Foto Ken Ohyama, Flickr (CC BY-SA 2.0)
O koronaviru toho bylo už napsáno hodně. Co by se k tomu dalo ještě dodat z pozice naprostého laika s velice omezeným přístupem k faktům? Možná bychom si v první řadě měli položit otázku, kde končí fakta a kde začíná ideologie.
Asi první, co nás napadne, bude to, že v minulosti postihly lidstvo mnohem horší epidemie, tak proč takové pozdvižení právě kvůli této konkrétní nákaze, když tisíce a tisíce lidí dnes a denně umírají na nejrůznější jiná infekční onemocnění? Stačí jen vzpomenout epidemii „španělské chřipky“, jíž jen mezi lety 1918 a 1920 padlo za oběť téměř padesát milionů lidí. Netřeba se však vracet až tak daleko do minulosti. Jen v tomto roce se chřipkou nakazilo patnáct milionů Američanů, z nichž muselo být minimálně sto čtyřicet tisíc hospitalizováno a víc než osm tisíc dvě stě nákaze podlehlo.
Izolace, nové zdi a další karantény nemají šanci na úspěch. Na místě je spíš všeobecně sdílená solidarita a celosvětová koordinovaná akce, oprášená podoba toho, čemu se kdysi říkalo komunismus.
Svůj podíl na tomto pozdvižení má nepochybně rasově motivovaná paranoia – vzpomeňme jen na všechny ty hrůzostrašné historky o ušmudlaných čínských stařenách na wuchanském tržišti, které stahují zaživa hady z kůže a usrkávají při tom polévku z netopýrů… Ve skutečnosti je dnes jakékoli čínské velkoměsto jedním z nejbezpečnějších míst na světě.
Přízračné hrozby
Ve hře je ale ještě jeden hlubší paradox: čím se náš svět stává provázanějším, tím větší existuje pravděpodobnost, že jakákoli lokální událost vyvolá globální obavy a může spustit celosvětovou katastrofu. Na jaře roku 2010 způsobil oblak prachu z nevelké sopečné erupce na Islandu, která se z pohledu komplexního mechanismu pozemského života mohla jevit jen jako drobné narušení celoplanetární rovnováhy, výpadek letecké dopravy nad větší částí Evropy. Navzdory své nesmírné schopnosti přetvářet přírodu lidstvo tedy i nadále zůstává jen jedním z mnoha živočišných druhů obývajících planetu Zemi.
Za katastrofické socioekonomické dopady takové relativně nevýznamné poruchy může technický pokrok, konkrétně rozvoj letecké dopravy: před sto lety by taková událost zůstala bez povšimnutí. Technický pokrok nás činí na jedné straně na přírodě nezávislejšími a na druhé straně nás vydává všanc i těm nejnepatrnějším jejím rozmarům. To přesně platí i pro šíření koronaviru: kdyby se tento virus objevil ještě před spuštěním Teng Siao-pchingových reforem, patrně bychom o něm nikdy neslyšeli.
Jak tedy bojovat s virem, jenž se množí jako podivná neviditelná forma parazitického života, jako jistý druh nemrtvé přízračné entity („živý mrtvý“), do jejíhož skrytého fungování nevidíme? Právě tato absence vědění v nás vzbuzuje paniku: co když virus zmutuje nějakým nepředvídatelným způsobem a rozpoutá skutečně globální epidemii?
To je má soukromá paranoia: netkví snad v pozadí paniky zodpovědných míst navzdory prozatím relativně omezenému počtu úmrtí skutečnost, že tato místa vědí něco o eventuálních mutacích nebo přinejmenším na ně mají podezření a zdráhají se s tím svěřit široké veřejnosti v obavě z vyvolání paniky nebo propuknutí nepokojů?
Předzvěst budoucnosti
Jedna věc je jistá: izolace, nové zdi a další karantény nemají šanci na úspěch. Na místě je spíš všeobecně sdílená solidarita a celosvětová koordinovaná akce, oprášená podoba toho, čemu se kdysi říkalo komunismus. Pokud své úsilí nezaměříme tímto směrem, hrozí nám, že se z Wu-chanu stane neblahá předzvěst naší budoucnosti.
Řada dystopických fikcí už takovou budoucnost barvitě vykresluje: většinu času trávíme doma, pracujeme na počítačích, komunikujeme přes videokonference, kondici si udržujeme na přístrojích postavených v rohu místnosti, občas masturbujeme před obrazovkami znázorňujícími tvrdou pornografii a jídlo si necháváme vozit donáškovou službou…
Tato dystopická vize má však i svou utopickou dimenzi. Musím se přiznat, že jsem se přistihl při tom, že se zaobírám myšlenkou, jaké by asi bylo v těchto dnech navštívit Wu-chan. Nejsou snad poloprázdné ulice megalopole s centrem kypícím ustavičným životem, které však nyní vypadají jako ulice města duchů s otevřenými obchody bez zákazníků, v nichž tu a tam potkáme osamělého chodce s rouškou přes obličej nebo izolovaný automobil, ideálním ztělesněním nekonzumního světa smířeného se svým osudem?
Melancholická krása opuštěných tříd Šanghaje nebo Hongkongu mi připomíná staré postapokalyptické filmy jako třeba Na břehu, v nichž vidíme velkoměsto, jehož většina obyvatel je po smrti – žádná okázalá destrukce, jenom svět, který už tu pro nás není, který na nás už nečeká, a dokonce se na nás už ani nedívá… Dokonce i bílé roušky na obličejích těch několika mála lidí, kteří se pohybují v ulicích, jsou zdrojem vítané anonymity a oproštěnosti od sociálního tlaku, jenž nás nutí k rozpoznávání okolních tváří.
Štěstí v neštěstí
Někteří z nás si možná ještě pamatují slavná slova ze závěru studentského manifestu situacionismu z roku 1966: „Vivre sans temps mort, jouir sans entraves.“ – „Žít bez promrhaného času, užívat si bez omezení“. Pokud nás Lacan a Freud něčemu naučili, tak tomu, že tento slogan – jenž je ukázkovým příkladem nadjáského imperativu, který není aktem nějakého zákazu, nýbrž pozitivní výzvou k tomu, abychom si užívali – je zaručeným receptem na frustraci: nutkání vyplnit každý okamžik našich životů intenzivním prožitkem nevyhnutelně končívá v ubíjející monotónnosti.
Promrhaný čas, vzácné chvilky naprostého uvolnění, Gelassenheit, o nichž se ve svých spisech zmiňují staří mystici, jsou nezbytné k načerpání nových sil. V této souvislosti lze jen doufat, že jedním z nezamýšlených důsledků karantény v čínských velkoměstech kvůli epidemii koronaviru bude, že alespoň někteří lidé využijí tento promrhaný čas k úniku z bludného kruhu hektické aktivity a k zamyšlení nad nesmyslností veškerého svého počínání.
Jsem si vědom toho, s jakým rizikem si pohrávám, když tyto své ryze soukromé úvahy svěřuji světu. Nedopouštím se tu snad cynické legitimizace strádání obětí virové nákazy, když jim ze své bezpečné pozice vnějšího pozorovatele přisuzuji nějaké hlubší autentické poznání? Když totiž obyvatel Wu-chanu s rouškou přes obličej bloudí ulicemi svého města ve snaze zaopatřit si nějakou potravu a léky, určitě není motivován antikonzumeristickými pohnutkami, ale je poháněn panikou, strachem a zlobou. Já však tvrdím jen tolik, že dokonce i vysloveně tragické události mohou mít nepředvídatelné pozitivní důsledky.
Odvaha ke studu
Carlo Ginzburg měl za to, že když se člověk stydí za svou vlast a necítí k ní žádnou náklonnost, dává tím ve skutečnosti možná najevo svou hlubokou sounáležitost s ní. Možná že někteří Izraelci v sobě najdou odvahu projevit stud za politiku, kterou Trump s Netanjahuem prosazují jejich jménem, a to nikoli proto, že jsou Židé, ale kvůli tomu, jak se izraelská politika na Západním břehu prohřešuje proti nejvlastnějšímu dědictví judaismu. A v obdobném duchu třeba někteří Britové pocítí stud nad ideologickou chimérou, která jim přinesla brexit.
Obyvatelé Wu-chanu naproti tomu nemají k pocitům hanby a stigmatizace žádný důvod. Naopak v sobě musí zmobilizovat veškerou svou zbývající kuráž a trpělivě vzdorovat svému údělu. Pokud by se měl někdo v Číně stydět, tak jsou to ti, kteří vážnost epidemie veřejně zlehčovali, zatímco nešetřili prostředky na svou vlastní ochranu, jak to svého času činili straničtí funkcionáři z okolí Černobylu, kteří tajně evakuovali své rodiny a veřejně prohlašovali, že žádné nebezpečí nehrozí, nebo jako to dnes činí vrcholoví manažeři, kteří veřejně popírají existenci globálního oteplování a zároveň si nakupují domy na Novém Zélandu nebo si budují bunkry ve Skalistých horách.
Možná že veřejné pohoršení nad takovou licoměrností, která už nyní nutí zodpovědná místa k příslibům větší transparentnosti, přivodí v Číně další nezamýšlené pozitivní změny.
Pokud by se měl však někdo nad sebou rdít studem, tak jsou to všichni ti lidé po celém světě, kteří přemýšlejí jen nad tím, jak by dali Číňany do karantény.
Autor je filosof.
Z anglického originálu Clear racist element to hysteria over new coronavirus, publikovaného na zpravodajském webu RT, s přihlédnutím k rukopisu poskytnutému autorem přeložil Radovan Baroš.