Z filmu Parazit. Foto Aerofilms
Když Jane Fonda v závěru letošního oscarového ceremoniálu k úžasu publika i diváků přečetla jméno vítězného filmu, bylo najednou velmi lákavé odpustit Akademii i organizátorům večera všechny přehmaty. Poprvé v historii nejvíce medializovaných filmových cen hlavní sošku obdržel cizojazyčný snímek. Režisér Pon Džun-ho tak porazil Martina Scorseseho, Quentina Tarantina i Sama Mendese, jehož technicky bezchybný, přímočarý, heroický a apolitický válečný epos 1917 byl považován za favorita. Ocenění jihokorejského mixu třídní satiry, thrilleru a hororu představovalo vítané osvěžení nejen v kontextu letošního předávání, ale i při vzpomínce na loňský rok. Tehdy mnohé vyvedlo z míry vítězství Zelené knihy, filmu, který by působil progresivně možná v roce 1959.
Využít malou různorodost v nominacích jako zdroj sebeironického vtipkování je jistě sympatičtější přístup než se tvářit, že v Hollywoodu diskriminace žádného druhu neexistuje.
Členové Akademie jako kdyby svým hlasováním reagovali na výtky týkající se nedostatečné diverzity nominací a zároveň se snažili vyslyšet hlas kritiků i veřejnosti, která Parazita a jeho režiséra miluje. Uvědomělost tak šla ruku v ruce s podporou „diváckosti“ cen a snahou zvýšit sledovanost nákladného přenosu.
Akademie starších bílých mužů
Nominované filmy přes tento last minute pokus o vykoupení letos každopádně velmi nápadně odrážely skladbu akademiků. Ze zhruba devíti tisíc členů jich je přes osmdesát procent bílých, z toho skoro sedmdesát procent tvoří muži. Průměrný věk se pohybuje mezi padesáti a šedesáti lety. V rámci jednotlivých kategorií, v nichž zástupci dané profese vybírají, kdo bude nominovaný (střihači nominují střihače, kameramani kameramany atd.), může být uvedené zastoupení ještě vyšší.
Dá se pak pochopit, proč jinde oceňované filmy neměly mezi akademiky dostatečnou podporu a proč byla vina bílého muže jedním z ústředních témat večera. Počínaje úvodním muzikálovým vystoupením Janelle Monáe, inspirovaným zčásti snímky, které se navzdory pozitivním hodnocením nedočkaly žádné nominace (My, Slunovrat, Jmenuji se Dolemite).
Podobně paradoxně vyzněla zpěvaččina slova, označující večer za oslavu žen, černošských a queer umělkyň a umělců. Samotné nominace přitom oslavou žen, černošských a queer umělkyň a umělců rozhodně nebyly. V hlavních kategoriích nebyl vyjma Malých žen nominován žádný film natočený ženou a ve všech čtyřech hereckých kategoriích se dohromady objevila pouze jediná černošská herečka.
Omluvou za tento fakt měly zřejmě být politicky laděné proslovy celebrit. Těch se na pódiu vystřídalo opravdu hodně. Některé z nich, zpravidla ty méně slavné, totiž jenom uvedly někoho dalšího, slavnějšího, kdo ale občas také pouze někoho uvedl. Snaha přidat večeru na pestrosti tak chvílemi připomínala rozkládání živých matrjošek.
Kamarád je černoch
Někteří vystupující na druhou stranu nikým uvedeni nebyli, prostě jen přišli a začali třeba zpívat, což vzhledem k absenci moderátora, který by ozřejmil kontext a vnesl do chaosu řád, vyvolávalo značné zmatení. Například z nechápavých, odmítavých a pohoršených reakcí publika na vystoupení Eminema, kterého s Oscary pojí akorát soška za píseň k filmu 8. míle, natočeného před osmnácti lety, by někdo mohl sestříhat oscarový film.
Prvními z plejády „uvaděčů“ byli Chris Rock a Steve Martin, v minulosti regulérní oscaroví moderátoři. Na Martinův postřeh „Letos tady něco chybí“ reagoval Rock otázkou: „Vagíny?“ Redukování žen na jednu tělesnou partii není vpravdě nejdecentnější způsob, jak na absenci žen mezi nominovanými upozornit. Mnohem jemněji na stejný problém upozornila Natalie Portman, která si na své šaty od Diora nechala vyšít příjmení několika opomenutých režisérek.
Využít malou různorodost v nominacích jako zdroj sebeironického vtipkování je jistě sympatičtější přístup než se tvářit, že v Hollywoodu diskriminace žádného druhu neexistuje. Snaha shazovat vlastní nedostatky a alibisticky se tvářit, že večer mají na svědomí jiní lidé než ti, kteří ve svých nominacích téměř úplně přehlédli ženy a Afroameričany, ale chvílemi působilo stejně rozpačitě, jako když se člověk nařčený z rasismu hájí tím, že má za kamaráda černocha.
Americká fabrika
Když bylo publiku s velkou slávou oznámeno, že orchestr poprvé v dvaadevadesátileté historii Oscarů diriguje žena, byla to okázalejší obdoba pochvaly pro dívku, která dostala lepší známky než její spolužáci. Podobně infantilizující příměs v sobě mělo prohlášení Gal Gadot, předávající cenu společně se Sigourney Weaver a Brie Larson, že všechny ženy jsou superhrdinky. Možná by pro začátek stačilo namísto pronášení prázdných frází vzít v potaz, že všechny ženy jsou především lidé.
Upřímnější byly děkovací proslovy oceněných, lépe vypovídající o problémech a rozpoložení dnešní Ameriky. Brad Pitt, přebírající cenu pro nejlepšího herce ve vedlejší roli, prozradil, že má na svůj projev pětačtyřicet vteřin, tedy o pětačtyřicet víc než americký právník John Bolton, který minulý týden nedostal možnost vyjádřit se k impeachmentu stávajícího amerického prezidenta. Pitt současně ocenil důležitou práci přehlížených kaskadérů.
Tvůrci animovaného kraťasu Hair Love, který získal víc hlasů než česká Dcera, připomněli, že chtěli zbavit stigmatu černošské vlasy. Taika Waititi, oceněný za adaptovaný scénář ke Králíčkovi Jojo, věnoval svou cenu domorodým dětem, podle něj nejlepším vypravěčům příběhů. Americká dokumentaristka Julia Reichert v návaznosti na téma dokumentu Americká fabrika, který spolurežírovala, prohlásila, že podmínky pracujících se zlepší jedině tehdy, pokud se pracující celého světa sjednotí.
Legrace okolo
Těžko říct, co přesně chtěl světu sdělit Joaquin Phoenix, který do své rozmáchlé řeči zakomponoval genderovou nerovnost, inseminaci dojnic i veganství, ale jistě to myslel dobře. Stejně jako nejlepší herečka Renée Zellweger, jejíž děkovačka se rozbíhala do tolika směrů, že by k jejímu pochopení byla potřeba infografika. Emotivní angažované proslovy ale k oscarové tradici neodmyslitelně patří.
Slova volající po větší rozmanitosti, rovných pracovních příležitostech a ohleduplnosti však jako tradičně narážela na snahu nabídnout divákům zároveň hollywoodský lesk a zábavnou podívanou s mnoha vtipy a písničkami. Zatímco všichni herci a herečky byli nejprve dlouze představováni a následně měli dost prostoru vypovídat se, další členové štábu a tvůrci menších filmů z pódia odcházeli spíše jako doplňky standupových vystoupení než jako vítězové.
Julia Louis-Dreyfus a Will Ferrell, propagující nepřímo svou novou komedii, k sobě strhávali pozornost na úkor oceněných střihačů a kameramana, Rebel Wilson a James Corden kočičími kostýmy z muzikálu Cats a estrádním humorem zastínili mistry speciálních efektů. Bylo zkrátka příliš patrné, že některé kategorie jsou součástí živého přenosu jen z povinnosti a že jejich menší zajímavost má být vyvážena legrací okolo.
Parazit jako bezpečná sázka
Etuda herců z Cats byla možná vrcholem trapnosti, a tedy i momentem, kdy se diváci znalí českých slavnostních večerů mohli cítit nejvíc „doma“, ale zároveň pěkně demonstrovala, na jaké logice podobné ceny stojí. Ano, můžeme nějaký film shazovat pro jeho otřesné digitální triky, ale teprve poté, co se na jejich otřesnosti shodne většina diváků i odborníků a tento názor se stane „bezpečným“.
Stejně bychom měli vnímat ocenění Parazita ve čtyřech kategoriích (původní scénář, režie, zahraniční film, nejlepší film): jako ceny pro film, na kterém se mimo jiné v reakci na společenské ovzduší a situaci ve filmovém byznysu (například úzké obchodní vazby mezi USA a Jižní Koreou) v určitém dějinném okamžiku shodlo dostatečné množství hlasujících. Je méně kontroverzní než Joker, který podle některých komentátorů normalizuje toxickou maskulinitu, Tenkrát v Hollywoodu, údajně znevažující Sharon Tate a Bruce Leeho, nebo Králíček Jojo, jemuž zas bylo vyčítáno zlehčování holocaustu.
Pozitivněji naladěný diskurs okolo Parazita se oproti tomu soustředil především na jeho výjimečné řemeslné kvality. Filmu oceněnému Zlatou palmou v Cannes pak jistě pomohlo, že sice upozorňuje na složité téma systémové nerovnosti, ale žánrově atraktivní formou, která dokáže oslovit celé spektrum diváků. Jeho vítězství není zárukou, že budou vypravěčsky nekonvenční zahraniční filmy bodovat i v následujících letech. Pravidla hry zřejmě nezmění. Byl to ovšem režisér vítězného filmu, který dokázal nejpřesvědčivěji vyjádřit poselství, k němuž se křečovitě snažil dobrat celý letošní ceremoniál.
Chybějící spontánnost
Po převzetí Oscara za nejlepší režii Pon Džun-ho vystoupil proti tomu, k čemu různé ceny svádějí – proti zúžení pozornost pouze na vítěze. Jako tvůrce, kteří měli na jeho tvorbu mimořádný vliv, vyzdvihnul Quentina Tarantina a především Martina Scorseseho, nominovaného za Irčana ve stejné kategorii. Legendární americký filmař, který nezískal Oscara ani při své osmé nominaci, si vzápětí vysloužil potlesk vestoje.
Jihokorejský filmař tak nenuceně předvedl, že filmy skutečně mohou propojovat lidi, odstraňovat bariéry a rušit zavedenou hierarchii. Ať už jste kýmkoli a pocházíte odkudkoli. Možná by i Oscarům pro příště pomohlo, kdyby ubraly ze snahy předat divákům zásadní, pečlivě zformulované poselství a místo toho daly větší prostor nejen ženám a příslušníkům menšin, ale také spontánnosti.
Autor je filmový publicista.