Foto Hynek Moravec, Wikimedia Commons (CC BY-SA 3.0)
Mezi pražskými politiky patrně probíhá nějaká neoficiální soutěž, kdo nejvíc poníží Rusy a Ruskou federaci. Starosta Řeporyjí Pavel Novotný nasadil laťku hodně vysoko, když se rozhodl pro pomníček ruským vlasovcům, tedy vojenským dezertérům, kteří bojovali a vraždili civilisty na straně Hitlerova Německa. Pomníček lidem, kteří se podíleli na nacistických zločinech, včetně masakrování povstalecké Varšavy, a pak se doslova v hodině dvanácté rozhodli změnit stranu, je těžké něčím trumfnout. Ovšem vedení Prahy nasadilo těžký kalibr a rozhodlo se pojmenovat prostranství před ruskou ambasádou náměstí Borise Němcova.
Co umíme
Současný ruský režim opravdu nevyvolává sympatie. A sympatie nevyvolává ani jednání ruské ambasády v České republice. Je personálně naddimenzovaná a podle mnohých napěchovaná agenty tajných služeb, takže slouží jako základna ke špionážním hrám v širokém okolí. Zároveň se údajně vměšuje do záležitostí ruské diaspory v Česku a snaží se z některých jejích členů dělat nástroje své vlastní politiky bez ohledu na to, jestli si to přejí.
Sice dál sloužíme jako základna pro ruské tajné služby, ale zato Rusům zkazíme náladu, když je donutíme psát si na adresu zastupitelského úřadu jméno předního ruského opozičníka.
Neumíme klepnout přes prsty ruskou diplomacii, neumíme plošně vyhostit ruské diplomaty podezřelé ze špionáže. Rusko jasně řeklo, že v tom případě recipročně vyhostí stejný počet českých diplomatů, kterých je v Rusku mnohem méně, a Češi nejsou dostatečně asertivní na to, aby šli do takto pojatého konfliktu s velmocí. Co ale umíme a vždycky nám to šlo, je trocha komunální zlomyslnosti a byrokratického ponižování. Sice dál sloužíme jako základna pro ruské tajné služby, ale zato Rusům zkazíme náladu, když je donutíme psát si na adresu zastupitelského úřadu jméno předního ruského opozičníka, záhadně zavražděného čečenskými ozbrojenci, patrně z rozhodnutí Putinova gangsterského islamistického místodržitele v Čečensku Ramzana Kadyrova a podle některých podezření dokonce přímo s vědomím a souhlasem Putina (od něhož by to ovšem byla vážná politická chyba).
Necitlivost k traumatu
Vražda Borise Němcova je pro Rusy trauma, jehož hloubku si asi nedokážeme zcela představit. Řešili jsme při naší transformaci problémy nesrovnatelně lehčí ve srovnání s Ruskem, a výsledkem je Kellner s Babišem. Těžko si umíme představit zemi, která ve stejné době, v níž Češi nedokázali zvládnout ani rostoucí popularitu rasistických skinheads, řešila problémy soužití s Čečenskem. Tedy se zemí, která požadovala svobodu a jejíž (někteří) obyvatelé byli ochotni kvůli této svobodě i umírat a zabíjet civilisty. Když tuto svobodu získala, stala se z různých důvodů eldorádem islamistických válečníků a organizovaného zločinu.
Český novinář Jaromír Štětina přijížděl na místo a produkoval romantické obrázky „bojovníků za svobodu“, jimiž přispěl k jednorozměrnému chápání celého konfliktu. Až teprve když přední z oněch bojovníků za svobodu Šamil Basajev způsobil smrt 186 dětí z beslanské školy, se k nim už tolik neznal. (A čeští voliči pak ještě udělali Štětinu senátorem a europoslancem – v této zemi se nelze znemožnit.)
Dnes se tomuto traumatu vztahují čeští komunální politici a využívají ho jako nástroj ponížení. Je to sprosté, a zejména k památce Borise Němcova samotného. Oběť politické vraždy si zaslouží, aby byla připomínána s pietou a úctou. Město Praha jej na místo toho chce použít k ponižování jeho vlastní země a jeho spoluobčanů.
Co můžeme udělat
Kdyby Praha skutečně chtěla připomenout památku Borise Němcova, má řadu možností. Může po něm jistě pojmenovat nějaké jiné místo. Nemůžu si pomoct, ale přišlo by mi mnohem zajímavější pojmenovat ulice v nějakém kompaktnějším prostoru po velkých ruských a ukrajinských emigrantech, kteří zde žili v meziválečném období, a až na pár výjimek o nich mnoho nevíme. Ještě zajímavější by však bylo založit na jeho památku fond na podporu demokratických aktivit v Rusku (a na památku Anny Politkovské fond na podporu nezávislých ruských novinářů). Podporovat je tím, co potřebují, případně je zvát do Prahy na stipendijní pobyty. Praha by to udělat mohla, bohatá je na to dost.
Jenže Praze nejde o to podpořit ruskou opozici a svobodomyslné Rusy. Chce prostě jen být víc Novotný než Novotný. Chce uspět v celonárodním sportu, chce ponižovat lidi, kterým se u nás i v docela slušné společnosti (v takové, v níž všichni chápou, že říkat „Židáci“ je rasistické) smí říkat „Rusáci“.
Zahraničněpolitický komunál
Bohaté metropole se stávají důležitými politickými hráči. Praha se nedávno společně s Budapeští, Varšavou a Bratislavou přihlásila k „Paktu svobodných měst“ – v opozici proti populismu a autoritářství vlád Visegradské čtyřky se hlavní města hlásí k liberálním hodnotám. Vyvolává to řadu otázek, třeba zda se ještě víc neprohloubí lokální rozpory v jednotlivých zemích, jestli se liberální hodnoty nestanou výsadou obyvatel hlavních měst a jestli metropole roli politické opozice zvládnou.
Zatímco v Budapešti je nástup opozice proti Orbánovi plný nadějí, u nás panují spíš rozpaky, spojené s bezradností pražské koalice a s účastí Pospíšilovy pravicové strany, schopné spolehlivě torpédovat jakoukoli snahu řešit reálné problémy města. A tak zbývají velká symbolická gesta, sice prázdná, ale poutající pozornost.
Těžko šlo Praze netleskat, když se odmítla nechat zaplést do politiky celonárodní vstřícnosti vůči diktatuře v Číně. Pokud ale hodlá zneužívat zastupitelské úřady sídlící v hlavním městě k laciným gestům, jejichž skutečným obsahem je ponižování, prozrazuje tím o sobě dost nehezké věci. Diplomacie tady opravdu není k demonstrování svalů na municipální úrovni a k ponižování. Je to poměrně náročný a nákladný nástroj komunikace, k níž patří značná míra vzájemného respektu, a jejíž hlavní funkcí je předcházet nedorozuměním a v nejhorším případě válkám. Hodlá-li si ho stávající pražská garnitura brát jako rukojmí, je to od ní nezralé a sprosté – především vůči všem Čechům, kteří nežijí v Praze. Metropole by pak aspoň měla jednat důsledně, a pojmenovávat všechna místa s ambasádami cizích zemí tak, aby jitřila jejich traumata. Nabízí se třeba přejmenovat plácek u amerického velvyslanectví podle Chelsea Manning či mučíren na Guantánamu. Rusové by zase na oplátku mohli pojmenovat lokalitu, kde sídlí česká ambasáda, podle Emila Háchy. Jen se bojím, že velká část Čechů – masírovaných třicet let vyprávěními o nešťastném konzervativním gentlemanovi – by ani nepoznala, že je to má urazit…
Autor je politolog a novinář.