Foto Saša Uhlová
V sobotu 29. února se na Slovensku uskutečnily parlamentní volby, které po letech smetly z vítězné pozice stranu SMER. Zvítězilo hnutí Obyčejní lidé a nezávislé osobnosti (OĽaNO) Igora Matoviče s 25 procenty hlasů. Co tato změna pro Slovensko znamená?
Slovenských publicistů, politologů a dalších odborníků a veřejně činných osobností jsme se zeptali: 1. Jak interpretujete výsledky voleb? Jsou spíše dobrou, nebo špatnou zprávou pro Slovensko? 2. Jaké má nyní v zemi šance progresivní politika a kdo ji reprezentuje? 3. Co by mohlo zastavit postupující štěpení slovenské společnosti na městský liberálnější elektorát a konzervativnější voliče v regionech?
Zuzana Kepplová (redaktorka a komentátorka deníku SME)
Představa, že když voliči vyženou mafii a fašisty, bude se konečně zodpovědně řešit školství a zdravotnictví, dostala na frak. Občané od uren vzkázali, že je vize modernizace země nezajímá tolik jako pomsta Ficově straně. Tato pomsta se přitom nemá nijak dotknout sociálních opatření, které Smer zavedl. Matovič raketově zvítězil s klasickým jánošíkovským motivem, když ve videích postupně ukázal sídlo Haščáka z Penty, letovisko smeráckého ex-ministra financí Počiatka v Cannes a kyperské schránkové firmy. Se zvoláním, že nás vrchnost okrádá a dokonce i zabíjí (vysoké číslo úmrtí, kterým by se dalo zabránit), se Matovičovi podařilo prudce zvednou svoje procenta. Zároveň se vymezil vůči progresivcům a křesťanským demokratům (PS/Spolu a KDH zůstali mimo parlament), odmítl souboj s fašisty (ĽSNS kleslo jen mírně) či pohrdání stranou Borisa Kollára (Sme rodina svou pozici upevnila) a apeloval na nevoliče, aby přišli k urnám. Toto všechno se zpětně jeví jako správné kroky.
Čeká nás vláda, která bude testovat možnosti přímé demokracie, bude naslouchat hlasům křesťanských fundamentalistů a příjemně překvapí, když čtyřroční mandát přežije. Vykázání progresivců mimo slovenský parlament zároveň znamená, že celá jedna generace expertů, která se pokusila vstoupit do stranické politiky, teď dostala studenou sprchu. To určitě ovlivní nábor kvalitních kádrů. Zároven je to lekce, že vytvořit stranu, která řeší uhlíkovou daň, daň z junk foodu, nabízí studijní volno pro státní zaměstnance nebo zřízení ministerstva lidských práv jednoduše není v zemi bez pořádné metropole udržitelné. Nestačí vyjet s programem do regiónů, je potřeba tyto regiony v samotném programu pořádně zohlednit.
Alena Krempaská (programová ředitelka, Inštitút ľudských práv)
1. Slovenské volby vyhrál protestní hlas a předvolební marketing. Mimo parlament zůstala progresivní strana, ale i neonacisté si od minulých voleb pohoršili. Vítězná strana OĽaNO je kočkopsem bez vyhraněné ideologie a do voleb vyráží vždy s novým mančaftem. Z toho je patrné, že Slováci nejsou konzervativní, ale především protestní voliči. Nálada je natolik vybičovaná, že leitmotivem voleb bylo především potrestat věrchušku, za kterou mnozí viděli různé korupční skandály. Právě na tématu potrestání korupce závratně vystoupal Matovič, jehož kampaň byla postavena na zveřejňování videí o luxusní vile bývalého ministra a jiných korupčních skandálech vládního SMERu.
Budoucí koalice bude populistická a ultrakonzervativní, s minimem odborníků a nulovým zastoupením progresivních či levicových hodnot.
2. Koalice Progresívne Slovensko a Spolu (PS/Spolu) se zaměřovala jen na městské liberály, což je stálo podporu širších vrstev. Výsledky ukazují na konec rozdělení na liberály a sociální demokraty na politické scéně, to ale neznamená, že se třídní a ekonomické rozdíly nebudou prohlubovat.
3. Nové složení koalice je určitě špatná zpráva hlavně pro témata ženských a LGBT práv, neboť především vítězné OĽaNO přináší do parlamentu silné ultrakatolické elementy. Občanská angažovanost ale nekončí volbami jednou za čtyři roky, bude třeba se organizovat a stávající vládu nutit k jakés takés formě slušné politiky.
Tereza Nvotová (režisérka)
1. Dobrou zprávou je, že Fico nevyhrál volby. Špatnou zprávou je, že liberální politika je většině Slovenska zjevně stále cizí.
2. Koalice PS/Spolu se nedostala do parlamentu, takže šance na reálné prosazení progresivních témat jsou dost nízké. V parlamentu je bude zastávat jen Sulíkova Sloboda a solidarita (SaS). Jenže Richard Sulík sice podporuje LGBT práva a hlasoval i za Istanbulskou úmluvu, ale nic z toho – ani zelená politika – nejsou jeho priority. Kiskova strana Za ľudí (Za lidi) se profiluje jako konzervativní, doufám ale, že dostane do rukou řešení romské problematiky, jíž dobře rozumí jejich člen a starosta Spišského Hrhova Vladimír Ledecký.
3. Zuzana Čaputová dokázala zastavit postupující štěpení slovenské společnosti. V těchto volbách se však ukázalo, že Slovensko se nejprve potřebuje vypořádat s tím, že se stalo mafiánským státem. Potřebuje očistit základní složky státu – policii, justici a politiku jako takovou. Myslím, že lidé se posunou ke svobodnějším otázkám až poté, co se budou cítit doma bezpečně. Psychologicky to dává smysl: lidé se upínají ke konzervativnějším hodnotám, když se cítí ohroženi – a v regionech se tak skutečně cítí.
Robert Mihály (filosof)
1. Po mnoha politických kauzách, které vyplavaly na povrch po vraždě Jána Kuciaka a Martiny Kušnírové, byl volební propad stran vládní koalice očekávatelný až samozřejmý. To se také potvrdilo: dvě z těchto stran skončily mimo parlament, a lidé si zvolili změnu. SMER prohrál, ale přežil a může vyčkávat v opozici na svou šanci. Volby jednoznačně prohrála koalice PS/Spolu, která do kampaně nalila dva miliony, ale nakonec se ani nedostala do parlamentu. Jednoznačným vítězem se tak stal egomaniacký marketér Matovič spolu s hardcore náboženskými fundamentalisty, kteří pokračují ve své svaté pouti napříč institucemi. Hlavním partnerem této změny bude milionář Kollár, jehož vzory jsou Salvini a Marine Le Pen. A do třetice je tu zarytý neoliberál Sulík, který kdyby mohl, tak neviditelnou rukou trhu i masturbuje. Nedokážu proto říct, zda jsou výsledky voleb dobrou zprávou pro Slovensko. Každopádně vyvolávají značnou obavu v lidech, kteří mají respekt k právům žen, zaměstnanců, svobodě rozhodování o vlastním těle a životě, jakož i ve všech těch, kterým zůstaly alespoň zbytky příčetnosti.
2. V současném parlamentu nevidím vzhledem k jeho složení žádný prostor pro progresivní politiky v tom smyslu, jak tento pojem chápu. Hlavním heslem nové vlády Igora Matoviče bude boj proti korupci a očista státu, které však zatím nemají moc konkrétní obsah. Vedle tohoto ušlechtilého zápasu je zároveň možné očekávat i nový věk regresivních politik v ekonomické, sociální a lidskoprávní sféře. Budeme svědky pokusů o prosazení neoliberálního ekonomického programu strany Sloboda a Solidarita, jejímž výsledkem může být radikální rozšiřování sociálního napětí a prohlubování četných nerovností. Můžeme očekávat pokračování snah zakázat interrupce, démonizaci rovnosti pohlaví či posilování ultrakonzervativního diskursu ve společnosti. A s největší pravděpodobností i mnohé další skvělé nápady, které se pokusí skloubit upalování čarodějnic s odvodovými bonusy. Existuje velké riziko, že právě tato atmosféra společenského a sociálního napětí bude v blízké budoucnosti posilovat fašisty, kterým se tím za čtyři roky může otevřít cesta k uchopení moci.
3. Společenské štěpení nemá zcela jasně vymezené linie. V první řadě je třeba normalizovat diskusi, která je provází. Šermuje se v ní totiž pojmy jako „liberální fašismus“, „gender ideologie“, „komunista“, „sluníčkář“, „liberál“, a přitom lidé, kteří tyto výrazy používají, častokrát nemají ponětí, co vlastně znamenají. Jde o dlouhodobější útok ultrakonzervativních a nacionalistických uskupení na různých frontách. Plné kostely lidí tleskají venkovskému faráři, který jim říká lži o tom, že státy kradou děti rodinám, aby je daly homosexuálům, či že se čtyřleté holčičky učí kvůli feminismu ve školkách masturbovat. V první řadě by měli lidé a policisté v sutanách přestat lhát. A zadruhé by se měl každý naučit používat pojmy, jejichž významu aspoň trochu rozumí. Válečný střet liberálních a konzervativních hodnot bude po volbách každopádně jen a jen sílit. O některých otázkách, které se týkají lidských práv, není ale z principu možné diskutovat. V dalších otázkách je pak třeba dbát na to, aby se toto napětí podařilo uklidnit.
Milota Sidorová (architektka)
1. Noc byla náročná. Mou první reakcí bylo pozastavení se nad tím, jaká velká část populace je anarchistická a antisystémová. Dokazuje to nejen podpora strany Igora Matoviče, který se léta staví do opoziční, jánošíkovské pozice, ale také malá podpora stranám, které jsou schopné konstruktivního dialogu. Pozitivem je, že minimálně na nějaký čas je konec vládní koalici SMERu. Zároveň si ale každý klade otázku, nakolik stabilní období nás s novými lídry čeká.
2. Bez přítomnosti PS/Spolu je progresivní proud v parlamentu oslabený. Diskurs téměř všech stran se ve volbách posunul směrem ke konzervatismu, a to bez hlubšího vysvětlení a bez hlubší autenticity samotných politiků. Myslím, že nás čeká Slovensko, ve kterém budeme vnímat jako úspěch, když se lidská práva nedostanou do regresu. Osobně je pro mě velké zklamání, že žádná ze stran vědomě nepracuje s ženskými kandidátkami nebo opatřeními pro podporu žen. V tomto cítím velký posun zpět.
3. Nemyslím si, že jsme svědky jednoduchého dělení na liberální městské voliče a konzervativní voličstvo mimo města. Dokazují to i volební mapy. Ale to by byla delší debata. Myslím si však, že vstupujeme do éry populismu – a cílem populismu je polarizovat. Kdo to může zvrátit? Osobnosti jako Zuzana Čaputová. A pak lidé, kteří dělají politiku tak, že v ní pracují s nějakým konkrétním obsahem. Hodně naděje je tedy ještě na lokální úrovni, kde musíme řešit potřeby všech, a to bez ohledu na jejich hodnoty. Samosprávy a regiony budou mít mimořádnou úlohu. I strany, které zůstaly mimo parlament a hlásí se k centristickým a liberálním hodnotám, si přitom budou moci budovat své základny po celé zemi. Například koalice PS/Spolu vyvinula při kampani za poslední tři roky mimořádnou energii.
Tomáš Hučko (šéfredaktor měsíčníku Kapitál)
1. Výsledky se asi budou prezentovat jako výhra, protože klesl počet voličů SMERu, ale podle mě dopadly katastrofálně. Navzdory všemu, co se za poslední čtyři roky stalo, 18 procent lidí volilo znovu SMER a Kotlebovci získali stejně silný mandát jako v minulých volbách. Budoucí koalice bude populistická a ultrakonzervativní, s minimem odborníků a nulovým zastoupením progresivních či levicových hodnot. Mezi liberální částí obyvatelstva zavládne marasmus, více mladých lidí odejde do zahraničí, případně ti, co zvažovali, že by se vrátili, radši zůstanou dál v cizině. S největší pravděpodobností nás čeká vlastní verze Polska.
2. Chtěl bych věřit, že se bude progresivní politika snažit i po tomto neúspěchu v příštích letech pracovat, alespoň na komunální úrovni, a promýšlet jiný přístup k voličům. Ale upřímně, dnes ráno v to nevěřím.
3. Když se podívám na výsledky z Bratislavy, kde populista Matovič vyhrál s velkým náskokem, nevím, zda rozdělení na městské liberálnější voliče a spíše konzervativnější v regionech vůbec ještě platí. Ano, ve městech mají liberální voliči větší zastoupení, ale zdaleka ne takové, aby jejich hlas výrazněji zasáhl do výsledku voleb. A nakonec i ti městští „liberálové“ jdou volit konzervativce Kisku či neoliberála Sulíka. Čas na skutečně progresivní politiku očividně ještě nenastal.
Barbora Bírová (sociální antropoložka)
1. Když se dívám na výsledky voleb, dělá se mi mdlo. Ale ne víc než před čtyřmi lety. Volíme jen jeden den každé čtyři roky a těší mě, že volby jsou ještě stále na Slovensku právem, a nikoli povinností. Výlet na poštu s obálkou a se zakroužkovaným archem jsem sice absolvovala, ale za nosné považuji to, co se děje v každodennosti, kdy se můžeme občansky angažovat a aktivně vstupovat do toho, jakým směrem se společnost ubírá. Těžko se mi uvažuje o politice jako o dobru a zlu. Nezpochybňuji důležitost těchto voleb, které byly mnohými vnímány jako nutnost zastavit SMER a ĽSNS, jenže mi to připadá jako velmi malý cíl. Porazit fašisty v zelených tričkách za cenu toho, že v parlamentu budou sedět jiní, zato v oblecích? Pokud usilujeme o svobodný a spravedlivý stát bez korupce, musíme si přiznat, že to nevyšlo. OĽaNO jako strana s nejsilnějším výsledkem sice hlásá boj proti korupci, ale současně prosazuje – možná latentně – fašistické nápady na omezování lidských práv. Ať už se jedná o reprodukční práva, práva menšin nebo rovnost pohlaví. Shluk kandidátů a kandidátek, kteří se zde objevili díky personalistickým schopnostem Igora Matoviče, tzv. obyčejných lidí a nezávislých osobností, stojí na fundamentalistických základech. Mnozí z kandidátů se zavázali k tomu, že OĽaNO neschválí Istanbulskou úmluvu, chtějí kriminalizovat umělé oplodnění, nepřijali by registrovaná partnerství, neumožnili by adopce u párů stejného pohlaví, nezměnili by postoj Slovenska k nelegální migraci. Xenofobní strana dalšího podnikatele Borise Kollára má přes osm procent. Jeho strana Sme rodina je vnímána jako směs konzervatismu, která sice občasně tíhne k nějakým sociálním otázkám, ale bezobsažně. Spíše se snaží svést na populární vlně. To všechno ve mně nevzbuzuje žádnou naději.
2. Progresivní politiku v parlamentu neočekávám. Současně ale vnímám stále výrazněji aktivity zdola a tlak několika kolektivů, aby se politika na Slovensku k progresivitě přiblížila. Progresivní Slovensko, které má daný přívlastek v názvu, se sice k této náplni přibližuje, ale s jistými limity.
3. Já si ani nemyslím, že by dělení na městský liberálnější elektorát a spíše konzervativnější voliče v regionech bylo takto striktní a jasně rozdělené. Společnost je spíše rozdrobena než rozdělena na dva vyhraněné póly. Rozdíly mezi venkovským a městským prostředím se stále více smývají. Problémy jsou spíše v míře chudoby, vzdělanosti, ekonomické stability a podobně. Podstatné je poznat, jaké jsou potřeby jednotlivých skupin a problémy, se kterými se potýkají, neznevažovat je, ale snažit se je pochopit. Což mimo jiné znamená, že se nebudeme vysmívat někomu kvůli tomu, že volil tak či onak, protože tím si zavřeme i poslední dveře.
Radovan Geist (vydavatel Euractiv.sk)
1. Konec vlády Smeru-SD a minimalizace rizika vlády podporované fašistickou ĽSNS jsou dobrou zprávou. Mohou být prvním krokem k oslabení vlivu oligarchů na politiku, k reformě justice, prokuratury a policie a k úspěšnému boji s korupcí. Zda tomu tak skutečně bude, naznačí postoj vládních stran k výměně vedení policie, speciální prokuratury nebo generální prokuratury. Důležité však budou i méně viditelné přesuny, například u koho budou hledat bývalí sponzoři Smeru či velké finanční skupiny politické krytí a jak se k tomu tyto politické strany postaví. Optimismus je ale třeba dávkovat s opatrností. Kandidátka OĽaNO je spíše volnou koalicí jedinců a menších iniciativ a stran. Nemusí to znamenat rozpad strany, ale napětí mohou přinášet například pokusy silně konzervativní Křesťanské unie protlačovat témata jako zpřísňování interrupcí. V podobné situaci je hnutí Borise Kollára Sme rodina. Není to standardní strana s pevnými strukturami, mnozí její noví poslanci do ní přišli nedávno. V takových typech „stran jednoho muže“, bez vnitřní demokracie, se rozpory často řeší rozdělením. Už v předchozím volebním období odešli z jejího parlamentního klubu tři poslanci pro neshody s předsedou. Strana Za ľudí je nejmladší, vznikla před necelým rokem kolem bývalého prezidenta Andreje Kisky. I ona bude muset řešit vnitřní stabilizaci, a možná i výměnu lídra. Shrnout to lze zhruba takto: pokud vznikne vláda OĽaNO – Sme rodina – SaS – Za ľudí, jejím největším nepřítelem nebude opozice, ale vnitřní rozpory.
2. Šance pro progresivní politiku jsou velmi malé. Žádná ze stran zastoupených v parlamentu se nehlásí k progresivnímu programu. Smer-SD se sice opět pokouší vystupovat jako levicová strana, ale její politika během tří vlád tomu nenasvědčuje. Kromě toho je strana kulturně výrazně konzervativní. Pokud jde o politické subjekty pravděpodobné vládní koalice, hlásí se spíše k pravé a konzervativní části politického spektra. OĽaNO bylo v Evropském parlamentu před rokem 2019 ve skupině ECR, její jeden europoslanec je nyní členem skupiny EPP. Strana Sme rodina se hlásí ke spojenectví s Národním frontou a italskou Ligou. Strana SaS se v minulosti definovala jako liberální, dnes je v Evropském parlamentu součástí ECR. Její politika je směsí ekonomického liberalismu, kulturního centrismu až konzervatismu a mírného eurospekticismu. Strana Za ľudí je, pokud jde o program a její zástupce, spíše reprezentantem centristické, proevropské pravice. Vzhledem k vnitřní různorodosti stran, o níž jsem psal výše, můžeme samozřejmě v novém parlamentu pravděpodobně najít i političky či politiky, kteří by neměli problém přihlásit se k progresivnímu programu. Ale jako celek je parlament konzervativní, ekonomicky pravicový a v mnoha případech nejspíše i uzavřený vůči prohlubování evropské integrace.
3. Politické rozdělení je výsledkem rozdělení země. Jedna její část jasně těžila z hospodářské transformace a evropské integrace. Druhá část vnímá spíše důsledky zhoršování regionálních rozdílů, snižování kvality veřejných služeb (zejména v chudších regionech) a rostoucí sociální nerovnosti. Svou roli hraje i politický vliv katolické církve a kulturní konzervatismus. Voliči z venkova a menších měst přitom nemusí nutně podporovat klerofašistický program. Jejich politické chování je spíše protestem proti „elitám“, které na ně zapomněly.