Zmatený, ale inspirativní: Zelenkův explicitně politický Modelář je kontrolovaný chaozz

Autor respektovaných filmů Karamazovi, Rok ďábla nebo Knoflíkáři Petr Zelenka se vrací po rozpačitě přijaté hříčce Ztraceni v Mnichově. Politiku a experimentování s vyprávěním neopouští.

Bývalý modelář Pavel (Kryštof Hádek) se po traumatizující zkušenosti s bombovým atentátem v Izraeli vrací do Prahy. Mezinárodní kontext jej však z domoviny vykořenil, a tudíž se dostává do konfliktu s českým prostředím ve dvou rovinách – jednak ztratil přehled o jeho politickém uspořádání, a taky ho zahraniční pobyt naučil přemýšlet globálně, takže mu smysl lokálního aktivismu uniká.

Krátce po návratu potkává spolužáka z gymnázia Plecha (Jiří Mádl) a společně se pouští do projektu s drony. Začnou pracovat na zakázkách pro prezidentského kandidáta (Richard Stanke) nebo módní společnost, ale Pavla začne lákat i něco jiného. Mechaničtí prostředníci mu totiž umožňují jistý typ odosobněného, zato však jasně viditelného aktivismu. A posléze i atentátu. Paralelně s prací se totiž podílí na odhalovaní válečných zločinů Bushovy administrativy a svérázně se domáhá spravedlnosti.

Tři druhy morálky

Nejsilnější stránka Zelenkova projektu tkví v ambiciózní snaze potlačit vykreslení postav jako osobností, a to ve prospěch reprezentací konkrétních stereotypů či ideí. Pavel působí jako idealistický prosťáček, poměrně snadno manipulovatelný, avšak s jasným a pevným morálním kódem, který překračuje národní hranice. Majitel dronů a klubový rapper Plech nabízí alternativu – jak sám tvrdí, stačí, když se v noci vyřve na pódiu, a ráno může jít zase do práce. Přes den vede apolitický civilní život, zatímco texty jeho písní politickou situaci explicitně komentují.

Zelenkovy postavy připomínají spíše chodící hodnotové kódy, jejichž střetáváním vzniká inspirativní dialog.

Další výraznou figurou je Pavlova sestra, lokálně uvažující aktivistka, pro kterou mají největší důležitost malá gesta uvnitř současného systému. Tři typy postav, tři perspektivy. První chápe svou morálku jako neoddělitelnou od každodenního života i práce, Plech obě roviny radikálně odděluje a pro sestru je změna možná pouze zevnitř, morálně korigovanou participací.

Zde ovšem Zelenkova práce s postavami nekončí – v opozici vůči výše jmenovaným stojí například kandidát na prezidenta, tajemný podnikatel (Jiří Štrébl) či „marketér“ (Miroslav Hanuš). Ti ze systému otevřeně těží. První z nich v prázdných heslech slibuje funkční právo (jimiž okouzlí Pavla) a navíc také systematicky komentuje ústřední téma Modeláře. Podnikatel dotuje charitu jen tehdy, když může spát s její zástupkyní, a Hanušův pragmatik využije služby dronů nejen pro reklamní účely prezidentské kampaně, ale i pro špehování konkurence. Nechybějí ani politické skupiny aktivistických umělců, ba co víc, skutečná jména současných politiků. Těmi se Modelář asi nejvýrazněji vztahuje ke složitostem české současnosti.

Atentát na Dicka Cheneyho

Zelenkovy postavy tak připomínají spíše chodící hodnotové kódy, jejichž střetáváním vzniká inspirativní dialog. A právě dialog, jak ve filmu říká jeden z mužů žijící mimo moderní společenské struktury, dává systému hybnost. Problém samozřejmě přichází ve chvíli, kdy od Modeláře očekáváme vyprávění s tradičním vývojem. Nejde o politické drama, konspirační thriller, komedii ani milostný příběh, ačkoliv prvky všech jmenovaných žánrů využívá. Tonální roviny kombinuje, prolíná a znesnadňuje tak sledování. Když k tomu připočteme silný (a typicky český) důraz na epizodické vyprávění, je jasné, že nemusí jít o úplně příjemnou diváckou zkušenost, jak by mohlo publikum očekávat. Vše výše zmíněné pak přináší úskalí spojená s kolísavým rytmem a sklouzávání ke karikaturám.

V určité rovině lze načrtnout paralelu mezi úvodem a závěrem – Pavel jako oběť atentátu, v závěru pak jeho iniciátor. Bombový útok, jehož je „hrdina“ svědkem, nabízí podnětnou protiváhu domácímu kontextu. V českém prostředí může atentát konotovat spíše významy spojené s osvobozením či hrdinstvím, tak jako v případě operace Anthropoid. V Pavlově snaze odhalit a potrestat struktury stojící za mučením vězňů v zahraničních operacích Spojených států jsou jasní viníci, hierarchie a důkazní materiály.

Plánovaný útok na bývalého viceprezidenta Dicka Cheneyho představuje vyvrcholení zoufalých snah najít globální spravedlnost lokální cestou. Naopak Pavlova zkušenost z Izraele je traumatizující, bezúčelná a odtržená od explicitních politických významů – divák s nimi není seznámen. Jde o čin neviditelného útočníka na civilní obyvatelstvo bez zřejmé motivace. Narace modelářova vývoje pak reflektuje jeho postupnou „idealistickou“ radikalizaci v opozici k prosté snaze ničit. Proto bych váhal s označením Zelenkova filmu za „proruský“ či „protiamerický“ – spíš máme co do činění s disputací nad (ne)možnostmi politického aktivismu a občanské participace na vykonávání spravedlnosti (kterou Modelář ještě ke všemu vykresluje jako značně relativní). Fantastickou koncovkou je finální reportáž, zjednodušeně rekonstruující Pavlův pokus o atentát. Ve své reduktivní popularizaci se stává brilantní tečkou za komplexním autorským portrétem společnosti.

Divoký zmatek

Je ale třeba dodat, že vyprávění je ve snímku sice koncepčně pevně svázané, ale v rovinách klasického vývoje se poněkud rozpadá. Oproti některým recenzentům paradoxně nevidím karikaturu v Plechovi, ale spíš ve ztvárnění politiků, akademiků a podnikatelů. Tam Zelenka tančí na hraně absurdity, byť stylizace v kontextu filmu naštěstí jakž takž funguje. Mádlův rapper je sice silně inspirovaný Adamem Svatošem, ale nikdy nepůsobí jako jeho parodie.

Zelenkův nejnovější film se v mnoha ohledech stává právě takovým Svatošem, v podvědomí českých posluchačů oscilujícím mezi divokou identitou Depha z devadesátkového uskupení Chaozz a rozjímajícího lyrika Kata z alb jako Dezorient expres. Divoký zmatek témat a problémů s nejasnou dramaturgií svádí k tomu označit jej za pěkný chaozz. Přesto je však ve své reflexi současnosti inspirativní.

Autor je filmový publicista.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies