Jednozáběrový válečný film 1917: intenzivní, ale bezúčelná procházka

Nejnovější válečný opus režiséra Sama Mendese osciluje mezi dechberoucí zkušeností a neinspirativní nudou.

Je první světová válka a dvojice mužů dostane jasný úkol – co nejrychleji se dostat skrze bojem zmítaná území a zastavit britský útok mířící do připravené pasti. Nejnovější snímek režiséra Sama Mendese důkladnější popis ani nepotřebuje, protože nic víc než úmornou cestu vojáků Schofielda a Blakea neobsahuje. Co postrádá v narativu, snaží se kompenzovat dravým stylem, jemuž dominuje oscarová kamera Rogera Deakinse. A právě díky ní se v kritických reakcích nejčastěji skloňují označení typu „technologický zázrak“. Skrývá se ale za onou nepopiratelně brilantní stylistickou fasádou i něco dalšího? A je to vůbec třeba?

Na obě otázky odpovím trochu úskočně: ano i ne. 1917 je natolik konceptuálně sevřený snímek, že výraznější příběhovou nadstavbu vlastně vůbec nepotřebuje. Zároveň však otevírá diskuze o tom, jak podobně sveřepé projekty kriticky reflektovat. Film z prostředí první světové války totiž vytváří iluzi jednoho nepřerušeného záběru, jemuž podřizuje zápletku s doručením zprávy i úzké zaměření na dvě postavy. Nepochybně to s sebou nese divácký úžas nad inscenačními a kamerovými schopnostmi tvůrců, ale také omezení spojená s rytmem a časem.

Nikdy se nezastavit

V první rovině film dokonale využívá stylistického konceptu – pohyb je totiž vše! Schofield s Blakem prakticky neustále míří kupředu a podobným způsobem funguje Deakinsova kamera, která se nikdy nezastaví. Zde dává volba domnělého jednoho záběru dokonalý smysl – střih ze své podstaty fragmentarizuje. Rozkládá děj do série dílčích akcí, zatímco v nepřerušeném pohybu vyniká jeho jednota. Snímek své figury v prostoru sleduje, krouží kolem nich, najíždí na detail nebo se vzdaluje do impozantního velkého celku. V zákopech je zase rozsah kamery omezen a reflektuje tísnivou zkušenost ze špinavých koridorů až geometricky přesnými jízdami v přímých liniích. Ty opouští v otevřeném prostoru, kdy se rozletí do dálky a otevírá doposud neviděné úhly. Pohyb ustává jen v klíčových momentech předávání informací nebo dějových zlomů, kdy se staví na odiv hvězdné obsazení Colina Firtha, Benedicta Cumberbatche a Marka Stronga.

Dlouhý záběr přináší ještě jeden chvályhodný aspekt, a sice kmitání divácké pozornosti mezi popředím a pozadím. Zatímco klasická střihová skladba diváky vezme tam, kam potřebuje, Mendesův snímek tak činí pnutím mezi plány akce. Pokud Schofield s Blakem někam dlouho jdou, naše pozornost se od této banální akce přesouvá do pozadí, z něhož extrahuje další narativní informace o válce, prostředí či civilistech. Několik takových momentů brilantně dokresluje hudba Thomase Newmana.

Film jako by střílel v salvách. Dramatický přechod bojiště – rytmická přestávka v zákopech – boj o život v podzemí – přestávka na zelené louce – útok nepřátelského letadla – klid v nákladním autě. Salva, klid, salva, klid.

Jenže iluze jednoho záběru – ačkoliv podle Deakinsova rozhovoru pro New York Times měl ten nejdelší sedm minut – je dvousečná čepel. Střih sice fragmentarizuje, ale plní ještě jednu velmi důležitou funkci, rytmizuje. Nemusí jít jen o montáže, ale o tradiční střídání záběru a protizáběru při snímání dialogu. Systematické zkracování a prodlužování délky záběru zrychluje nebo zpomaluje tempo filmu. 1917 je ve svém důrazu na časoprostorovou soudržnost místy až k uzoufání nudný snímek.

Salva a pak klid

Scénář napsaný v tandemu Sama Mendese a Krysty Wilson-Cairns sice chytře strukturuje atrakce a napínavé scény, ale ne vždy se vyhne dýchavičným a dlouhým cestám bahnitými zákopy. V takové chvíli po nás vyprávění vyžaduje adaptaci na jiný rytmus. Narativ jako by střílel v salvách. Dramatický přechod bojiště – rytmická přestávka v zákopech – boj o život v podzemí – přestávka na zelené louce – útok nepřátelského letadla – klid v nákladním autě. Salva, klid, salva, klid. 1917 tak předpokládá diváckou schopnost se na takový rytmus napojit, zatímco očekávání spojená s klasickým válečným filmem přinesou zklamání.

Přes veskrze pozitivní reakce naráží 1917 také na trochu neférové srovnání se snímkem Dunkerk z roku 2017. Christopher Nolan experimentuje – více či méně úspěšně – v každém ze svých filmů, a to poměrně tvrdohlavým způsobem vyprávění. Od Mementa po Dunkerk se na prvním místě nachází narativní organizace, která sice fascinuje, ale může přinášet i divácký diskomfort – vzpomeňte, jak nudná byla sněhová část Počátku jen proto, aby Nolan s každým průnikem do spodnějšího patra snu udržel strukturu zpomalování času. Zato Mendesovo jméno dává vzpomenout na filmy jako Skyfall, Mariňák nebo Americká krása. Paradoxní je, že v každém případě jde o experiment s žánrovými konvencemi, ale mnohdy poměrně chytře ukrytý uvnitř klasického a diváckého narativu. 1917 jako by však byl protipólem „neviditelného stylu“ populárních filmů.

I proto se může zdát, že jeho nejnovější počin jako by nepasoval do jeho režijní poetiky. Mendes je ale typ autora, jenž experimenty vyhledává. Americká krása rozhodně není tradiční romantický příběh, Spectre se stal inspirativní antitezí přeplněných blockbusterů a Mariňák transformuje pohled na válku v minimálně násilnou existenciální frustraci. Mnohem více než narativního mága Nolana tak 1917 připomíná odlehčenou verzi evropských experimentů Miklóse Jancsóa typu Hvězdy na čepicích.

Když je kamera filmem

Paradoxně mi však při sledování na mysl přicházel film, který jsem zmínil v titulku. Avantgardní projekt jednoho z nejlepších československých kameramanů Alexandera Hackenschmieda také postrádá ambici vyprávět příběh – jak ostatně naznačuje název Bezúčelná procházka. Naopak diváka konfrontuje s estetickou zkušeností, vycházející především ze stylistických experimentů. Částečně radikálně inspirativní, a pokud neupravíme své očekávání, také k uzoufání nudné představení. A přesně takovou těžko popsatelnou Bezúčelnou procházkou je 1917. Jde o špatné naplnění konvencí válečných filmů? Jejich subtilní podvrácení? Prázdnou záminku pro stylistický experiment? Nebo zvnitřněnou reprezentaci boje?

Ba co víc, do popředí se najednou dostávají otázky týkající se autorství – zatímco van Hoytemova kamera byla v Dunkerku pouze chválena, 1917 se v některých kritických reflexích skoro stává filmem Rogera Deakinse. A přesně v této rovině představuje tak fascinující zjevení. Nezůstává ve stojatých vodách kritického konsenzu ani povrchních odsouzení, skýtá totiž dialogickou válku. Nevyzývá jen k hodnocení, ale ke srovnávání a kontextualizaci. Pokud chcete vidět vynikající film o válce, pusťte si Dunkerk. Chcete-li po projekci diskutovat, vyrazte na 1917. Mendesův (Deakinsův?) projekt totiž vysílá divákům i kritikům jasnou zprávu: Mluvte!

Autor je filmový publicista.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies