Moláčkovo bloudění džunglí liberalismu

Byli to právě čeští liberálové, kdo ještě donedávna ztotožňoval starost o sociální práva s gulagy. Liberalismus přitom není to samé, co liberální demokracie, a základy evropské demokracie stály hlavně na sociální politice.

Vzestup pravicového populismu, zmateného konzervatismu i vyloženého reakcionářství by nikoho z nás neměl nechávat chladným. Na druhou stranu, je na místě údiv Jana Moláčka nad tím, že liberalismus není dnes tak atraktivní jako v devadesátých letech? „Jakákoliv snaha prosadit liberální řešení v posledních letech připomíná pádlování proti proudu,“ říká Moláček a jeho text je zamyšlením na tím, jak se stalo, že se „proud“ změnil. Méně už je ale jasné, jaký proud to vlastně byl. Liberalismus je tradice dost široká, aby se do ní vešel filosof John Rawls, který tvrdil, že společenské a hospodářské nerovnosti jsou přijatelné jen tehdy, pokud nejvíce prospějí těm, kteří jsou nejméně zvýhodněni, i ekonom Friedrich August von Hayek s kontroverzně benevolentním vztahem k režimu chilského diktátora generála Pinocheta.

Kdy vítězil liberalismus

Moláček se vymezuje proti výplodům Institutu Václava Klause, přitom ale zapomíná, že právě Klaus byl tím, kdo do českého prostředí vnesl „trh bez přívlastků“, který pro mnohé liberály byl základním vyznáním víry – vlastně ještě donedávna. Od toho, kdo nesměle namítal, že k lidským právům by měla patřit i práva sociální, se čeští liberálové štítivě odtahovali jako od věrozvěsta gulagů. Málokterý liberál byl schopen kriticky nahlédnout, že neoliberalismus byl programem záměrné destrukce výdobytku sociálního státu, který do značné míry dával demokracii, jak jí rozumíme, skutečný obsah.

Stesky po tom, jak se naše situace začíná podobat třicátým létům patří nejen v liberálních kruzích už pomalu k folkloru. Málokdy ale dojde na to, proč třicátá léta vypadala tak, jak vypadala. Nedůvěra v demokracii byla ve většině Evropy, zasažené hospodářskou krizí, vyvolána neschopností adekvátní reakce ze strany sebestředných elit. Nástup diktatur byl do značné míry důsledkem neřešeného konfliktu mezi liberalismem jako de iure nepodmíněnou zárukou svobod a tím, že tyto svobody byly pro velkou část de facto populace jen pohádkou. Moláček sice mluví synonymně o liberálech a „obhájcích liberální demokracie“ a liberalismus ztotožňuje s demokracií, liberálové ale zdaleka nebyli vždy obhájci demokracie. Jak ve svých knihách ukazuje politický vědec C. B. Macpherson, po většinu trvání liberální tradice byla deklarovaná ochrana menšiny před většinou prostě ochranou výsad bohatých před požadavky chudých a její spojení s demokracií nebylo ani snadné, ani samozřejmé.

Toto neporozumění je klíčové. Když Moláček píše o „vítězném tažení liberalismu západním světem po konci druhé světové války i postkomunistickou částí Evropy po pádu sovětského impéria“, mýlí se hned několikrát. Je, mírně řečeno, neopatrné strčit do jednoho pytle dvě tak neporovnatelné dějinné etapy jako poválečný vývoj a konec bipolarity. Zatímco po pádu sovětského impéria došlo vzhledem k implozi jakékoli alternativy ve východní Evropě skutečně k vítěznému tažení neoliberalismu (spíše než liberalismu), po druhé světové válce je na místě mluvit spíš o snaze vyvarovat se opakování zmíněného meziválečného scénáře.

Sociální stát

V příliš živé paměti byla hospodářská krize a vzestup autoritářství, které po krizi následovalo. Je pravda, že v některých případech recepty na protijed diktovali liberálové jako John Maynard Keynes nebo William Beveridge. Keynes je nicméně dnes spojen s politikou, která je doslova symbolickým protikladem ekonomického liberalismu, druhý v tzv. Beveridgeově zprávě položil základy britského „welfare state“. Ve skutečnosti kromě Británie, kde existovala tradice pokrokového liberálního myšlení, jak je představoval John Stuart Mill, byl na většině evropského kontinentu liberalismus slabý. Pod jeho „vítězným tažením“ se tak skrývá nanejvýš přijetí americké hegemonie, často ovšem se skřípěním zubů a pod tlakem obav ze sovětské agrese.

Pokud nějaká politika po válce úspěšně ovládla západ Evropy, pak ji vymezuje spíš sousloví „sociální stát“. Jakkoli účast francouzské a italské komunistické strany v poválečných vládách měla jen krátké trvání, ve Francii vládli dál socialisté s radikály a v Itálii zůstali komunisté druhou nejsilnější stranou. Labour Party pod vedením nepříliš charismatického Clementa Attleeho porazila v roce 1945 vavříny ověnčeného válečného vůdce Winstona Churchilla. Křesťanský demokrat Ludwig Erhard v Německu budoval sociálně tržní hospodářství a v jeho stopách pokračovaly i sociálnědemokratické vlády v šedesátých letech. Nemluvě o severu Evropy, kde takřka bez výjimky vládly desítky let výhradně sociálně demokratické strany. Po druhé světové válce Evropou vítězně netáhl liberalismus, ale demokracie s přívlastkem sociální.

Moláčkovy zmatené představy o tom, jak vymezit liberalismus, se jasně ukazují tam, kde mluví o absenci kolektivní identity u Američanů. Budování specifické identity, která je odlišná od identit evropských národů, si v Americe všiml už před téměř dvěma sty lety Alexis de Tocqueville. Není se co divit, když individualismus, který je jedním z význačných rysů liberalismu, vykládá Moláček z této premisy tak doslovně, jako by se (neúmyslně) non stop pohyboval za rawlsovským závojem nevědění. Vytlačení kolektivních identit do privátní sféry, které ve svém textu předestírá, je projevem liberalismu jako abstraktní filosofické doktríny, sotva ale jako součástí politické skutečnosti, které říkáme liberální demokracie. Těkání mezi liberály jako stoupenci konkrétní politiky, liberalismem coby členitou myšlenkovou tradicí a liberální demokracií, která je liberální právě jen z půlky, je větším prohřeškem Moláčkovy argumentace než zoufale nedostatečná obeznámenost s dějinnými peripetiemi dvacátého století.

Vzpoura davů?

Za úspěchem těch, které označuje poněkud nahodile jednou jako konzervativce, podruhé jako neliberály vidí Moláček, zdá se, hlavně jejich počet. „Mezi nevoliči,“ prohlašuje Moláček, „kterých je v demokratických zemích obvykle víc než příznivců nejsilnější strany, je obrovský rezervoár odpůrců liberalismu. Rozhodující silou, která dělá z nevoličů voliče a překlápí jazýček na vahách na stranu odpůrců liberalismu, je náhle probuzené vědomí, že mohou vyhrát.“ Namísto toho, aby si položil otázku, proč tyto pasivní občany dokáže pravicový populismus probrat z jejich politické letargie, vyřeší problém bludným kruhem: za jejich úspěchem je tento úspěch. Jediné, co tím ovšem vysvětluje, je staré známé napětí mezi liberalismem a demokracií v liberální demokracii. Chybí už jen patricijské varování před „vzpourou davů“.

Atraktivita socialisty Bernieho Sanderse pro americké voliče netkví v tom, že stojí na „liberální straně barikády“, jak si myslí Moláček. Sanders má na rozdíl od jiných, „liberálnějších“ aspirantů na demokratického šampiona šanci porazit Trumpa proto, že klade důraz na demokratickou část liberálnědemokratické rovnice. Dokud v poválečném období její stabilitu zajišťoval sociální stát, nemuseli jsme se třást strachem z vysoké volební účasti. Nejen že jsou takové obavy pramálo demokratické, ale také jsou důsledkem selektivní slepoty, která hledá vysvětlení úspěchu populismu v tom, že je součástí jakéhosi přírodního cyklu, místo aby se podívala na důsledky a průběh předchozího panství liberalismu.

Autor je redaktor kulturního čtrnáctideníku A2.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies