Foto Polina Davydenko pro mixtapespojka.com
Vzpomínám si, jak mi minulý podzim jednou před půlnocí přistála v emailové schránce deska 1000 od Huga Toxxxe. Kolekce dvaceti tracků, z nichž se ještě část do finální podoby alba osekala, mě díky halucinatorním beatům okamžitě odpálila. Na nahrávce se střídala řada méně známých jmen, ale jeden z hlasů měl sílu jako klakson na raveové party, a proto jsem se pořád vracel k „ego-boost“ skladbě Facelift. Vysoko položený hlas zněl zlověstně a „nemocně“, byl plný křečovité energie jako při manickém záchvatu.
Z nepopsaných stop bylo ještě těžké hádat, o koho jde. Později vyplynulo, že běží o slovenského rappera a producenta Dokkeytina, kterého hudební nerdi dávno znali. Jeho trapový rukopis vybroušený auto-tunem se ale proměňuje s každou nahrávkou – a místo aby zkoušel osvědčené, vymýšlí neustále nové barvy hlasu i rapové flow, čímž často rozděluje publikum a provokuje rapové fanoušky.
Producentská známka, nebo lépe Dokkeytinův „adlib“ je slyšet i v úvodu tracků jednoho z nejznámějších českých rapperů Yzomandiase z labelu Milion+ a podepsal se taky pod titulní singl Necejtim nic z desky Dobrá duše, srdce ze zlata. Mezi jeho fanoušky patří taky Rytmus, který si „mladou pušku“ ze západního Slovenska vybral na loňské album Kontrafakt. „Nový talent s extrémním frázováním,“ charakterizoval ho Rytmus ve videu na Instagramu.
„Příjemně mě to překvapilo a dostal jsem mírnou arytmii, hned se ve mně nakupila energie a od toho momentu jsem jen přemýšlel, jak hitnem studio a nahraju to,“ vzpomíná čtyřiadvacetiletý Dokkeytino na chvíli, kdy mu Rytmus v prosinci těsně před vydáním nových Kontrafakt zavolal, aby mu nabídl hostovačku. Telefonát mu nakopl kariéru a připravil nejlepší půdu pro EP Tinovelly z letošního ledna. Jestliže předchozí nahrávky místy zněly nedotaženě, ta nová je pro něj kvantový skok. Svého momentu využil naplno.
Crazy čávo
Na scéně se Dokkeytino pohybuje už téměř deset let, což dobře kopíruje dobu, kdy se z trapového soundu stala nejvlivnější síla v současném popu. Ze začátku ale poslouchal Nirvanu, hrál na kytaru a mezi žánry nijak nerozlišoval. Později začal dělat beaty a přes internet se dostal ke spolupráci s rapperem Hasanem z Milion+. Nato se spojil s vůdčí postavou labelu Yzomandiasem a spolu s tímto siným jménem se mu podařilo prorazit jako producentovi. Postupem času začal vydávat vlastní tracky, kde sám rapoval. „Rapovat jsem začal v Atlantě,“ říká, ale jeho příběh není hvězdný, spíš sympaticky obyčejný.
Nejsilnějším dojmem z EP je pozitivní nálada, což by se mohlo zdát málo. Ale v záplavě sedativních a depresivních emo-rapperů je Dokkeytino jako infuze endorfinu.
K prvnímu mikrofonu se dostal, když pracoval mezi lety 2014 a 2015 na jihu Spojených států po různých brigádách. „Pracoval jsem v obchodě s nábytkem a vystřídal i další joby. Poznal jsem tam hodně lidí a mezi nimi taky rappery. Určitě mi to dalo hodně. Jednou jsem šel s týpkem do obchodu koupit pistoli, měli tam taky použitou elektroniku a koupil jsem si tam mikrofon,“ vzpomínal v prvním rozsáhlém rozhovoru pro nový blog Mixtape Spojka: „Začal jsem nahrávat a taky si to sám zvučit. Za ty roky jsem si k tomu vybudoval vztah do hloubky.“ Přestože si vyzkoušel taky směnný provoz v továrně a podle svých slov má ke každému dělníkovi respekt, dnes se jako producent a rapper uživí na plný úvazek – a vše odřídí z dvacetitisícového Nového Mesta nad Váhom ležícího kousek od Trenčína, odkud prodává beaty přes internet.
Od roku 2017 vydává každý rok jednu nahrávku a loňské album Hakkaly dobře ukazuje, jak svým různým hlasům vymýšlí alter ega a někdy mezi nimi přepíná. „Každé alter ego jsem si nějakým způsobem našel sám v sobě a hodí se mi na určitý typ tracků. Například takový Hakkaly je dost crazy čávo, má příznačný zvuk, výš posazený hlas a v něm rebelii, je to taková exprese,“ vysvětluje Dokkeytino svoji stylizaci. Zní to trochu jako klišé, když tvrdí, že se sice inspiruje ze zahraničí a poslouchá „newschool“ rappery jako Lil Gotit, ale jeho styl vychází jen z něj samotného a je to „expresivní sebevyjádření“.
Jeho manažer Krištof Budke ze slovenského hudebního blogu Swine Daily ale dodává: „Něco se na něj nalepí, ale většinu času skutečně poslouchá svoje beaty a rapy, přičemž neustále přemýšlí, co by šlo udělat jinak a lépe. Jednou jsem mu například ve studiu pustil brazilský baile funk a on za dvě minuty složil totálně originální, v jeho stylu zakotvený trapovo-baile funk jako dělo.“
„Chci svojí hudbou předávat lidem vibe, náladu a vytvořit jim určitý stav mysli,“ tvrdí Dokkeytino o své „hakkaly flow“ nebo přesněji „baby voice flow“ – jinak se výstřednímu hlasu připomínajícímu mutujícího teenagera ani říct nedá a výraz se koneckonců běžně používá v diskuzích o atlantském trapu. „Hodně lidí mě škatulkuje a přiřazuje moji tvorbu k nějakým jménům, ale většinou nemají přehled, protože znají jenom tři nejznámější rappery,“ říká Dokkeytino a dál popisuje svoji práci s hlasem: „Nepoužívám ani tolik auto-tuneu, ale víc ,pitch correction‘, tedy málo korekcí melodií, k čemuž byl auto-tune vyrobený. Zakládám si na práci s hlasem a zvládnu ho i naživo bez softwaru.“ Tracky z druhé půlky uplynulé dekády jsou jenom důkazem, že to Dokkeytino umí bez „berliček“ auto-tuneu – například když se objevil ve skladbách ještě po boku dnes „odepsaného“ Lvcase Dopea.
Rapová kultura se v poslední dekádě proměnila k nepoznání a trendy udává trapový zvuk z Atlanty, odkud se šíří do celého světa. Stírají se hranice mezi rapem a zpěvem a rapperům k tomu dodává odvahu softwareová ladička auto-tune, která pomohla vynalézt nové melodie a rytmiku. Z hlasu se stal hudební nástroj a rappeři se už nesoustředí tolik na vyprávění příběhů, ale berou slova jako noty a víc vnímají jejich fonetickou složku než význam. Někdy se tomuto stylu říká mumlavý rap, a proto může jedním z nejlepších tracků atlantské trojice Migos být přerapovaná pohádka o lamě v červeném pyžamu. Nevládne ale jen jeden styl.
Jiný Atlanťan Playboi Carti se proslavil právě s „baby voice flow“, tedy trikem, kdy z normálního rozsahu přechází do vyšších poloh. „Někteří fanoušci ho odepisují jako odpad, další oslavují jeho originalitu. Polarizující povaha flow zaručuje, že pokaždé když Carti začne tímhle stylem rapovat, vyvolá to zanícené diskuze (a hodně memů),“ napsal server Complex. S podobnými komentáři se potýká taky Dokkeytino.
Středoevropský Young Thug?
„Píšem slohy z mojej doby, ta je crazy,“ rapuje Dokkeytino v tracku In N Out s hajtkovým beatem, ale jde o ojedinělé a letmé zhodnocení současného světa, které v mžiku zmizí jako fotka na Snapchatu. Na lednovém EP Tinovelly si rapper v několika skladbách kolíkuje svoje místo na scéně a vyrovnává se s reakcemi fanoušků nebo ostatních rapperů ze scény (Creditt, Hanbavam), kteří se mu vysmívají, že jeho rapu není rozumět. Je tu znát, jak Dokkeytino do svých beatů víc dostává kytar (Nikdy Bacc), podobně jako Lil Peep samploval třeba emorockovou kapelu Brand New. „Víš co, líbí se mi zvuk kytary, mám velkou zásobu pluginů s kytarovým soundem, tak si vždycky na midi klávesách nahraju kytarové melodie a snažím se je udělat co nejautentičtěji,“ vysvětluje Dokkeytino, někdejší fanoušek Nirvany: „Asi k tomu mám pořád blízko.“
Nejsilnějším dojmem z EP je pozitivní nálada, což by se mohlo zdát málo. Ale v záplavě sedativních a depresivních emo-rapperů je Dokkeytino jako infuze endorfinu. „Kdo si pustí moje tracky, pocítí tu energii. Každý ale má někdy depresivnější nebo víc deep skladbu, je to o pocitech,“ říká slovenský rapper. Při prvním poslechu letošního EP Tinovelly si připadáte, jako byste poslouchali rané mixtapes od atlantského trapového excentrika Young Thuga, který zpívanou flow a polohy hlasu střídal jako barvu svých dredů.
Publikum to zpočátku tahalo za uši a Bill Gates chtěl Thugovi dokonce zakázat rapovat, ale jeho styl později ovlivnil trapový sound na celém světě. V menším měřítku to na někoho podobně funguje u Dokkeytina. Nejprve skřeky a těžko popsatelné citoslovce daleko za dávno zajetým „skrrt“ přijdou jako vtip, ale všechno to pískavé „tchvrr“ nutí si Dokkeytinovu nahrávku pustit ještě jednou a pak několikrát znovu, až se z kolekce šesti tracků stane návyk. „Středoevropský Young Thug“ je možná zkreslující nálepka, ale jako výkřik a především příslib do budoucna sedne skvěle.
Autor je hudební publicista.