Foto Netflix
Benny a Josh Safdieovi se svými dvěma posledními filmy dostali do pozice oslavovaných filmových vizionářů ohýbajících žánrové vzorce. Jejich snímky jsou plné těkavé, nervní energie a dějových zlomů, které jsou stejně nepředvídatelné jako chování jejich hrdinů. S tím, že jejich tvorba je osobitá, nelze než souhlasit. Je ale otázka, zda se jejich maximálně úderná a ohlušující filmařina dá považovat za virtuózní.
V novince režisérské dvojice Drahokam (v originále Uncut Gems, tedy Neopracované drahokamy) se vrací motiv impulzivního (anti)hrdiny, kterého tlak okolností nutí dělat čím dál zoufalejší a ukvapenější rozhodnutí, jež ho obvykle uvrhnou do ještě bezvýchodnější pozice. Po této sestupné spirále se tentokrát nekutálí bankovní lupič, který chce dostat svého bratra z vězení jako v jejich předchozím snímku Dobrý časy (Good Time), ale klenotník zajišťující si značnou část svých příjmů nejrůznějšími podvody a sázením. Právě pocit neustálého intenzivního těkavého tlaku ústícího do permanentního pocitu ohrožení je na jejich filmech také tím nejpozoruhodnějším. Filmy Safdieů jsou žánrovými obrazy současné doby přehlcené nesmyslnými nároky, výzvami a úkoly, které z každodenního života dělají překotnou, zahlcující, roztržitou a stresující zkušenost. Drahokam je v tomhle ohledu mnohem explicitnější, protože jeho hrdina není postava z okraje společnosti, ale působí mnohem víc jako obyčejný smolař smýkaný nepředvídatelnými okolnostmi.
Klid je jen oddechový čas před dalším kolem
Safdieům se navíc v nejlepších momentech jejich filmů daří přenést na diváka zvláštně rozklíženou a záměrně iritující energii. Jejich rytmus připomínající cimrmanovskou frustrační kompozici relativně pravidelně střídá okamžiky zklidnění, ovšem plné vyčkávavého napětí, s eruptivními pasážemi zaplněnými překřikujícími se postavami, tvrdými fyzickými střety, činorodým pohybem a rychlými zvraty situace. Klid znamená ve světě Safdieů jen oddechový čas před dalším kolem nekonečného zápasu s cyklicky se vracejícími problémy.
Drahokam ve výsledku nenabízí o moc víc než tragikomickou kroniku nešťastných příhod jednoho nešťastného muže.
Totožný modus operandi zvolili režiséři i při obsazování hlavních rolí obou filmů – zatímco hrdinu Dobrých časů ztvárnil Robert Pattinson, známý především z young adult série Stmívání, klenotníka Howarda v Drahokamu hraje hvězda obhroublých komedií Adam Sandler. Castingová volba by mohla naznačovat, že Safdieové riskují stejně rádi jako jejich hrdinové. To by ale byl poměrně relativní odhad už proto, že oba herci měli před svým účinkováním v jejich filmech za sebou jiné ambiciózní filmové role. Pattinson se snažil znovu definovat svou hereckou personu v Cosmopolis Davida Cronenberga nebo ve Ztraceném městu Z Jamese Graye. A o tom, že Adam Sandler není jen zemitý komik, ale také výtečný herec, se mohli před Drahokamem přesvědčit už diváci filmu Noaha Baumbacha Meyerowitzovic historky (nový výběr) a především skvělé (a také notně neurotické) romance Paula Thomase Andersona Opilí láskou.
Způsob, jakým Safdieové s oběma herci zacházejí, charakterizuje jejich celkový tvůrčí přístup. Sázejí totiž především na výrazné tváře a intenzivní vnějškovou stylizaci. Pattinson se pod jejich vedením mění v křiklavě neupraveného, špinavého feťáka, tedy v pravý opak uhlazeného chlapeckého upíra ze Stmívání. U Sandlera naopak zintenzivňují do maxima jeho výřečnost a mění ho v nepříjemně vemlouvavého a neodbytného protivu, který neustále jede na verbálního autopilota a šíří kolem sebe chaos. Extrémní kontrast a stejně extrémní intenzifikace ukazují, jak se dílo zaměřuje na vyhrocené, mezní polohy a zároveň do jak velké míry se režiséři spoléhají na patřičně silný povrch.
Sebedestruktivní slaboši
Oba hrdinové jsou ostentativně nesympatičtí. Nejenže je zajímá v podstatě jen vlastní prospěch, ale navíc často působí slabošsky nebo nepřiměřeně hloupě – jejich jednání je ještě více krátkozraké a sebedestruktivnější, než k jakému je nutí okolnosti. Nic z toho by nemuselo nutně vadit. Zároveň jsou ale podivně prázdní. Jako by je kompletně definoval jejich vzhled a základní typ chování. Působí spíš jako automaty neustále opakující tytéž vzorce než jako životné figury s uvěřitelnými a soudržnými vnitřními motivacemi. Obzvlášť Sandlerův Howard buď totálně podléhá lákadlům přítomného okamžiku, nebo se prostě ochotně nechává vmanévrovat tam, kam ho frenetický tok zápletky zrovna potřebuje dostat.
Okázalým a do značné míry vnějškovým „pozvedáváním“ populárních žánrů Safdieové zcela patří do portfolia společnosti A24, která produkovala jejich poslední dva filmy. A24 vygenerovala hned několik výrazných děl na pomezí populárních žánrů a artové festivalové kinematografie. K těm nejlepším patří horory Maják Roberta Eggerse a Slunovrat Ariho Astera, ke slabším kouskům třeba groteskní Takové krásné šaty Petera Stricklanda či rádoby existenciální kosmická sci-fi Claire Denis High Life. Základní strategií všech těchto filmů je okatě deklarovaná vyhraněnost ve výtvarné stylizaci i způsobu vyprávění. Už Dobrý časy předvedly výrazný kontrastní, zrnitý vizuál, který v Drahokamu dovádí do ještě působivějších poloh slavný kameraman Darius Khodji (Delikatesy, Sedm, Ztracené město Z).
Jako naprosto excentrická se ukázala volba proslulého experimentálního hudebníka Daniela Lopatina (Oneohtrix Point Never) jako autora soundtracku. V Dobrejch časech jako by Lopatinovy kompozice existovaly úplně nezávisle na samotném filmu. Nesedí do něj stylově ani rytmicky. U Drahokamu přece jen vytváří o něco organičtější napětí právě tím, jak se místy s náladou filmu doplňují a místy z něj trčí ven.
Na tomhle zvláštním pocitu nedokonalého splynutí jednotlivých prvků, na iritujících trhlinách a disrupcích, neočekávaných vytrženích z hladkého chodu věcí je poetika Safdieů do značné míry založená. Autorská dvojice ji ale nepříjemně často zneužívá. Některé scény Drahokamů čouhají ze zbytku filmu jako samoúčelně efektní exhibice – to platí určitě pro úvodní titulkovou pasáž směřující z nitra diamantu do útrob lidského těla, angažování kanadského zpěváka Abela Makkonena Tesfaye známého pod pseudonymem The Weeknd, který tu v jedné scéně hraje sám sebe, ale třeba i pro občas dost nahodile působící sled peripetií, kterými Howard ve filmu projde. Také úvodní scéna uvádějící na scénu prokleté neopracované diamanty, které tvoří důležitý spouštěč Howardových problémů, slibuje mnohem komplexnější a relevantnější zkoumání vztahu bohatých a chudých oblastí světa. Drahokam totiž ve výsledku nenabízí o moc víc než tragikomickou kroniku nešťastných příhod jednoho nešťastného muže.
Safdieové vlastně Howarda sami připomínají v nutkavé potřebě neustále a za každou cenu zvyšovat sázky, rozehrávat příliš mnoho paralelních dějů, aniž by je stihli pevně do sebe zaklesnout, a vymýšlet na diváky stále nové jednorázové háčky, aby si je připoutali. Na poměrně extrémní ploše 135 minut působí tato přehlídka všudypřítomných tenzí a neklidu často nečekaně ubíjejícím a úmorným dojmem. Název filmu se tak dá označit za nomen omen – Safdieové se nám snaží prodat nablýskané drahokamy, které ale předkládají v hrubém, neotesaném stavu.
Autor je filmový publicista.