Nikdo nemůže nenávidět Stalina víc než levičáci ve východní Evropě

Spojování kritiky nespravedlnosti kapitalismu se stalinskými gulagy stále nevychází z módy. Jak jinak se může pravice bránit debatě o rostoucích nerovnostech?

„Vy ale přece chcete gulagy,“ je i třicet let po revoluci 1989 poměrně běžnou odpovědí na politické požadavky, jako jsou právo na bydlení, systémové zdanění miliardářů a korporací nebo radikální omezení daňových rájů. Šach mat, levičáci. Požadovat snesitelné životní podmínky páchne krchovem. A protože Stalin je něco jako Hitler, kritika nespravedlnosti vás řadí po bok největších masových vrahů. Výkyv jakýmkoliv směrem totiž podle teorie o rovnosti komunistického a nacistického zla nenápadně otvírá náruč totality – a gulagů. Tento druh antikomunismu vycházející z alergie na určitou rétoriku byl snad pochopitelný v devadesátých letech, kdy ještě měli lidé v živé paměti zneužívání hesel o rovnosti, spravedlnosti a míru k legitimizaci režimu, který toho měl s rovností, spravedlností a mírem málo společného. Tato „historická obezřetnost“ se ale úspěšně přenesla i na další generaci, jejíž chudší, periferní část dává přednost ultrapravici a bohatší, velkoměstská část liberálním stranám, ODS a Pirátům.

Poučení z učebnic dějepisu

Stejně jako antifašisté volají i antikomunisté po poučení se z dějin. „Vidíte, kam můžou podobné myšlenky vést?“ klepou na učebnice dějepisu s černobílými fotkami koncentráků a gulagů. Nebezpečnými myšlenkami, které v minulosti vedly až k masovým hrobům, se přitom myslí vypjatý nacionalismus, rasismus, antisemitismus a brutální nerovnost stejně jako volání po sociální spravedlnosti nebo důsledný antirasismus. V této myšlenkové konstrukci je začátkem cesty do pekel vyhrocená nacionalistická rétorika i požadavek nediskriminace. A přesně to se teď ukazuje v české debatě o Berniem Sandersovi.

Když dnes pravice klade rovnítko mezi socialismus a gulagy, naznačuje tím, že to, co budoval Stalin, byl socialismus. Tento názor je potřeba odmítnout jako pravicovou propagandu.

I když Sanderse nebo předtím Jeremyho Corbyna nikdo nemohl obvinit ze snahy demontovat ve svých zemích demokracii, stávají se automaticky podezřelými narušiteli systému, a tedy i demokracie – protože máme „historickou zkušenost“. Argument Stalinem je nejlepší trik, jaký si jen obhájci sociální nespravedlnosti mohli přát. I život v ubytovně je přece lepší než gulag a ve srovnání se stalinským masovým vražděním je současný kapitalismus procházka růžovou zahradou i pro chudou romskou samoživitelku. Miliardáři mají vyhráno, protože za ně se vůči kritice nerovnosti ohrazují centrističtí obránci demokracie před dvěma extrémy.

Idealisté můžou být ti nejnebezpečnější lidé, říkají rádi antikomunisté. Sice třeba chtějí něco dobrého, ale nakonec se jim to zase vymkne z rukou a začnou stavět gulagy, do kterých je nakonec samotné zavřou. I tento příběh o nebezpečných idealistech, kteří to „sice myslí dobře“, ale nakonec napáchají největší zlo, je součástí příběhu o poučení dějinami. Tento vzorec se opakuje, i když radikálně levicové strany nikde na Západě nevykazují žádné znaky snahy stavět gulagy nebo omezovat demokracii. Ale vždy, když je potřeba obhájit nespravedlnost proti její radikální kritice, se na scéně objeví houfy realistů, obvykle ekonomů z bank, vysvětlujících, že jinak to prostě nejde. Nejlepší z možných světů sice není dokonalý, ale nemá cenu na tom nic měnit. Posun části západních liberálů k sociálnějšímu pojetí státu a důrazu na kritiku nerovnosti pak pro pravici znamenal jednoduché zařazení liberálních proudů po bok nebezpečných rudých, možnost nadále se s nimi potýkat v kulturní válce jako s „neomarxisty“, a opět se tak vyhnout debatě o nespravedlnosti ekonomického uspořádání.

Vypuzená debata

Bylo by fér přiznat nesouhlas s konkrétní politikou nebo požadavkem. Místo toho se proti systémovým sociálním požadavkům argumentuje obavami z další polarizace společnosti či přílišné radikality. Opět v tom hraje důležitou roli rovnítko mezi krajní pravicí a krajní levicí. Politický proud pak podle této logiky může být nebezpečný už jen kvůli své příslušnosti k okraji – a dál už není potřeba debatovat. Věcně by se přitom dalo argumentovat i proti krajní levici a kritizovat ji například za přílišný důraz na rovnost při distribuci bohatství, ale to by znamenalo připustit si debatu o únosnosti současných nerovností a položit si otázku, jak společnosti slouží současný kapitalismus.

Obhájit současnou ekonomickou nerovnost je i ale podle příběhu, který sama o sobě vykládá západní civilizace, v podstatě nemožný úkol. Ať už v českém nebo světovém kontextu se totiž realizace ideálů jako rovnost nebo svoboda stává stále vzdálenější. Lidé jako Kellner, Bakala nebo Babiš se vymaňují z měřítek běžných lidí i z dosahu národních zákonů, jejich moc roste a nechávají zbytek populace daleko za sebou. Nejen v chudé Africe, ale i na periferiích bohatých států se rozrůstají enklávy chudoby. Souvislost mezi propadem těch nejchudších a růstem těch nejbohatších je přitom poměrně přímá. Peníze na školy a nemocnice chybějí, protože končí v daňových rájích. Zdražování bydlení je přímým důsledkem růstu nerovnosti a financializace bydlení. Měřítko majetkové nerovnosti je snad největší v historii lidstva.

Pochopitelně existuje i věcná debata o tom, jak řešit problémy jako krize bydlení nebo nerovnosti. Pokud jsou ale z této diskuse vyloučeni radikálnější kritici kapitalismu, zvítězí vždy zájmy velkého kapitálu. A aby to tak zůstalo, je potřeba pořád dokola obehrávat písničku o gulazích a nedemokratické povaze levice, nebo – ve zmírněné podobě – o nebezpečných extrémech na krajích politického spektra.

Za co všechno můžou komunisti?

V demokratických společnostech zaručujících svobodu slova i shromažďování si pochopitelně i radikální kritici najdou cestu, jak politicky uspět, přestože proti sobě obvykle mají dobře financované soupeře. Ve středovýchodní Evropě se ale antilevicová propaganda pojí s odporem k minulému režimu. Na „komunismus“ se tak i po letech svádí kde co. Přesvědčení o vině komunistů na kulturní i ekonomické zaostalosti našeho regionu ve srovnání se Západem přežívá v plné síle i třicet let po pádu režimu a nejspíš se bude zmiňovat i za deset let, kdy kapitalismus v Česku oslaví čtyřicítku, a vyrovná se tak svou délkou komunistické éře. Komunismus přitom dnes v pravicové propagandě může připomínat prakticky cokoliv: obhajoba veřejnoprávních médií, ekologové, multikulti, LGBT, EU, ale i tažení proti exekutorům.

Největším paradoxem v tomto nastavení je často až fašistická rétorika KSČM, deklarativně nejlevicovější strany českého politického spektra, která společně s někdejším bojovníkem za svobodu Alexandrem Vondrou v paradoxním spojenectví na dálku na evropské úrovni agituje za režim Viktora Orbána. Ostrakizovaná KSČM získala v polistopadovém uspořádání určitý podíl na moci většinou pouze v případech, kdy se spojila s pravicí hájící zájmy české oligarchie. Kdysi podpořila Václava Klause při volbě prezidenta a teď kryje záda Andreji Babišovi. Za své (nelevicové) postoje získala symbolické uznání různých xenofobů a ultrapravičáků a dostává prostor v jejich médiích.

I ve východním bloku ale existovala demokratická levicová opozice a disent proti komunistickým diktaturám. Komunistické koncentráky se neplnily jen „kulaky“, ale i obyčejnými lidmi a levicovými kritiky režimu. Stalin při budování impéria používal komunistickou symboliku, která se v sovětském režimu a jeho satelitech postupně změnila v nicneříkající kulisy moci. Stalina i postalinskou nomenklaturu, která se označovala za socialistickou nebo komunistickou, přitom musel každý, komu šlo o spravedlnost, nenávidět – a levičáci dvojnásobně, protože vládci ve východním bloku se legitimizovali jejich hesly. Když dnes pravice klade rovnítko mezi socialismus a gulagy, naznačuje tím, že to, co budoval Stalin, byl socialismus. Tento názor je potřeba odmítnout jako pravicovou propagandu.

Autor je redaktor Alarmu.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies