Jste střední třída, nebo snad dokonce chudí? Alou do Ústí!

Týdeník Respekt se začal zabývat bydlením. Zatím ale stále ještě neopustil ideologii let devadesátých. Bydlení je tudíž jen pro ty, kdo si ho zaslouží, a za socialismu bylo všechno mnohem horší.

Krize bydlení začala tvrdě dopadat i na příslušníky chudnoucí střední třídy. Konečně si ji začala všímat i liberální média, která dosud jen sladce snila o samoregulujícím se trhu. V článku Všichni potřebují bydlet se redaktor Respektu Marek Švehla zamýšlí nad tím, že „tradiční ideologie musí jít v otázce bydlení stranou“. To by mohlo vzbuzovat naději, že se v přístupu Respektu něco zásadně mění, kdyby ve vlastním textu nešli stranou především nájemníci a kdyby autor nehledal především způsob, jak „tradiční ideologie“ horko těžko udržet.

Nikdy není tak špatně jako za socialismu

Švehla svůj článek začíná připomínkou nedostupného bydlení za socialismu. Toto srovnání má za cíl zdůraznit kontrast mezi minulým režimem a současností. Všechny problematické situace současnosti totiž musí být povinně srovnány se socialismem, abychom snad nezapomněli, že by mohlo být hůř. Pro situaci lidí, kteří řeší krizi bydlení nyní, nikoli před čtyřiceti lety, je ovšem toto věčné „vymítání socialismu“ poněkud irelevantní. Především ale odhaluje Švehlovu hrubou neznalost vývoje bytové politiky. Obtížně dostupné bydlení pozdní normalizace (dané pomalou výstavbou i neprůhledným protekčním systémem) má zcela jiné příčiny než dnešní krize bydlení. Z dlouhodobého hlediska se naopak socialistický režim v oblasti bydlení výrazně angažoval, od konce druhé světové války se totiž masivně stavěly byty. Kromě toho velmi vzrostl životní standard, například díky ústřednímu topení. Ostatně vysmívané husákovské 3+1 je dnes pro naše vrstevníky marným snem. Zásadní změna ovšem spočívá ve vlastním pojetí bydlení. Důstojné bydlení už dnes není právo a meta, o kterou by společnost měla usilovat, ale výsada a příležitost k výhodné investici. A také něco,  co si člověk musí zasloužit.

Rozdíl mezi vlastníky a nájemníky se prohlubuje i tím, že někdo může na pronájmech bytů vydělávat, zatímco pro další se stává placení nájmu existenčním problémem.

Z článku Marka Švehly vyplývá, že mladí, „kteří patří ke stoupencům změn po roce 1989 a stran, které reprezentují“, mají mít nárok na dostupný nájem, aby snad nepřehodnotili své postoje. Mladé lidi, kteří jsou v očích pana Švehly jednolitou skupinou, ovšem netvoří pouze absolventi pražských gymnázií, ta skupina je mnohem širší. Stejně tak se dostupné bydlení stává problémem pro staré lidi, samoživitele a podobně. Krize bydlení je celospolečenský problém a spojovat ho pouze s mladými lidmi nedává smysl. Pokud ovšem hlavním důvodem otevření tématu bydlení není obava, aby tito mladí lidé nezačali revidovat polistopadový vývoj. O „stoupence polistopadových změn“ je zřejmě třeba se starat, aby nepřestali volit pravicové strany. Dostupné bydlení nemá být standardem, ale odměnou. Strašení socialismem na příslušníky (dnes možná již bývalé) střední třídy ale obvykle ještě platí.

Spravedlivé nájmy, na které nemá nikdo

Velmi pozoruhodná je logika textu v tom, že deregulace nájmů pomohla zajistit spravedlnost, co se týče výše nájmů. Má pravdu. Nyní platíme všichni ohromné částky. Nicméně deregulace nájmů naopak zvýšila rozdíly mezi vlastníky bytů a nájemníky. K tomu ještě dodejme, že vlastníky bytů se často stali právě ti, kteří byt získali za socialismu nebo levně při privatizaci na začátku devadesátých let. Rozdíl mezi vlastníky a nájemníky se prohlubuje i tím, že někdo může na pronájmech bytů vydělávat, zatímco pro další se stává placení nájmu existenčním problémem. S tím souvisí i to, že nedůvěra k pokusům regulovat nájemní ceny bytů – jak píše pan Švehla – samozřejmě a celkem logicky panuje spíše na straně lidí, kteří na deregulaci vydělávají. Nejde tedy o zcela přirozený postoj na základě společenské zkušenosti. Tato zkušenost je totiž výrazně selektivní.

Zlatým hřebem článku je návrh, že by situaci s bydlením zlepšilo vlakové spojení mezi Prahou a Kladnem a Prahou a Ústím nad Labem, kam by se mladé rodiny mohly stěhovat za levnějším bydlením. Nejen že to je řízené vytváření prostoru pro „chudé“ a „bohaté“ (můžeme být jedině rádi, že chudinské čtvrti u nás dosud nejsou běžné), ale hlavně se domníváme, že bydlení je v těchto místech levné právě proto, že jsou hůře dostupná, mají horší infrastrukturu, méně dostupné služby a velmi často se pyšní horším životním prostředím a větším znečištěním. Úvaly, Milovice a podobně dostupné lokality jsou toho zářným příkladem – nejde o levné lokality. Nevidíme tedy důvod, proč by za lepší situace měly zůstat byty levnější například ve zmíněném Kladně či Ústí nad Labem, levné lokality z nich dělají právě tyto nevýhody. Kromě toho se pak město pro tyto „vystěhované lidi“ stává pouze místem výdělku a pro lidi, kteří se ve městech narodili, tato situace vzbuzuje oprávněný pocit, že o své místo v něm přišli. Proč by se lidé, kteří se ve velkých městech narodili a mají zde sociální vazby – rodinu, přátele –, měli najednou stěhovat pryč? Stát a město by se měly spíše snažit, aby nedocházelo k sortování lokalit podle movitosti obyvatel.

Výstavy, kávičky a farmářské trhy

Švehlův program našel naplnění v nedávné reportáži Petra Horkého Cesta z města o lidech, kteří kvůli stoupajícím nájmům museli odejít z velkých měst. Reportáž se zabývá třemi případy lidí, které vyhnaly z města mimo jiné obavy, že by se museli „uskrovnit, na svou oblíbenou kávu a na výstavy chodit jen jednou týdně a farmářské trhy vyměnit za supermarket“. Reportáž nicméně popisuje, jak jsou zpovídaní lidé v novém domově spokojení a víceméně si tím splnili to, o čem snili. Ve všech třech případech si navíc mohli dovolit koupi bytu.

Škoda jen, že se redaktoři Respektu, dojemně informující o problémech bohatých lidí, neporozhlédli po respondentech v okolí svého sídla. Nemuseli chodit daleko, stačilo by vylézt z redakce do gentrifikovaného Karlína, ve kterém zbývající starousedlíci čelí šikaně a tlaku na přestěhování ze strany soukromých vlastníků. Ignorováním problémů velké části společnosti tak Respekt vlastně jen hájí zájmy velkých vlastníků a lakuje na růžovo bezohledné výroky jejich mluvčích typu „kdo na to nemá, neměl by v Praze bydlet“ či lobbování za stavbu „bytů s ořezanou funkcionalitou“ (čti podřadné byty pro chudé). Zdá se ovšem, že redaktorům Respektu nejde ani tak o svobodu lidí, která je právě nedostupným bydlením v ohrožení, jako spíš o zachování současného stavu. Víc než o bydlení se z podobných textů dozvídáme o úzkosti autorů z toho, že volný trh možná nakonec všechno nevyřeší.

Autoři nemají na bydlení v Praze.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies