Hlava katolické církve jako nejmocnější influencer. Sorrentinův Nový papež sází na staré triky

Paolo Sorrentino v pokračování svého oceňovaného seriálu sice přidal dalšího papeže, zvolnil tempo a zesílil výstřednosti, ale moment překvapení se napodruhé už nedostavuje.

Do souboje o Zlaté glóby, Oscary a další filmové ceny na poslední chvíli nečekaně vstoupilo také komediální drama Dva papežové. Anthony Hopkins sklízel herecké nominace za ztvárnění Benedikta XVI., Jonathan Pryce pak ve snímku září jako stávající papež František. Pro jejich důvtip a šarm a pro lehkost jejich intelektuálního a morálního duelu, na němž je většina filmu založena, bylo snadné zapomenout, že sledujeme muže reprezentující silně konzervativní instituci s problematickou pověstí. Namísto výzev, jimž v rychle se proměňujícím světě čelí římskokatolická církev, se tvůrci filmu zaměřili na osobní dramata dvou milých patriarchů, kteří utužují své přátelství sledováním fotbalu a popíjením piva.

Katolická církev je instituce lpící na pravidelných rituálech s jasně stanovenou choreografií, kostýmy a svícením. Vznešenost, s jakou se prezentuje, je ovšem u Sorrentina v rozporu s její hodnotovou prázdnotou.

Dva papežové jsou filmem uctivým a opatrným, jehož sledování je navzdory nervní kameře zvláštně uklidňující. Pro Nového papeže, kterým Paolo Sorrentino po čtyřech letech navázal na seriál Mladý papež, ani jedno neplatí. Sebeprezentaci církve, její význam a funkci problematizuje a církevní moc blasfemicky znevažuje v devíti zhruba hodinových epizodách. Hned ta první nabízí pár minut po začátku zpomalený záběr skupiny jeptišek v negližé, které za tepání housového songu Good Time Girl lascivně tančí okolo velkého, neonově svítícího kříže. Italský režisér si v estetice rozkročené mezi videoklipem od Madonny a reklamou na luxusní parfém vždy liboval. V tomto ohledu jeho nejnovější počin nepředstavuje výjimku. Pouze se během jeho sledování častěji dostavuje otázka, k čemu ta barokně opulentní vizuální stránka vlastně je.

Otázku, komu mají sloužit a jak navázat na dialog se znejistělými věřícími, si v seriálu kladou také zástupci církve. Mladý papež skončil srdečním selháním Lennyho Belarda neboli papeže Pia XIII. (Jude Law), který tvrdě odmítal jakýkoli progres. Ten po devíti měsících a čtyřech transplantacích srdce stále zůstává v kómatu a jeho stav se nelepší. Muž přežívající jen díky přístrojům a péči řeholnic je možná výstižnou metaforou krize křesťanství, ale reprezentativní funkci naplnit nedokáže. Kardinálové proto svolávají konkláve, aby zvolili Piova nástupce. Propagační materiály seriálu sice naznačovaly, že novou hlavou katolické církve bude John Malkovich, ovšem papežem je v první epizodě zvolen dobrosrdečný italský františkán Viglietti (Marcello Romolo).

Jedinečný i zaměnitelný

Intrikující kardinálové v čele s tajemníkem Voiellem (Silvio Orlando) jsou přesvědčeni, že se svým bezelstně působícím kolegou budou moci snadno manipulovat. Viglietti ale nabyté moci ke zděšení Vatikánu využívá k radikální církevní reformě, postavené na ideálech Františka z Assisi. Honosné vatikánské paláce otevírá uprchlíkům z celého světa a veškeré jmění církve chce rozdat potřebným. Proměnu nejmocnější křesťanské organizace v charitu ale dovršit nestačí. Poté, co zmrazí vatikánský bankovní účet, vykáže kardinály z jídelny nově vyhrazené pro chudinu a pověří mnichy, aby na lokálních počítačích nainstalovali software blokující porno, je svými bratry nemilosrdně vyřazen ze hry. Podobně jako nepohodlný člen mafie, která Sorrentinovou optikou nemá k papežské kurii daleko.

Rozhodnutí představit nám zábavnou figurku, jejíž lhostejnost vůči církevní pompě představuje vděčný zdroj humoru, a ještě před koncem první epizody ji odstranit, dobře demonstruje režisérův podvratný přístup k diváckým očekáváním. Zvolení papeže, jehož počínání je po „zkušebním období“ vyhodnoceno jako nepřijatelné, navíc odráží jedno z ústředních témat seriálu – lidé řídící církev tápavě nehledají jenom Boha, ale také vhodnou image. Papežové by na jednu stranu měli být zaměnitelní a propagovat hodnoty, které neohrozí stabilitu západního křesťanství. Současně ale musejí na veřejnosti vystupovat jako osobnosti se svébytnými názory, které si lidé oblíbí a jež budou chtít následovat.

Hledání rovnováhy mezi oběma požadavky je pouze jednou z řady příčin existenciální tísně následujícího papeže Jana Pavla III. (John Malkovich), v civilu sira Johna Brannoxe. Když si odmyslíme jeho významnou funkci a honosné oděvy, hladce zapadne mezi ostatní Sorrentinovy osamělé hrdiny s krizí středního věku, kteří nemají odvahu postavit se čelem svým úzkostem a své pravé já skrývají pod sarkastickou maskou. Brannox zároveň stejně jako Cheyenne z Tady to musí být nebo Jep Gambardella z Velké nádhery představuje výstřední, nepravděpodobnou postavu s mnoha absurdními zálibami, vymyšlenou především tak, aby nás neustále něčím vyváděla z míry. Ať svými očními stíny, módními výstřelky nebo důvěrnými telefonáty s Meghan Markle.

Brannox by měl být sebevědomým duchovním lídrem. Ve skutečnosti je člověkem plným pochyb, který se při každém setkání s pohlednou marketingovou specialistkou (Cécile de France) snaží zkrotit své pudy. Jeho počínání nemotivuje služba věřícím. Především chce svým rodičům předvést, že si jejich lásku zaslouží stejně jako jeho předčasně zesnulý bratr. Namísto toho, aby byl ikonou, sám k ikonám vzhlíží a do svého paláce si zve Marilyna Mansona nebo Sharon Stone. Ve volném čase pak neposlouchá vážnou hudbu, ale sleduje kultovní road movie Bezstarostná jízda, čímž je zřetelně situován do opozice k Lennymu, který by si nad dvojicí hipíků na motorkách zřejmě zhnuseně odplivnul. Přestože ale tušíme, že Jude Law nestráví v kómatu celý seriál a dříve či později dojde k papežskému schizmatu, Sorrentino Nového papeže na rozdíl od autorů Dvou papežů nekoncipoval jako střet dvou myšlenkových postojů.

Chybějící střed

Seriál namísto konfrontace tmářského a pokrokového smýšlení s pomocí různých bizarních setkání a nadstandardního množství záměrně frázovitých proslovů prozkoumává zejména tělesný a materiální rozměr náboženství, vyzdvihuje rozpory a absurditu církve a zamýšlí se nad tím, jak by se měl chovat papež coby jeden z nejvlivnějších influencerů dneška. V Mladém papežovi bylo kladení podobných otázek zastřešeno charakterovou studií. Nový papež má větší vypravěčské ambice a svou pozornost rozprostírá mezi různé postavy, které kromě prostředí Vatikánu spojuje snaha získat nebo si udržet moc. Jeptišky chtějí stávkovat, pokud nedojde k jejich alespoň částečnému zrovnoprávnění s muži, zlověstný chalífa poštvává své následovníky proti křesťanům a zapovězené sexuální hrátky církevních hodnostářů by mohly vyjít na veřejnost.

Přestože i Mladý papež neustále odbočoval od hlavního příběhu, jeho vyprávění bylo poměrně soustředěné a odráželo spirituální cestu hlavního hrdiny. Lenny odmítal rozmanitost, protože mu pomáhala zachovat záchytné body, které ve svém nitru nenacházel. Zacházel do stále větších extrémů a vzdoroval dalším a dalším snahám ohrozit svou mocenskou pozici. V Novém papeži pevný střed, kolem něhož by jednotlivé díly byly strukturovány, chybí. Odehrává se ve světě, jehož původní spasitel upadl do kómatu a ten nový se stále hledá. Brannox je nejistým a obtížně dešifrovatelným člověkem, řídícím institucí, která rovněž trpí krizí identity. Dramaturgická rozklíženost seriálu, který repetitivně variuje omezenou sadu situací, tento pocit ztracenosti a rozpadu individuálních i institucionálních jistot s poněkud iritující důsledností odráží.

Přes jistou vypravěčskou zacyklenost a velice pozvolný vývoj dramatu k sobě seriál zas a znovu strhává pozornost předvádivou formální gymnastikou. Sorrentino rytmicky opakuje určité střihové vzorce a pohyby kamery, která je s výjimkou několika dialogových scén nepřetržitě v pohybu. Okázalý, geometricky přesný styl s fascinující hrou světla a barev přitom nachází opodstatnění ve volbě prostředí. Katolická církev je instituce lpící na pravidelných rituálech s jasně stanovenou choreografií, kostýmy a svícením. Vznešenost, s jakou se prezentuje, je ovšem u Sorrentina v rozporu s její hodnotovou prázdnotou. Jde o divadlo inscenované pro samotnou divadelnost, na což jsme explicitně upozorňováni ve chvílích, kdy herci odkazují ke svým rolím nebo vykonstruovanosti fikčního světa. Upřímný úžas tak zpravidla doprovází pobavený úšklebek.

Twin Peaks pro čtenáře Vogue

Mísení ambivalentních tónů a zdánlivě neslučitelných stylistických postupů bylo vždy Sorrentinovou dominantní vyprávěcí strategií. V Novém papeži nepřichází s ničím, co bychom u něj neviděli již dříve. Kinematografický potenciál Vatikánu a křesťanské ikonografie vytěžil již v Mladém papeži. Tentokrát jen dále bez velkých překvapení rozvíjí svou zálibu v excesech všeho druhu a dokonale komponovaných záběrech. Hranice mezi manýrou a nápaditým ozvláštněním, mezi nezdravým zaujetím určitými popkulturními vizuálními fetiši a jejich postmoderní dekonstrukcí, je varovně tenká a obzvlášť zřetelná vzhledem k pomalejšímu tempu a dějové vyprázdněnosti.

Se sebeparodií hraničí pravidelnost, s níž Sorrentino do jednotlivých epizod zařazuje čistě dekorační záběry krásných, nahých a mlčících žen. Zatímco různé představitele Svatého otce se Sorrentino snaží alespoň trochu zlidštit, ženy ještě nápadněji než ve své dosavadní tvorbě odlidšťuje a redukuje na symboly, které existují pouze ve vztahu k mužům. Jisté umlčení a upozadění ženských postav, řešících namísto závažných duchovních konfliktů například pomalé wi-fi, bychom mohli interpretovat také jako odraz zkostnatělé a v jádru silně sexistické instituce, do jejíhož světa je seriál zasazen. Sorrentino však své samoúčelné nakládání s ženskými postavami nereflektuje. Jako kdyby chvílemi ztrácel odstup od tématu, jehož zásluhou v jiných scénách dokáže odhalit banalitu skrytou pod vrstvou vznešenosti. Z potměšilého kritika bezobsažnosti a klišé se stává umělcem, který se bezobsažností sám opájí.

Snová vyprávěcí logika, pomalé tempo, pestrá přehlídka divných postav a zakončování epizod hudebními sekvencemi některé zahraniční recenzenty přiměly ke srovnání Nového papeže s poslední řadou Městečka Twin Peaks. Lynchova sabotáž zákonitostí quality TV ale nikdy nepřestala být podmanivá a znejišťující i díky tomu, že v ní žádný stylistický postup není předvídatelný a žádná scéna není prvoplánově líbivá a doslovná. Příliš mnoho scén Nového papeže oproti tomu svůj význam vyčerpává tím, že kamera za doprovodu popového hitu ladně obkrouží místnost. Sorrentino nejspíš vůbec nemá ambici oslovovat vyznavače slow TV a surrealismu a ani být stejně nekompromisně nedivácký jako Lynch. Druhá a v souhrnu ne zcela nutná série jeho zamýšlené papežské trilogie vytváří nanejvýš představu, jak by mohlo vypadat Městečko Twin Peaks pro čtenáře Vogue.

Autor je filmový publicista.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies