Toy_Box: „Nedávám mezi umělce a ostatní dělicí čáru. Tvořit může každý“

Namísto druhé komiksové knihy přišla s učebnicí, aby si komiks mohl nakreslit kdokoliv. Vepsala do ní lásku ke svým dětem a zvířatům, ale i zkušenost sexuálního zneužívání.

Kresba Toy_Box

Výtvarnice a autorka komiksů Toy_Box vzešla z DIY scény a street artu a je spojená s aktivitami jako Food not Bombs nebo se squattingem. Strip Kostka cukru zveřejňovala na sociální síti Nyx. Její komiksová prvotina Moje kniha Vinnetou získala dvě Ceny Muriel a Zlatou stuhu. Je absoventkou scénografie na DAMU a oboru Interaktivní média a mediální komunikace na Literární akademii Josefa Škvoreckého. Se svou rodinou a dvěma psy žije v Praze a pracuje jako ilustrátorka a lektorka komiksových kurzů. Autorka rozhovoru je literární a komiksová publicistka a s Toybox se zná, v rozhovoru si proto tykají.

Jak jsi došla k přesvědčení, že teď je ta pravá chvíle na Komiksovou učebnici komiksu, a ne na další komiks?

Poslední roky se stávalo, zvlášť po vydání Mojí knihy Vinnetou, že za mnou chodili lidé a ukazovali mi svoje vlastní komiksy. Chtěli se ode mě naučit, jak komiksy dělat. V tu chvíli jsem jim i sobě musela odpovídat na zdánlivě jednoduchou otázku: jak jsem to vlastně udělala, že jsem nakreslila komiks? Začala jsem o komiksu poprvé teoreticky přemýšlet a hodně mě to bavilo, byl to pro mě úplně nový level přemýšlení. Začal mě bavit i kontakt s lidmi, kteří mi přinášeli své práce. Některé byly ve fázi nápadů, jiné už byly hotové komiksy. Nejdříve jsem začala vést komiksové kurzy, ale postupně jsem všechny zkušenosti chtěla sumarizovat, udělat opravdový handbook.

Když jsi začala o komiksu teoreticky uvažovat, přišla jsi na nějaké vlastní chyby, které jsi v minulosti udělala?

Třeba můj komiks ze sborníku Ještě jsme ve válce vždycky uvádím na kurzech jako příklad přehnaného realismu, který zabil storytelling. Někteří mí studenti si to pak vysvětlí tak, že kresbě nemusí dávat víc, a říkají mi: Ty jsi přece říkala, že hyperrealismus v komiksu nefunguje, proto je to takhle hnusně nakreslené… Ale neberu to jako chybu, spíš jako zkušenost, která byla nutná, abych se posunula dál. Ostatním chci ale cestu usnadnit. Není to tak, že bych měla pocit, že už vím o komiksu vše, a proto jsem napsala Učebnici. Spíš vím, že pro spoustu lidí můžou být moje zjištění užitečná a nápomocná na jejich vlastní cestě.

Jací lidé vlastně tvoje kurzy navštěvují?

Za ty roky to byly stovky lidí. Část je moje fanouškovská základna, která mě sleduje a podporuje, za což jim děkuju. Jinak jsou účastníci hodně různorodí. První moje cílovka byly mladé matky, často na rodičovské, takže ženy ve stejné situaci jako já, které chtěly dělat něco kreativního. Pak se k nim přidali mladí a úspěšní lidé, nastupující metropolitní třída – řečeno s kalkulačkou Českého rozhlasu.

Když mi bylo deset, řekla mi nějaká úča, že neumím míchat barvy a ať se hlavně nehlásím na žádnou uměleckou školu. Naštěstí jsem měla svou hlavu.

Docela překvapivé bylo, že začali chodit i pánové po padesátce, dost často obdivovatelé Káji Saudka, kteří si celý život chtěli nakreslit komiks. Měla jsem tam třeba jednoho, který nakreslil komiks o své základní vojenské službě, a pak si zorganizoval výstavu v pevnosti. A asi poslední širší skupinou lidí jsou účastníci, kteří chtějí využít komiks ve své práci. Tereza z neziskovky Soucitně u mě kreslí komiks, který pak chtějí využít ve své kampani. Stejně tak jsem ale učila architektku, která chtěla zařadit komiksové médium do svých návrhů coby ozvláštnění prezentace pro klienty.

Potkáváš se s mnoha lidmi, ale oficiálně zůstáváš stále v anonymitě. Tajíš své jméno a v médiích důsledně nosíš masku a paruku. Pořád platí, že je to kvůli streetartové části tvé tvorby?

Je to už jednoduše součást mojí umělecké identity.

 

Kdy jsi naposledy dělala něco v ulicích?

Naposledy o prázdninách. Teď připravuju další díl streetartového komiksu – interaktivní hry o Inspektoru Veverkovi. V prvním díle Inspektor Veverka našel tělo holky, která u sebe měla sešit s titulem Pražská. Na dalších panelech na různých místech byly další indicie, které vedly k odhalení vraha. Zároveň místa, kde byly jednotlivé panely, skládaly dohromady moje iniciály T a B. Když se zanesly do mapy, sahaly iniciály přes tři čtvrti. Byla to taková moje odpověď na klasické machrování, kdo má největší tag. Když ten můj tag pootočíš, dá se taky číst jako MY a pointa je: ulici Pražskou jsme zabili my, my všichni. Je to jednak odpověď na to, jak jsou ulice zamořené reklamou, jednak na debatu, která probíhala ve streetartové komunitě, kde se říkalo, že street art je už mrtvej a nejde v něm udělat nic nového. Moje odpověď je, že nebude mrtvej, dokud ho nepřestaneme dělat, dokud v ulicích budeme tvořit.

Nemrzí tě, že street art nevydrží? Lepíš po zdech obrovské papírové panely, které nakonec rozmočí déšť a rozfouká vítr…

Ne. Navíc tahle moje intervence vyšla i nafocená v architektonickém časopisu ERA21.

Myslíš si, že v komunitě převládl pocit, že je street art mrtvý proto, že se hodně umělců přesunulo z ulic do klasických galerií?

Pokud se podíváš do světa na street art a graffiti, není to přece tak, že umělci jdou z ulice do galerií a pak zemřou. Naopak, rozšíří svoje pole působnosti a jejich tvorba probíhá paralelně. Mám na mysli třeba Obeye nebo Banksyho.

Je pro tebe důležité sledovat, co se děje v zahraničí?

Mám štěstí, že mě zvou komiksové festivaly, takže to nemusím moc promýšlet. Vždycky jsem se chtěla podívat na festival Pictoplasma v Berlíně.

Na začátku Komiksové učebnice komiksu radíš budoucím tvůrcům, aby se inspirovali u dětí, aby poslouchali, jak si hrají, jak objevují a popisují pro sebe svět. K čemu tě naposledy inspirovala tvá dvojčata?

Děti mě inspirují pořád, každý den pozoruju, co vymýšlejí. Můj syn, kterému teď budou čtyři, přišel s tím, že je členem „temné hlídky“ a bojí se „plošin času“ – na tom už by se dal založit příběh. Když byly děti menší a bydleli jsme ještě v Libni, přistálo nám na balkoně černé prostěradlo, a jak se tam ve větru třepotalo, měnilo tvar a házelo stíny, děti vymýšlely, co by to všechno mohlo být. Podle těch jejich nápadů mám do storyboardů rozkreslenou dětskou knížku, která by příští rok měla vyjít v Pasece. Nakonec se to prostěradlo změní ve strašidlo a maminka-superhrdinka ho přemůže.

Kromě dětí jsi citovala i své oblíbené tvůrce jako Davida Lynche nebo Neila Gaimana, z žen pak svou babičku a Sylvii Plath. Čím pro tebe byla inspirativní tvoje babička?

Svou laskavostí a hlavně tím, že to byl člověk, který vyráběl věci rukama. Byla tvůrčí a já jsem přesvědčená o tom, že tvořivost má v sobě každý a není potřeba být umělcem, abyste dokázali tvořit. Babička skvěle vařila a pekla, coby ředitelka v mateřské školce byla šikovná na ruční práce. Šila nám plyšová zvířátka, malovala s námi a vyráběla. Probouzela v nás přirozenou tvořivost, kterou má každý. Nerada mezi umělce a ostatní dávám dělicí čáru. Záleží jen na míře dovednosti, kterou disponujeme, ale tvořit může každý, ať už v kuchyni, dílně nebo ateliéru.

Takže ti tvořivost přijde pro život každého člověka zásadní?

No jasně. Jsem naštvaná na všechny klasické školy, které říkají lidem, jestli mají, nebo nemají talent. Je to bullshit dělat něco takového, a zvlášť mladým lidem nebo dětem. Je to zbytečná restrikce, která lidi někdy omezí na celý život. Když pak některé z těch lidí potkám na svých kurzech, vidím, že už si klidně dvacet let mohli malovat pro radost a mohlo by je to těšit a povzbuzovat, ale nedělali to, protože jim někdo dost nevybíravým způsobem řekl, že to nikdy nebudou umět.

Kresba Toy_Box

 

Řekl ti někdo, že na něco nemáš talent a ať to raději neděláš?

Když mi bylo deset, řekla mi nějaká úča, že neumím míchat barvy a ať se hlavně nehlásím na žádnou uměleckou školu. Naštěstí jsem měla svou hlavu.

A čím tě inspirovala Sylvie Plath?

Ta je mi blízká svými psychickými problémy, které ji nakonec bohužel dohnaly k sebevraždě. Na jejím životě mě nejvíc fascinuje, že tvořila nehledě na svou složitou životní situaci, kdy ji opustil muž a ona zůstala sama s malými dětmi.

Nikdy jsi neuvažovala o tom, že bys přetavila do komiksu svou bolestnou zkušenost se sexuálním zneužíváním ze strany rodinného příslušníka? 

Uvažovala, ale zatím jsem na to nesebrala ani odvahu, ani energii. Nevím, jestli je někdy budu mít. Když jsem kreslila svou komiksovou prvotinu Robot Dreams, která vyšla samizdatem jen v šedesáti výtiscích s obálkou udělanou sítotiskem, vyplavalo to na povrch. Ale že bych se do toho tématu nějak analyticky pouštěla, to ne. Vždycky když o tom mluvím, nebo se v tom nějak vrtám, se to trauma oživí. Snažím se s tím vyrovnat především v rámci terapie. A kromě toho člověk, který mě zneužil, si nezaslouží, abych se jím zase zabývala. Spíš ať shoří v zapomnění.

Co myslíš tím „vyplavalo na povrch“?

Nechtěla jsem programově dělat komiks o sexuálním zneužití. Nevím, jestli to mají podobně ostatní, ale já si témata, která pak zpracovávám, moc nevybírám. Spíš ke mně přicházejí. Neplánuju, že namaluju takovou a takovou sérii obrazů nebo komiksovou knížku.

Každopádně to vypadá, že hlavním tématem jsou pro tebe vztahy…

Protože jsou pojítkem společnosti. A kvalita našich vztahů určuje kvalitu našeho života.  Nejsou to prachy, není to úspěch, ale to, jaké máme vztahy se svými blízkými.

Na svých nástěnných obrazech se často zaměřuješ na zvířata, věnuješ jim velké formáty. Jak to souvisí s tvým dlouholetým veganstvím?

Má to několik rovin. Navazuju svou interpretací na klasické malířství a tradici zobrazovaní masa. Inspirovaly mě obrazy Francise Bacona, Velázqueze nebo Luciena Freuda. Na jejich obrazech je úplně vidět touha proměnit barvu v maso živoucího tvora. A pak je tu druhá linie – ochrana práv zvířat. To, jak se ke zvířatům coby živoucím bytostem chováme, mi přijde strašné. Ale nevím, co s tím, protože většině je to jedno. A já nemám jinou možnost, než se pokusit ten stav nějak zobrazit. To dělám vždy, když mám pocit, že se nějaká důležitá skutečnost přehlíží. Snažím se tím směrem obrátit pozornost. Nemoralizuju ani neříkám: buďte všichni vegani. Ze své novinářské dráhy jsem si odnesla zkušenost, že je dobré věci zveřejňovat, mluvit o nich, podávat zprávu. Takže já ve svých obrazech podávám zprávu o tom,  jak se chováme ke zvířatům.

A jaký je tedy náš vztah ke zvířatům?

Zneužívající, majetnický a arogantně mocenský. Zvířata podrobujeme sedmi kruhům pekla. Rozbíjíme jim rodiny, bereme jim jejich blízké a mrzačíme jejich těla, ať už tím, že je zabíjíme, porcujeme a jíme, nebo genetickou modifikací, a v neposlední řadě je využíváme pro svoji zábavu. Společnost se sice pomalu mění, ale to, jak se chováme ke zvířatům, pořád můžeme nazvat jedině holokaust.

Jeden z tvých psů prošel týráním – je to tak?

Štěňák. To byla fena z množírny, pravděpodobně stafbull. Měla bílou barvu – už to je genetická modifikace, která se pojí s různými vrozenými vadami. Kromě toho byla ale špatně živená: měla malé všechny orgány. Reagovala na člověka tak, že bylo zřejmé, že byla nejspíš pravidelně bitá a nakonec se ukázalo, že trpěla ataxií, chorobou, při které postupně odumírají nervové buňky v celém těle. Poslední roky už nechodila, všude jsme ji nosili. Takhle dopadají maminky štěňátek kupovaných přes inzerát, když se lidi rozhodnou, že nepotřebují psa s papíry.

Když jsme spolu před dvanácti lety dělaly první rozhovor, říkala jsi, že jsi chtěla studovat komiks, ale nebylo kde. Nakonec sis vymyslela svou vlastní cestu ke komiksu složenou ze studia scénografie na DAMU a tvůrčího psaní na Literární akademii Josefa Škvoreckého. Jak to vidíš s odstupem – složila jsi to tehdy funkčně?

Myslím, že ano. Pro komiks je potřeba naučit se psát a kreslit, a pak to umět spojit dohromady. Když se naučíš dobře kreslit a dobře psát a chceš dělat komiksy, tak by bylo s podivem, abys to nezvládla.

Proč je podle tebe na domácí scéně pořád výrazný nepoměr mezi komiksovými autory a autorkami?

Jednou z příčin je atmosféra na českých uměleckých vysokých školách. Na scénografii nás učili i profesoři, kteří říkali: scénografií si, děvčata, vůbec nelámejte hlavu, na malování zapomeňte, stejně budete šít kostýmy, přičemž to byla z jejich pohledu podřadná věc. Ostatně, podobně se chovaly i profesorky. U dívek nikdo nepředpokládal nějaké velké sny a plány. Stejně budete mít rodinu, říkaly nám. A pak je tu způsob, jakým se obvykle dělí role v rodině. Už nejde tolik o rozdělení péče o děti mezi partnery, to se podle mě mění, ale o rozdělení prací v domácnosti. Na ženách leží psychická zátěž s tím spojená a spousta neviditelné práce, například zajišťování pohody celé rodiny a množství měkkých dovedností od plánování lékařských prohlídek přes komunikaci se školou až po posílání fotografií prarodičům. Dohromady to bývá taková nálož úkolů, že to mnoho žen smete i s jejich plány. A proto taky není víc komiksových autorek.

Často se mluví o tom, že český komiksový trh je příliš malý na to, aby uživil další tvůrce. Nakladatelé mají své ověřené autory a nedávají šanci novým jménům. Je pro tebe těžké hledat pro své komiksy nakladatele?

Nikdy to pro mě těžké nebylo, protože jsem byla zvyklá svou práci neustále sdílet. To mě naučila práce v médiích. Když za mnou přišel první nakladatel Joachim Dvořák, tak už to bylo kvůli mému konkrétnímu komiksu Robot Dreams, který jsem si sama vydala. Byla jsem součástí DIY scény, kde jsme si dělali všechno sami od soundsystému po sítotisk. Myslela jsem si, že právě takhle budu dělat svoje komiksy i výstavy, ne, že půjdu cestou galerií a nakladatelství. Já si toho samozřejmě vážím, že mě oslovují, ale kdyby to tak nebylo, zvládla bych dostat své věci k lidem i sama. Nikdy jsem nechtěla být v pozici malého panáčka žmoulajícího čepici, který čeká, až se někdo důležitý podívá na jeho kresbičky. Když jsem začala kreslit Moji knihu Vinnetou, finančně mě podpořil kamarád, který po svých kámoších vybral peníze na mou práci. Ještě ani nefrčely žádné crowdfundingové platformy, a už to takhle mohlo fungovat.

Takže radíš začínajícím autorům mít dobré kámoše a ukazovat jim svoje věci?

A mít hlad a odhodlání makat. To je něco, co lidi na workshopech bohužel naučit nedokážu. Četla jsem někde rozhovor s malířem Michalem Rittsteinem, a ten říkal, že si vybírá studenty podle umanutosti. Já jsem umanutá. Kreslit komiksy jsem chtěla natolik, že jsem kvůli tomu přeskládala svůj život. Takových lidí ale moc není. I tady můžeš být komiksový kreslíř, můžeš být, co chceš – jen to musíš hodně chtít.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies