Roman Polanski a Emmanuelle Seigner na vyhlášení cen César v roce 2011. Foto Georges Biard, Wikimedia Commons (CC-BY-SA-3.0)
Letošní nominace na francouzskou filmovou cenu César byly vyhlášeny na konci ledna. Nejvíc jich obdržel a největší nesouhlas vyvolal snímek Romana Polanského J’accuse (Žaluji). Dramatizace Dreyfusovy aféry byla nominována ve dvanácti kategoriích včetně nejlepšího filmu a režie. Film provázejí kontroverze od loňského oznámení, že bude soutěžit na benátském festivalu, kde nakonec získal Velkou cenu poroty. Důvodem nevole přitom není samotné zpracování příběhu falešného obvinění židovského důstojníka, ale osobnost režiséra.
Samotná možnost, že by Polanského film byl oceněn nejprestižnější francouzskou filmovou cenou, je chápána jako legitimizace činů, kterých se režisér dopustil.
Polanski je ve Spojených státech stíhán kvůli sexu s nezletilou, k němuž se sám přiznal. Odmítl ovšem, že by třináctiletou Samanthu Geimerovou v roce 1977 znásilnil. Skutečnost, že měl dívce před stykem nabídnout alkohol a drogy, nicméně nasvědčuje tomu, že nešlo o konsenzuální sex, nýbrž o zneužití bezbrannosti přeživší, a tedy o znásilnění. Také na mimosoudní dohodu o přiznání viny měl slavný filmař přistoupit právě z toho důvodu, že mu hrozilo odsouzení za závažnější trestný čin.
Pravděpodobně nešlo o jediný Polanského prohřešek tohoto typu. Ze sexuálního útoku jej později obvinilo několik dalších žen. Naposledy to byla vloni v listopadu fotografka Valentine Monnier, kterou měl zbít a znásilnit v roce 1975. Ta se rozhodla promluvit poté, co šestaosmdesátiletý tvůrce v jednom rozhovoru pronesl, že se stejně jako hrdina jeho posledního filmu stal obětí nespravedlivého pronásledování. Dreyfus byl dvakrát shledán vinným, posléze jej prezident omilostnil. Polanski, jehož útočištěm je od roku 1978 Francie, se soudu již přes čtyřicet let vyhýbá.
Vzpoura filmových kritiků
Film J’accuse měl ve Francii premiéru v listopadu. Od té doby jej ve francouzských kinech vidělo téměř jeden a půl milionu lidí, víc než kterýkoli předchozí Polanského film, a byl prodán do řady zemí včetně České republiky (premiéru bude mít na Febiofestu). Protesty hnutí za práva žen, snaha bojkotovat kina, která film promítala, ani odmítavé stanovisko některých francouzských političek neměly na návštěvnost zásadní vliv. Dvanáct nominací na Césara nicméně debatu opět oživilo.
Terčem kritiky se stala francouzská Filmová umělecká akademie (z americké Akademie filmového umění a věd byl Polanski předloni vyloučen společně s Billem Cosbym, rovněž obviněným řadou žen ze znásilnění). Ve francouzském tisku se v uplynulých dnech objevilo několik otevřených dopisů, které podepsala řada prominentních osobností tamějšího filmového průmyslu, mimo jiné Céline Sciamma, Arnaud Desplechin, Omar Sy, Jacques Audiard, Laurent Cantet či Léa Seydoux, nebo petice volající po celkové reorganizaci Akademie.
Neochota kritiků oddělovat v tomto případě umělce od jeho díla je pochopitelná. Již samotná možnost, že by Polanského film byl oceněn nejprestižnější francouzskou filmovou cenou, je chápána jako legitimizace činů, kterých se režisér dopustil, potažmo celé kultury znásilnění. Akademie reprezentuje určitý systém a jako taková vymezuje, co je v rámci daného systému přípustné, a to nejen v rovině umělecké, ale i z hlediska společenského, politického či morálního. Filmová cena má zkrátka větší váhu a širší dosah než filmová recenze či názor diváka.
Potřeba změn
Kontroverze vyvrcholila minulý čtvrtek, kdy kompletní valné shromáždění Akademie rezignovalo. Po předání cen 28. února dojde ke zvolení jednadvaceti nových členů. V ideálním případě by měla proběhnout také důkladnější restrukturalizace Akademie. Ta ve své stávající podobě zjevně reflektuje postoje stále menší části francouzské filmařské komunity a při svém rozhodování dostatečně nezohledňuje širší společenský kontext.
Jednou z navrhovaných změn je přizvání více žen do vedení i rozšíření počtu členek. Současně má Akademie přibližně 4700 členů a muži tvoří zhruba dvě třetiny. Přestože zatím můžeme pouze spekulovat, jaký konkrétní dopad na francouzskou kinematografii bude hromadná rezignace mít, již samotnou reakci na vlnu kritiky lze vnímat jako doklad proměny dosud poměrně laxního postoje francouzské filmařské obce k sexuálnímu obtěžování a kampani #MeToo.
Je možné, že zásadní změny čekají také britské filmové ceny BAFTA, kritizované letos kvůli dominanci bělošských umělců mezi nominovanými, jež neodpovídá rozmanitosti britské kinematografie. Stejně jako v případě Césarů poukazují kritické hlasy na problémy systémového charakteru. Dokud bude status quo udržován nerovnoměrnou distribucí moci a zvýšenou tolerancí vůči zločinům a pokleskům mocných, bude se historie opakovat nejenom na filmových plátnech.
Autor je filmový publicista.