vlny a následnými testy, aby věděla, jak naanimovat „ruční“ kameru uvěřitelně a také jak pracovat se skokovým střihem. Ten nabízí kreativní možnosti práce s filmovým časem, v případě Dcery přináší především méně obvyklé způsoby nakládání s emocemi postav a vedením jejich pozornosti.

Obě techniky přinesly filmu velkou živost a intimitu. S jejich pomocí se Darie Kashcheevě podařilo propojit divácké vnímání a prožívání s tím, které je vlastní postavám. To dále podporuje časté užití detailů, užší rámování a v animaci obávaná minimalistická herecká akce. Loutky občas zůstávají zcela statické po delší dobu a mohlo by tak dojít k tolik obávané „smrtí“ obrazu. Tomu se ale snímek vyhýbá právě užitím ruční kamery.

Dojem nedokonalosti a autentičnosti přitom přichází v době, kdy mainstreamovou loutkovou animaci naplňují především filmy studia LAIKA, technicky až nepřirozeně perfektní díla těžící z rozvoje 3D tisku a ladných, předem naprogramovaných pohybů digitální kamery. Naopak festivalový svět byl vždy prostorem zkoumání hranic animačního média, kde osobití autoři mohou hledat nové výrazové prostředky. Přesto je pro něj poslední dobu příznačná především práce s plstěnými loutkami, kterou roku 2012 nastartoval snímek Oh Willy… Letos je to plstěný film Sestra čínské animátorka Siqi Song, který se také dočkal nominace na Oscara.

A co ostatní?

Dcera není se svými úspěchy v zahraničí sama. Prvním českým krátkým animovaným filmem nominovaným na Oskara byl roku 1992 kreslený snímek Řeči, řeči, řeči… od Michaely Pavlátové, vedoucí Katedry animace na FAMU. Za částečně český úspěch by se dal označit i 3D animovaný film Geriho Hra (1998) Jana Pinkavy, který v raném věku po událostech pražského jara s rodiči opustil Československo. Ve spolupráci s Pixarem režijně a scenáristicky pokračoval prací na celovečerním Ratatouille (2007), který si také vysloužil oscarový úspěch, nicméně zračil Pinkavovy tvůrčí neshody s Pixarem. Do užšího oscarového výběru také postoupila černohumorná anekdota Happy End (2015) Jana Sasky, tehdy studenta FAMU a bývalého studenta Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně, která nápaditě zachází s časovou posloupností vyprávění.

Daria Kashcheeva se festivalu Sundance účastnila společně se spolužáky Davidem Štumpfem a Michaelou Mihalyiovou, kteří zde uvádí eroticky více než lechtivou grotesku Sh_t Happens. Oba se svými předchozími snímky přitom ukázali, že festivalová distribuce není jediným způsobem, jak dostat kraťasy k divákům. Štumpfova Země Kovbojů i Mihalyiové FOOD se dočkaly na streamovací platformě Vimeo ocenění Staff Pick, a získali tak spoustu diváků. I dalším mladým tvůrcům z FAMU se podařilo dosáhnout tvůrčích i festivalových úspěchů. Z filmů pro děti je to nyní Martin Smatana s kraťasem Pouštět Draka. Diana Cam Van Nguyen (Malá, Spolu sami) se ve své studentské tvorbě úspěšně věnuje animovaným dokumentům a loutkové tvorbě se věnuje Bára Anna Stejskalová, jejíž symboličtí Rybáři získali nominaci ve studentské sekci prestižní britské ceny BAFTA.

Přesto to byl právě příspěvek Darii Kashcheevy, který se dočkal pocty v podobě nominace na Oscara. Vystupuje z řady ostatních děl inovativním režijním pojetím, ale je mu vlastní univerzální lidské sdělení a neotřelý příběh. Nezbývá než doufat, že oscarovou nominaci promění ve výhru.

Autor je scenárista a filmový kritik.

Film Dcera je možné zhlédnout na portálu dafilms.cz

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies