Foto Colin Mutchler, Flickr (CC BY 2.0)
V soudním procesu s producentem Harveyem Weinsteinem padlo první zásadní rozhodnutí. Dvanáctičlenná porota ho v soudní síni na Manhattanu shledala vinným ve dvou z pěti projednávaných případů – ze sexuálního násilí vůči asistentce produkce Miriam Haley a ze znásilnění herečky Jessiky Mann. Weinstein přes protesty svých obhájců zůstává ve vazbě a podle přítomných amerických novinářů je jeho zdravotní stav viditelně špatný. Konečný rozsudek, který rozhodne o délce jeho trestu, by měl padnout 11. března. Soudní řízení ve státě New York ale není jediné, další čtyři obvinění projednává soud v Los Angeles. Už teď je nicméně jisté, že Weinstein skončí ve vězení, akorát není jasné na jak dlouho – nejnižší trest by znamenal pět, nejvyšší 25 let. Porota ale zároveň Weinsteina zprostila obvinění v dalších třech případech, kde mu hrozilo doživotí. Podstatné podle všeho bylo svědectví herečky Annabelly Sciorry, kterou si porota dokonce předvolala znovu. Podle dostupných informací měla porota ve dvou výše zmíněných případech od začátku jasno, zatímco na zbylých třech nepanovala shoda.
Nové zprávy
Podle zákonů ve státě New York by Weinstein musel být obviněn ze znásilnění nebo sexuálního násilí druhého stupně vůči více osobám, proto mu doživotí nakonec – zatím – nehrozí. Weinsteinova obhajoba i po rozsudku trvá na svém předchozím tvrzení, že soudní proces není spravedlivý. Podle jeho právničky Donny Rotunno neexistoval způsob, jak mu zajistit spravedlnost, protože nebylo možné najít členy poroty, kteří už by nebyli ovlivnění mohutnou mediální pozorností věnovanou celému případu. Obhájci zároveň protestují proti vazbě s poukazem na zdravotní stav obviněného. Weinstein sám s novináři během procesu příliš nekomunikoval a neodpovídal ani na jejich otázky cestou do soudní síně.
Weinsteinů běhají po světě tisíce – lidí, kterým by výše popsaný vývoj vzal veškerou jistotu, na niž jsou po stovkách let patriarchátu do morku kostí zvyklí.
Zhodnotit, co rozsudek znamená pro širší kontext kauzy #MeToo, je v tuto chvíli pořád poměrně složité. „Tohle je nová země pro oběti sexuálního násilí v Americe, tohle je nový den,“ cituje Hollywood Reporter státního zástupce Cyruse Vance, který měl Weinsteinův případ na starosti. Vance sám v minulosti čelil kritice za to, že Weinsteina neobvinil dříve. Na tiskové konferenci po vynesení verdiktu poroty Vance vyzdvihoval roli svědkyň, které označil za „ženy, které posunuly právní systém této země konečně do 21. století“, kdežto Weinsteina označil a za „predátora, který je nyní přesně tam, kde má být – za mřížemi“.
Jeho nadšení je možná předčasné, ale rozsudek i tak ukazuje několik podstatných věcí, jež lze rozhodně označit za vítězství pro všechny ženy, pro které byla kauza #MeToo první možností promluvit. Vítězstvím je už samotný fakt, že Weinstein skončil před soudem – jak upozorňuje v komentáři pro New York Times bývalá státní zástupkyně na Manhattanu Deborah Turkheimer, většina případů sexuálního násilí se vůbec nedostane tak daleko a z těch projednávaných pak jenom velmi málo skončí usvědčením pachatele. Turkheimer také připomíná vzorec, který mají soudy a právní systém obecně tendenci sledovat – usvědčením a trestem většinou skončí případy, kde se jedná o znásilnění, jehož pachatelem je někdo neznámý, případně v něm hrála roli zbraň. Většina znásilnění se ale odehraje doma či ve známém prostředí a pachatelem je známá osoba.
Samé otázky
Proto je aktuální rozhodnutí poroty, která hodnotila Weinsteinovy činy, skutečně přelomové. Obě ženy, které jsou nyní soudně potvrzenými obětmi sexuálního násilí ze strany slavného producenta, ho znaly. Obě s ním udržovaly nějaký typ vztahu, který se mohl z vnějšku zdát dobrovolný. Obě proto čelily klasickým schématům victim-blaming (obviňování obětí), které jsou ve společnosti hluboce zakořeněné. Proč se nebránila? Proč to nenahlásila hned? Proč to řeší po letech – nejde jí jenom o peníze? Proč se s ním potom nadále vídala?
Všechny tyto otázky vystihují začarovaný kruh, ve kterém se oběti sexuálního násilí nacházejí. Fakt, že se jich někdo bude takto ptát, a bude zpochybňovat, že se jim doopravdy něco stalo, je důvodem, proč často ani nejdou na policii. Rozhodnutí členů newyorské poroty tedy skutečně přelomové je – protože říká, že sexuálním predátorem může být i blízká osoba a že oběti mají šanci na spravedlnost i v případě, že okolnosti hrají proti nim (šly do hotelového pokoje dobrovolně, s predátorem se dále stýkaly).
Tato diskuse koneckonců leží v samotném jádru hnutí #MeToo. Jeho cílem není znemožnit flirtování a projevy náklonosti (byť se tak velká část českých novinářů i veřejnosti stále tváří), ale upozornit na to, že intimní vztahy mezi muži a ženami trpí stovkami let mocenské převahy, na kterou jsou muži zvyklí, ale která ženám ubližuje. V případech, jako je ten Weinsteinův, je nerovnováha jasně podmíněná pohlavím obětí, ale nemusí tomu tak samozřejmě být vždy. Americkým akademickým prostředím například otřásla kauza Avital Ronell z New York University, kterou ze zneužívání obvinil její bývalý doktorand. Právě i její příběh (skvěle popsaný třeba zde) ukazuje, že i když se v 90 procentech případů jedná o zneužívání ženy mužem, jádrem je prostě zneužití mocenské převahy – a toho se může dopustit kdokoliv.
Neradujme se předčasně
Aktuální rozsudek v kauze Weinstein možná neznamená převrat, ale znamená podstatný krok směrem k pochopení toho, jak ustálené společenské vzorce mnoho lidí – často žen, ale nejenom jich, jednoduše těch slabších – tlačí do pozic, kdy nemají na vybranou a zdánlivě „dobrovolně“ dělají něco, co je na celý život poznamená. Pokud se nyní povede nastavit precedens, který v budoucnu umožní flexibilnější reakce soudu a změnu zákonů tak, aby na postih tohoto – nejčastějšího a nejrozšířenějšího – typu sexuálního násilí existovalo dostatek nástrojů, mělo by to být vítězství pro všechny.
Na druhou stranu je signifikantní reakce samotného Weinsteina, který – dle slov svého právníka – stále jenom opakoval: „Jsem nevinný. Jsem nevinný. Jak se tohle může stát v Americe? Jsem nevinný.“ Podobných weinsteinů běhají po světě tisíce – lidí, kterým by výše popsaný vývoj vzal veškerou jistotu, na niž jsou po stovkách let patriarchátu do morku kostí zvyklí. Stačí se podívat na to, jak celou kauzu #MeToo pokrývají česká média. Upřímná hrůza z toho, že by se ručička na pomyslné mocenské (ne)rovnováze mohla vychýlit jinam, než jsme všichni zvyklí, je tu cítit na každém kroku. A český soudní systém – na rozdíl od toho amerického – nespoléhá na poroty z řad veřejnosti. Oběť násilí, kterou napadl někdo jí blízký ve známém prostředí, často stojí proti všem při komplikovaném dokazování v rámci systému, který není na podobné případy nastaven. Takže radovat se, že svítá na lepší časy, je navzdory důležitosti rozsudku nad americkým producentem zatím přece jenom předčasné.
Autorka je sociální antropoložka a publicistka.