Ikonická architektura. Jaká bude Praha s obří harfou, vrakem a dalšími atrakcemi pro Instagram?

Nové příklady ikonické architektury neznamenají pro dnešní města jen příležitost zbohatnout, ale také povinnost promýšlet jejich negativní dopady.

Foto Jindřich Nosek (CC-BY-SA-4.0)

Nejhorší zážitek z loňské návštěvy New Yorku pro mě byla procházka po High Line. Nepoužívané nadzemní kolejiště z třicátých let v západní části Manhattanu zarůstalo trávou, než ho v roce 2009 upravené do podoby fotogenické pěší stezky otevřeli veřejnosti a stalo se symbolem populárního vracení veřejného prostoru „lidem“ a novou newyorskou atrakcí. Deset let po jeho otevření mi na tomhle místě stačilo deset minut k tomu, abych odsud chtěla okamžitě pryč.

Dráha dřívější průmyslové nadzemky byla přeplněná turisty, kteří se pokoušeli vyfotit něco na Instagram, mezi nimi si proplétaly joggerky běžící do jednoho z blízkých smoothie barů pro rybízový džus s ženšenem. V ulicích obklopujících High Line se byty nově rekonstruují na luxusní rezidence, občas vykoukne nesmyslně extravagantní kus nové architektury, která se na sebe snažila upozornit. Celá tahle paráda končila v prostoru zvaném Hudson Yards, momentálně nejvíc „hot“ místě v New Yorku, ve čtvrti, kterou staví firma Related Companies miliardáře Stephena Rosse.

Ve fantaziích mogula

A tak vás symbol „města pro lidi,“ ikonická High Line, vyplivne v místě, kde spolu sousedí vyhlídková konstrukce Vessel, připomínající včelí úl, a galerie Shed, která vypadá jako prošívaná kabelka od Chanelu. Od loňského dubna, kdy ji otevřeli, kombinuje výstavy významných umělců a show celebrit. Tyto dvě stavby tu vznikly proto, aby omluvily zbytek – obrovské nákupní středisko a zatím poloprázdné parcely, na kterých se staví nová komerční a rezidenční čtvrť původně ohlašovaná jako místo, kde uvidíme budoucnost New Yorku. Dnes se píše o tom, že kvůli výstavbě brzy nebude vidět ani samotnou High Line, developerská firma tu má v úmyslu vztyčit 200 metrů dlouhou zeď.

Dokud se česká města nenaučí efektivně vyjednávat se soukromými developery nebo nepodpoří alternativní způsoby výstavby, znamená schválení velkého developerského projektu ve čtvrti v podstatě zahájení její rychlé proměny.

„Hudson Yards je město zrozené ve fantaziích miliardáře,“ píše v New York Magazine Justin Davidson, autor průvodců po městě a kritik architektury. Jiný Newyorčan Hamilton Nolan čtvrť pro Guardian popsal jako „ultrakapitalistickou zapovězenou čtvrť“. Většina obyvatel tu totiž nikdy nebude „žít, pracovat, nakupovat a hrát si“, jak slibují slogany. „Vznikne tu místo pro superbohaté,“ souhlasí Davidson: „Aglomerace vysokých kancelářských budov plných právníků a investorů, luxusní byty, obří nákupní zóna a pár nezbytných michelinských restaurací. Až to celé dostaví, bude to větší než sídlo OSN nebo Světového obchodního centra. Rozlehlejší, dražší a hustěji obydlené než jakýkoliv jiný development v zemi.“

Vyhlídková věž Vessel v Hudson Yards. Foto Epic Genius, CC-BY-SA-4.0.

Podle Davidsona je však Hudson Yards ještě něco jiného než jen velký a luxusní projekt. „Na břehu řeky Hudson tu vznikne město ve městě, stát sám pro sebe, vtlačený do globální metropole a vytvořený přesně podle představ jediného šéfa – Stephena Rosse. Přemýšlím nad tím, kdo chtěl, aby města budoucnosti vypadala takhle, a kdy se skutečně začala zhmotňovat. Asi tím směrem jdeme už od té doby, co vzhled měst určují peníze, a jediné podniky, které se zdají „udržitelné“, jsou obchody luxusních značek.“

Architektonickému recenzentovi Guardianu Oliverovi Wainwrightovi, který Hudson Yards popsal v textu „Horor na řece Hudson, newyorské architektonické fiasko za 25 miliard“, připadá zdaleka nejnepochopitelnější, že tohle miliardářské hřiště vypadá navzdory investovaným penězům tak levně. „Ačkoliv PR společnosti tvrdí, že tu uvidíte, co jste ještě neviděli, kvalitní architektura to rozhodně není. Není překvapivé, že něco takového v západním Manhattanu vzniklo, je ale s podivem, že je to tak špatné,“ píše Wainwright a uvádí například vyjádření Dana Doctoroffa, který byl v době, kdy projekt dostal zelenou, zástupcem starosty: „Po 11. září panovaly úplně jiné časy. Byla to prázdná oblast, kterou jsme museli investorům trochu nutit, část peněz zhltlo jen prodloužení infrastruktury až do této části Manhattanu.“

Podle něj nedává smysl kritizovat daňové úlevy poskytnuté městem pro Related Companies, protože po dokončení výstavby na ní město vydělá 20 miliard. „Nemohli ale vyjednat s developery alespoň více než směšných 10 procent cenově dostupných bytů?“ ptá se Wainwright. Podle Doctoroffa se však v roce 2005 o udržitelné bydlení nikdo nezajímal. „Vlastně jsme si řekli o víc, než bylo tehdy zvykem.“ Podle Michaela Kimmelmana, který píše o architektuře pro New York Times, se přitom na dnešním Manhattanu dají najít nové developmenty sestávajících ze stovek dostupných bytů a prostoru pro nejrůznější druhy obchodů i trh; například Essex Crossing na Lower East Side.

High Line. Foto Mike Peel (CC-BY-SA-4.0)

 

Cítit se dobře a utrácet

Případ High Line a Hudson Yards s lákadly v podobě prudce instagramovatelné konstrukce Vessel a nové mekky fanoušků umění Shed není nic ojedinělého. Velkoměst, kde vznikl ikonický kousek architektury, který následně pomohl majitelům okolních parcel k astronomickým ziskům, je nespočet. Vývoj High Line je jen možná o něco málo absurdnější, původně totiž nemělo jít o vytvoření nové městské ikony, ale o revitalizování starého zapomenutého kolejiště, kde by se mohli místní procházet se psy. Koneckonců před lety nebyl západní Manhattan nijak zvlášť „fancy“. Okolí High Line bylo známé spíš jako levnější, otlučenější část města s LGBT bary, oblíbená umělci a fanoušky kontrakultury. Popularita oživování veřejného prostoru a fotogeničnost pěší stezky nad zemí ale udělaly své. Iniciátoři High Line proto před několika lety založili web, ve kterém ostatním zájemcům o oživování zanedbaných městských prostor radí, co dělat, aby jejich projekt skutečně zlepšil prostředí všem vrstvám zdejších obyvatel a nestal se jen prostředkem, díky kterému pár subjektů pohádkově zbohatne a část zdejších si už nebude moci v místě dovolit nájem.

„Dnešní městské megaprojekty se staví většinou v bývalých průmyslových čtvrtích, u náplavek na pobřežích řek. Často jsou ukotvené alespoň jednou ikonickou budovou; začali jsme si toho všímat asi před dvaceti lety,“ říká Skot Leslie Sklair, emeritní profesor sociologie na London School of Economics, který se ikonickou architekturou zabývá v pár let staré knize The Icon Project. „Když máte v centru nové výstavby ikonickou stavbu, dole je vždycky jedno z nejúspěšnějších nákupních center v celém okolí. Ikoničnost je v přímé souvislosti s tím, čemu říkám ideologie konzumerismu. Účel je, aby se lidé v blízkosti těchto budov cítili dobře, přišli blíž a utráceli více peněz. Cítit se dobře je v naší společnosti vždycky pozvánka k utrácení.“

Právě ikoničnost je pro Sklaira určující vlastností dnešní architektury. Podle míry její originality ve své knize rozděluje tvorbu í světové architektonické obce. První z nich tvoří takzvaní starchitects. „Jsou dnes čtyři. Frank Gehry, už zemřelá Zaha Hadid, Norman Foster, a Rem Koolhaas. Pak ještě existují signature architekti; těch je asi 30 nebo 40. Nejsou horší, jen se jim média věnují o něco méně.“ Jako Daniel Liebeskind, autor komplexu Memory Foundations, postaveného na místě dřívějšího Světového obchodního centra, David Chipperfield, podle jehož návrhu nedávno vznikla na berlínském muzejním ostrově budova James Simon Galerie, nebo Santiago Calatrava – jeho mosty si objednávají města všude na světě.

„Tyto dvě skupiny produkují světové unikátní díla,“ vypočítává Sklair. Třetí množinu podle něho tvoří „obyčejní“ architekti a architektonické firmy, které staví většinu měst. „Dělají budovy, které si půjčují charakteristické rysy těch ikonických, a vytvářejí tak typizované produkty. Kopírují to, co se jinde proslavilo. Třeba Mies van der Rohe vybudoval jeden z prvních mrakodrapů, a dneska vidíte po celém světě budovy, které vypadají trochu jako ta jeho. Existují zkrátka domy s jedinečnými tvary a budovy, které je napodobují.“ Problém je v tom, že si ikoničnost nárokují budovy, které mají komerční účel. Historické ikonické stavby většinou reprezentovaly stát nebo církev, později továrny. Dnešní ikony však dělají tvář komukoliv, kdo si jejich stavbu může dovolit financovat. A tak zatímco dříve definovaly městský obzor věže kostelů, ke kterým se později přidaly vrcholky továrních komínů, dnes v dálce vídáme loga firem, nejvyšší patra luxusních kanceláří a rezidenčních domů.

Seagram Building. Foto Noroton

 

Kafkova hlava

Fakt, že se proměny velkoměst podřizují zájmům těch nejbohatších, by nebyl tolik znepokojující, kdyby Česko disponovalo dostatkem dostupného bydlení. V Praze ale chybí desítky tisíc dostupných bytů, nájmy tu jsou vyšší než ve Vídni, v Miláně nebo Berlíně, a i v jiných českých městech stoupají. Zaznamenat proto novinu, že v některé zdejší čtvrti se plánuje nový development, je pro většinu obyvatel spíše důvod k obavám. Dokud se česká města nenaučí efektivně vyjednávat se soukromými developery nebo nepodpoří alternativní způsoby výstavby, znamená schválení velkého developerského projektu ve čtvrti v podstatě zahájení její rychlé proměny. Obyvatelé s nižšími platy si mohou brzy začít hledat jinou adresu.

Místo běžných bytů v nových developmentech vznikají většinou luxusní rezidence, a po nějaké době změní novinka své okolí tak, jak se to stalo například v pražském Karlíně. Ten je dnes příkladem čtvrti přes den plné dobře oblečených korporátních zaměstnanců a večer relativně prázdné, „vyčištěné“ od typických štamgastských hospod a běžných podniků. V Praze ovšem zatím není zvykem se proti proměnám velkých oblastí města aktivně stavět. Oproti tomu v Bělehradě spojil tamní obyvatele například odpor k projektu nové nábřežní čtvrti připravené investorem ze Spojených arabských emirátů, který by na břehu řeky Sávy odstartoval proměnu srbského hlavního města v dubajském stylu. Ikonická věž na zamýšlené promenádě vypadá jako mikrofon nebo jako holicí strojek.

Debatu o tom, jaký výrazný architektonický kousek přibyl v Praze, popřípadě i v ostatních českých městech v posledních letech, u nás čas od času iniciují média a většinou ji doprovázejí připomínkou nerealizované Kaplického „chobotnice“ na Letné. Praha má přitom nespočet ikonických kousků historické architektury dávno turistickým průmyslem zasazených na mapu zdejšího disneylandu, který dnes generuje obrovské peníze Airbnb a snižuje už tak nízký počet dostupných bytů v centru i okolních čtvrtích. Novodobých ikon je oproti tomu po městě poměrně málo, což bývá vnímáno jako nedostatek. Většina z nás si po krátkém zamyšlení vybaví jen Tančící dům.

Dokonale ale definici ikonické stavby splňuje například hlava Franze Kafky od Davida Černého, která je sice příkladem umění ve veřejném prostoru, a ne architektury, ale pro nákupní centrum Quadrio na Národní slouží stejně jako vyhlídková věž Vessel pro nákupní středisko v Hudson Yards. Obě konstrukce přitahují davy, které je mohou bezmyšlenkovitě fotit na Instagram, anebo si lámat hlavu nad možnými významy děl. V případě Kafkovy hlavy mohou rozkódovávat sofistikovaněji ztvárněný pražský symbol známý z obchodů se suvenýry. Jak Vessel, tak Kafkova hlava pomáhají vytvářet veřejné prostranství, kde se lidé zastavují, odpočívají a posléze odcházejí nakupovat.

Umělec David Černý, tvůrce několika pražských ikonických děl ve veřejném prostoru (svatého Václava na obráceném koni v Lucerně, růžového tanku nebo obřích miminek na Žižkovské televizní věži) se navíc nedávno pustil i do navrhování architektury. Všechny projekty jeho studia Black N’ Arch jsou postavené na výrazném, symbolickém vizuálním nápadu, kterým si říkají pozornost. Od vinárny s robotizovanou obsluhou na Nových Butovicích, extravagantní i svým obsahem, po bytový dům podpíraný sochami mužů v nadživotní velikosti, který má do dvou let vyrůst na Invalidovně. Asi nejkřiklavější Černého nápad chce postavit developerská společnost Tirigema v Nových Butovicích. Bude to mrakodrap podpírající vrak lodi jakožto odkaz na možný apokalyptický rozměr klimatické změny. Na Instagramu se všechny tyto návrhy budou určitě vyjímat úžasně.

Cílem města by však nemělo být lákat další miliony turistů do už tak přeplněné metropole. V Praze navíc existují desítky příjemných koutů, které turisté teprve objeví. O tom, že jim mnohdy stačí málo, se dá přesvědčit právě na Instagramu. Zástupy turistů se například jezdily fotit do východního Londýna ke stěně původně provizorně zbudovaného studia britského umělecko- architektonického kolektivu Assemble. Prostě proto, že byla hezky barevná a symetrická. Skončilo to tím, že se Assemble přestěhovali jinam, protože se jim turisté denně fotili pod okny ve výskoku nebo s prsty do véčka.

Dočasně vztyčené umělecké dílo Davida Černého mířící na hrad. Foto Jindřich Nosek (3.0 Unported)

 

Zaha Hadid v Praze

Podobným příkladem jako newyorská High Line je pražská náplavka, u které můžeme další fázi proměny sledovat letos na jaře. Po zasklení vnitřních prostor se sem nastěhují jejich stálí obyvatelé, kteří budou spolu s provozními zde kotvících lodí určovat, jaký tu bude program a za kolik si pořídíte občerstvení. A tedy i to, jestli se tu nebude obyčejná rodina, co přijela do hlavního města na výlet, cítit nepatřičně. Právě náplavka je přitom prostorem, jehož atmosféru může město ovlivnit do velké míry. Má například možnost uplatňovat strategii minimální nabídky – některá místa jsou sama osobě tak příjemná, že je stačí udržovat, vybavit odpadkovými koši a toaletami.

Co se týče výstavby celých nových čtvrtí a rozsáhlých developerských plánů, čeká Prahu během následujícího desetiletí zahájení výstavby hned několika projektů. Jsou to už skoro čtyři roky, co byly zveřejněny vizualizace Masaryčky, území za pražskou Florencí, s tím, že návrh pochází od „starchitektky“ Zahy Hadid. Dominuje mu budova připomínající tvarem harfu. Že vznikl kdesi v útrobách společnosti, která jen nese jméno zemřelé architektky, a to funguje spíš jako marketingový tah, pochopila veřejnost už tehdy. Stejně jako smutný fakt, že pro tuto oblast nevznikla nejprve strategie formulovaná městem, a regulační plán, na jehož základě bude developer stavět. Skupina Penta tu svůj Central Business District postaví na základě svých vlastních plánů.

Další přestavba klíčového kousku pražského centra, budov spojených s Palácem Savarin mezi Václavským náměstím a ulicemi Na Příkopě, Jindřišskou a Panskou se zase promění podle projektu architekta Thomase Heatherwicka, autora zmiňované newyorské Vessel (počítaného mezi signature architekty). Pozadí investorské skupiny, která podobu místa určí, rozebírá například web Investigace.cz v textu nazvaném Kdo si kupuje Václavák?

Nejasné nebo neexistující představy o tom, jak by se mělo město a jeho konkrétní části rozvíjet, zatím zdejšímu stavu dominují, přestože už několik let vzniká nový Metropolitní plán. Podobu oblastí prodaných městem, Správou železniční a dopravní cesty a dalšími vlastníky už před lety, kdy se rozprodávalo bez představy o budoucnosti, navrhují investoři, jejichž hlavním zájmem je zisk. U čtvrti Bubny-Zátory tak veřejnost nemá mnoho informací, které by ji zajímaly – například o bytech v plánované čtvrti. Zato se už teď ví, že v Bubnech, nedaleko stanice metra Vltavská, se bude stavět obchodní dům.

Pražská náplavka. Foto ŠJů (2.5 Generic)

 

Co může být ikona

Architekturu jsme bohužel pořád zvyklí vnímat jako něco, co by nám mělo vyrazit dech. Přitom právě dechberoucí budovy a scenérie v Praze rozhodně nechybí. Čeho je naopak nedostatek, jsou byty, kvalitní infrastruktura a péče o veřejný prostor. Ochota chápat architekturu jako prostředí vytvořené člověkem se vším pro něj potřebným, a ne jen jako ozdobu, však ve městě stále není viditelná; ovšem vedení města vysílá sympatické signály. Loni například zrušilo parkoviště před budovou magistrátu a zřídilo tu příjemné veřejné prostranství k odpočinku.

Média si pak stále stýskají, že jedinou známou pražskou porevoluční ikonou je Tančící dům. Víc líto by nám ale mělo být, že město není zvyklé samo stavět byty, městské čtvrti stále ještě rozprodávají nemovitosti, pořád se nepostavilo metro D a skoro tu neexistují cyklostezky. Žádné české město se také zatím dostatečně nezajímá o to, jak by se mělo připravit na klimatickou změnu. Ikony bychom si přitom mohli udělat jako ve Vídni z městských bytových komplexů a inkluzivity, z cyklomostů jako v Dánsku nebo z propracovaného plánu přípravy na klimatickou změnu jako v Hamburku. Je pochopitelné, že ti, kteří prožili část života za minulého režimu, si vládu neregulovaného trhu rádi zbožšťují. Třicet let po revoluci už ale máme hodně důkazů o tom, že vývoji měst moc neprospívá.

Autorka je redaktorka Alarmu.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies