Kdo se bojí historie? O příliš krotké výstavě Devětsilu

V pražském Domě U Kamenného zvonu se koná první velká výstava skupiny Devětsil po 33 letech. Proč zde není ani zmínka o politickém projektu meziválečné avantgardy?

Evropským výstavním institucím vládl v loňském roce Bauhaus (a trochu taky Rembrandt). Sté výročí od založení této avantgardní školy v německém Výmaru bylo oslavováno řadou velkých i menších výstav, dočasných obohacení stálých expozic i jednorázových akcí. Zkoumala se přitom mimo jiné role žen ve školních dílnách Bauhausu, ale i jejich zastoupení v historii umění a vzhledem k cenám na trhu i oblíbenosti designu byla pozornost věnována také uměleckému řemeslu. Nejambicióznější byl určitě výzkumný projekt Bauhaus imaginista s výstupy v São Paolu, Novém Dillí, Tokiu či Bernu, jenž vyvrcholil velkolepou výstavou v berlínském HKW. Ta zkoumala širší souvislosti tohoto dědictví i potlačené koloniální aspekty Bauhausu mimo Evropu. Na její východní část přitom tvůrci tak trochu zapomněli.

Jako by vědění o minulosti umění mělo zůstat elitní, nedostupnou informací – návštěvníkům má stačit kochání se obrazy.

V našem prostředí se pak fenomén školy, která na sebe svými experimentálními výukovými metodami a skrze rozvíjení specifické estetiky navázala nejzajímavější umělce a umělkyně své doby, dočkala pouze jednoho sympozia (se zajímavým programem, nicméně pouze v angličtině) v Národní galerii v Praze (v režii kurátorky Heleny Doudové) a jedné instalace (s několika přidruženými akcemi) v ostravské galerii Plato. V Ostravě hrál hlavní roli vtip vycházející z dočasného sídla galerie v budově bývalého obchodního domu Bauhaus, do něhož byla umístěna instalace z původních oken sídla školy v Desavě. Přidejme k tomu ještě několik článků v odborných časopisech a několik PR textů lákajících na nově otevřené muzeum v Desavě, kde si Bauhaus spolu s ikonickým kampusem vybudoval svou slávu.

Devětsil jako souputník Bauhausu

České kontakty s názorotvornou, převážně levicově orientovanou skupinou pedagogů, studentek a absolventů Bauhausu však zmapovány nebyly. Hlubší rozbor vlivu ideologičnosti bauhausovské modernity na podobu oficiálních staveb československého státu, „civilizujícího“ Podkarpatskou Rus, nás také minul. V Bratislavě proběhla rozsáhlá výstava o Škole umeleckých remesiel, jež byla ve své době Bauhausem silně inspirovaná a udržovala s ním i personální kontakty. V Česku by bylo možné odkázat na avantgardní Umělecký svaz Devětsil, který se koncem loňského roku, 33 letech, také dočkal své výstavy. Její kurátorkou je Alena Pomajzlová, jejíž „objev“ Růženy Zátkové coby autentické futuristky sliboval další pečlivě zpracovaný příběh z meziválečného období.

První pochybnosti mohlo vzbudit umístění výstavy avantgardního umění do gotických interiérů Domu U Kamenného zvonu. Galerie hlavního města Prahy má přitom k dispozici čisté funkcionalistické prostory Městské knihovny a v případě nouze i relativně neutrální výstavní místnosti Domu fotografie (o možnosti dohodnout pro takovou příležitost například prostory Mánesa se asi nemá smysl ani zmiňovat, neboť je to čistá sci-fi). Co se na první pohled může zdát nepochopitelné, tedy vystavit v gotických interiérech díla a myšlenky těch, kteří gotiku a její tradici z duše nesnášeli a hlasitě proti vazbě na tradici vystupoval, v sobě může mít i poťouchlou interpretaci: ani Devětsilu se z pout tradice vymanit nepodařilo. Anebo to mohla být skrytá narážka na Teigeho citát o tom, že nové umění by mělo být v zásadě „socialistickou gotikou“? Podobné vtípky nám na rtech nicméně vydrží jen do vstupu do prvního patra. Zde totiž okamžitě zjistíme, že o pokus rámovat avantgardu postmoderní tradicí skutečně nepůjde. Nejen, že výstavní architektura gotické interiéry ke hře s významy nevyužívá, ale přímo je ignoruje.

Tisky a skici ve vitrínkách

Samotná architektura Devětsilu je přesto jedním z hlavních témat výstavy. Na své si přijdou obdivovatelé plánů, a především architektonických skic a vizualizací – tedy svého druhu reklam na sny o čistotě životního prostředí, dokonalé funkčnosti a luxusu bezstarostného života městské střední třídy. Jako ideální vztah k produkci Devětsilu je na výstavě představena adorace filmu (a aspoň v minimální míře také fotografie). Film byl pro Teigeho podstatným referentem k modernosti techniky, která spojuje politické a populární, to však na výstavě zmíněno není. Relativně velký prostor dostávají i časopisy a letáky, které skutečně tvořily svébytné a důležité médium celé evropské avantgardy. Jistě, časopisy a knihy (ač s krásnou úpravou Karla Teigeho, Zdeňka Rossmanna a dalších) se špatně vystavují, ale od toho je tu právě architekt či tzv. výstavní designér, aby po dohodě s kurátorkou něco zajímavého vymyslel. Vitrínky v podobě domečků opravdu nejsou jediným, natožpak nejfunkčnějším řešením. Troufám si tvrdit, že právě takováto fetišizace originálních tisků či architektonických výkresů a skic je právě tím, co by (nejen) Teige kritizoval.

Devětsilské výstavy (1923 v Praze a 1924 v Brně) představily nicméně především umělecká díla. Na letošní výstavě najdeme krásné obrazy, před nimiž se vyplatí zůstat déle a pomalu sledovat barevné plochy, rytmus a kompozici abstraktních maleb Šímových, Štyrského, Toyen, ale i nové realisty s „primitivizujícím“ stylem: Aloise Wachsmana, Františka Muziku, Adolfa Hoffmeistera a další (ženy zde nehledejte). Dále Teigeho a Štyrského koláže a Funkeho a Rösslerovy fotografie. Zajímavé je zahrnutí scénografických modelů a skic Antonína Heythuma nebo Jindřicha Štyrského, které obyčejně nebývají do výstav umění připouštěny. Kvalitní díla avantgardy dvacátých let si ale užijete pouze, pokud se budete schopni soustředit výhradně na prostor uvnitř rámu, mimo něj na vás totiž vyskočí proužky a vlnky, jimiž architekt výstavy Lukáš Velíšek vymaloval výstavní panely. Kdybyste pak chtěli odvrátit zrak směrem ke slavnému kuličkovému ložisku, záchrannému kruhu a kadeřnické figuríně (hlavě), které byly na výstavě Devětsilu Bazar moderního umění (1923) provokativně vystaveny vedle uměleckých děl, dejte pozor na dětinsky sexuální narážky vzhledem k umístění kruhu a ložiska – mohla by se vám v roce 2020 zatočit hlava.

O politice ani slovo

Koncept výstavy klade bohužel pouze jednu jedinou otázku. A to, jak se mohlo stát, že na výstavě o levicovém avantgardním hnutí najdeme pouze jednu jedinou zmínku o „proletářském umění“ (bez bližší specifikace) a ani náznak snahy o tematizaci sociální zodpovědnosti, levicového programu a otázkách po jeho naplnění? Odpověď na výstavě nenajdeme. Jenom pokud si (za nelidových 1100 korun) koupíme katalog, zjistíme, že v něm se narážek na levicové směřování Teigeho a jeho přátel najde o něco víc. Úvahy, kritiky, zpochybnění nebo klidně vyvrácení mýtu o „levicové avantgardě“ a jejím naplnění – respektive problematickém rozcházení teorie s praxí – se v katalogu nedočkáme. Drobné poznámky v textech přizvaných autorek a autorů netvoří souvislý výklad, naopak často opakují tytéž informace, ale rámcové otázky nekladou. Pomajzlová sama věnuje tématu vztahu politiky a Devětsilu poslední dvě strany svého textu na konci publikace, kde stručně shrne několik ideologických potyček a sporům o politice přikládá váhu jako jednomu z hlavních důvodů pro rozpad skupiny. Podrobnosti ale neuvádí a otázek se nedočkáme. Texty v katalogu nejsou sice příliš odborné, jejich jazyk ale bude většině diváků bohužel jen těžko srozumitelný – a nezachrání to ani velikost písma jako z čítanky pro druhé třídy. Současná historie umění tak zase jednou ukazuje, že se historie vlastně tak trochu bojí, protože by pak musela odpovídat na složité otázky současnosti.

Absence textů na výstavě, které by vysvětlovaly základní, ale podstatné principy Devětsilu širokému publiku, je v tomto směru částečně odpovědí: jako by vědění o minulosti umění mělo zůstat elitní, nedostupnou informací – návštěvníkům má stačit kochání se obrazy. Autoři výstavy tak zacházejí s otázkami historie sto let staré stejně jako s kontextem gotických výstavních prostor – ignorují je.

K čemu by ale pak takové expertní vědění mělo být? Vždyť otázka, jak se ne/podařilo skrze letáky, časopisy, film a divadlo zprostředkovat ideály nového umění, poetického i technického zároveň, jež bylo součástí mezinárodní debaty (ať už se to týkalo architektury nebo typografie) a snažilo se promýšlet sociální aspekty tehdejší (hospodářské) krize nejširšímu publiku, po němž sami autoři toužili a uvažovali o něm, to je jedna z těch, které by nás i dnes měly zajímat. Současné umění je veřejnosti stále méně srozumitelné, ačkoliv se často snaží o totéž, co chtěl Teige: změnit naše vnímání skrze umění, skrze kriticko-poetickou tvorbu uvolnit a podpořit imaginaci, kterou právě dnes, kdy stojíme před výzvou klimatického kolapsu globálních rozměrů, tolik potřebujeme.

Autorka je kritička současného umění.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies