Čechoslovakismus nebyl odsouzen k zániku. Málokdo v něj však skutečně věřil

Měl čechoslovakismus šanci na úspěch? Jak se jeho vnímání měnilo v čase? Nová publikace představuje komplexní pohled na tyto otázky.

Od rozpadu Československa uplynulo dvacet sedm let. Soužití Čechů a Slováků ve společném státě je už vzdálená vzpomínka, na kterou si starší generace občas vzpomene a ta mladší ji bere jako jakousi prehistorii. Čechoslovakismus měl podle původních představ fungovat jako sjednocující etnický koncept. Koneckonců takto byl definován i v československé ústavě, jejíž stoleté výročí jsme oslavili právě letos. V době svého vzniku tím nový stát pragmaticky reagoval na početní nevýhodu nového mnohonárodnostního státu, v němž žila velká část Němců a Maďarů. Spojením Čechů a Slováků v „národ československý“ se význam ostatních národnostních skupin zmenšil. Pokud by k tomu nedošlo, Slováci by byli v novém státě oproti Němcům dokonce v menšině.

Společný národ?

Nová publikace Čechoslovakismus, která vyšla v Nakladatelství Lidové noviny, spojila řadu různých odborníků na dané téma a představila dosud asi nejkomplexnější pohled na historii tohoto pojmu. Publikace si sice skromně bere za cíl shromáždit dosavadní poznatky výzkumu, jemuž se v minulosti už řada autorů věnovala, ale přichází také s novými pohledy. Přínosné jsou především studie, které se věnují vnímání čechoslovakismu po roce 1948.

Poměrně brzy po vzniku státu se ukázalo, že čechoslovakismus existuje pouze jako formální koncept, který se objevuje při oficiálních ceremoniálech nové republiky, ale nepronikl do každodenního života.

Jak uvádí jeden z editorů publikace historik Michal Kopeček, za vznikem publikace stála zejména absence významnějšího výzkumu vnímání čechoslovakismu ze strany samotných Čechů, zatímco vztah Slováků k tomuto pojmu byl v minulosti víceméně probádán. Podle předpokladu se ukazuje, že zatímco Češi, vyjma několika málo odborníků na česko-slovenské vztahy, se čechoslovakismem příliš nezabývali a v době první republiky svoji pozornost spíše soustředili na vztahy s Němci, pro Slováky byl naopak čechoslovakismus důležitý fenomén, který fungoval jako mobilizační prvek vlastních autonomních snah. Ty gradují v momentě, kdy Československý stát zatěžují ekonomické a sociální problémy v důsledku hospodářské krize třicátých let.

Autoři publikace přitom nesouhlasí s často se opakujícím tvrzením, že společný národ Čechů a Slováků byl předem odsouzený k zániku. „Odkazovat na základě zániku státu a neúspěchu československé národotvroby k historické nereálnosti těchto fenoménů v minulosti by bylo jednostranné, deterministické a snad až ahistorické. Už proto, že žádný stát a koneckonců ani žádný národ neexistuje věčně,“ tvrdí v úvodu knihy Michal Kopeček.

Koncept československého národa se začal seriózněji objevovat mezi úzkou skupinou české a slovenské inteligence až od konce 19. století. Do té doby byl odmítán především slovenskou stranou, které vadil český liberalismus, a spíše se klonila k ruskému panslavismu. Vzhledem k mezinárodní situaci na přelomu 19. a 20. století se ale česko-slovenské soužití začalo stále více jevit jako nejlepší možné spojení. Oběma stranám vyhovovalo po ekonomické, bezpečnostní i politické stránce. Už v této době se ale vyjevují momenty, které značí nejednoznačnost takového projektu. Například v politickém programu českých realistů se tvrdí, že Slováci mají právo hovořit o „slovenském národě“, a počítalo se i se spisovnou slovenštinou. Zároveň se v programu ale také tvrdí, že uherští Slováci jsou jednou z větví českého národa. Je to typická kombinace dvou různých konceptů.

Stín antisemitismu

Autorem vůbec nejzajímavější kapitoly publikace je slovenský historik Miloslav Szabó, který poukazuje na významnou přítomnost antisemitismu při vzniku společného státu. Navazuje tím na pár let starou publikaci Budování státu bez antisemitismu?, jejímž je spoluautorem společně s Michalem Franklem. Na celé řadě případů antisemitského násilí v Čechách, na Moravě a na Slovensku v době konce první světové války a prvních let vzniku nového státu autoři ukazují, že součástí budování nového těla národa bylo i vyloučení Židů. Katalyzátorem dlouhodobě přítomného antisemitismu měla být první světová válka, která zastihla Čechy i Slováky nejednotné. Toto trauma si obě strany projektovaly do Židů, kteří byli obviňováni z profitování na válce a neloajálnosti k národu.

Zatímco Češi se se vznikem nového státu přestali více méně zajímat o vytváření společné československé národní identity, slovenská část začala čím dál častěji brát čechoslovakismus jako negativní fenomén, který – podobně jako maďarizace za doby Uherska – primárně potlačuje jejich vlastní národní sebeuvědomění. Malá část tehdejší české vědecké obce se přesto snažila představit ucelený obraz československého národa, který údajně existoval už od Velké Moravy. Jednalo se zejména o historika Václava Chaloupeckého nebo literárního historika Alberta Pražáka. Takové pojímání společné historie bylo však především na Slovensku čím dál tím častěji odmítáno. „Není na světě moci, která by mohla donutiti někoho, aby v svém nitru cítil se být něčím jiným, než sám chce, tedy Slovák jen Slovákem,“ zamyslel se nad nemožností realizace čechoslovakistického projektu český právník a filosof působící na Slovensku profesor Bohuš Tomsa. Je zřejmé, že Češi a Slováci považovali existenci Československa za důležitý politický projekt, ale k existenci etnického konceptu Čechoslovakismu zůstávali vlažní, nebo jej přímo odmítali. V tomto kontextu je zajímavé poukázat na váhání, které nastalo v kritický moment před nacistickou okupací Čech a Moravy. Tiso tehdy stále považoval společný stát s Čechy za záruku ochrany před agresí Maďarska a koneckonců také Německa. Až pod tlakem Hitlera, který naznačoval, že jestli se Slováci neosamostatní, dá na Slovensku volnou ruku Maďarům, Tiso rozhodl o vyhlášení samostatného Slovenského státu.

Lid místo národu

Poválečné představy části slovenských komunistů o federalizaci jako vhodném řešení slovenských nároků na obnovený stát vzaly za své během roztržky mezi Stalinem a Titem. Jejich představy o novém československém uspořádání se totiž inspirovaly právě Titovskou Jugoslávií. Zastánci této varianty se tak ocitli v roli nepřátel nového režimu – během procesů v padesátých letech s tzv. buržoazními nacionalisty se tak objevuje i závažné obvinění z „titoismu“. Jak ukazuje další velmi povedená kapitola Jana Mervarta o komunistickém pojímání národu a třídy, komunisté začali operovat více s pojmem „československý lid“, jenž měl poukazovat nejen na kategorii národa, ale i třídy – v novém politickém režimu samozřejmě té proletářské. Odpovídalo to Stalinově představě o provázání třídy a národa.

Neexistující společenská diskuze o čechoslovakismu se za komunismu znovuobjevovala v letmých momentech demokratismu v období destalinizace, v roce 1968 a znovu v souvislosti s událostmi v roce 1989. Z často velmi kritických komentářů, obzvláště ze slovenské strany, je zjevné, že problém čechoslovakismu rozhodně nebyl vyřešen Košickým vládním program v roce 1945 ani novou ústavou v roce 1960, které potvrzují existenci československého národa. Ukazuje se, že čechoslovakismus jako koncept etnického národa byl pro slovenskou stranu jednoznačně mrtvý. Měl už pouze negativní konotace, jež se vztahovaly na specifickou formu českého nacionalismu a centralismu. Zatímco národnostní otázka byla pro Čechy po válce vyřešena, a reformní hnutí šedesátých let se tak zabývalo politickou a duchovní svobodou a ekonomickou liberalizací, pro Slováky bylo toto téma stále velmi aktuální.

Rozpojování z obou stran

Je zajímavé, že během normalizace sloužil čechoslovakismus k upevnění konzervativní komunistické politiky v opozici k reformistům. Rok 1968 byl tudíž kritizován jako projev buržoazního nacionalismu a antisovětismu. Neřešení česko-slovenské národnostní otázky v době normalizace podle Mervarta souviselo také s tím, že komunističtí funkcionáři skutečně věřili ve splývání československého pracujícího lidu. To však nemělo oporu v reálné politice. To se koneckonců naplno vyjevilo po roce 1989. Mezi Slováky se pojem čechoslovakismus vyskytoval často a vždy pouze v negativní souvislosti. Mezi Čechy se rozvinul spíše pojem „Čechoslovák“, který měl naopak pozitivní vazby na dobu první republiky. Připomínal české zásluhy o rozvoj Slovenska a projev pýchy nad zděděnou podobou této historické identity. Znamenalo to ale také odmítání větších pravomocí pro Slováky, poukazování na negativní aspekty soužití z politických a ekonomických hledisek nebo slovenskou historii za druhé světové války. „Rozpojování“ národů se odehrávalo z obou stran.

Jak poznamenala historička Jana Čechurová během diskuze při křtu publikace, je nutné si uvědomit, že řada politických rozhodnutí, obzvlášť v tak přelomové a chaotické době, jakou bylo období během konce první světové války, vznikla jako reakce na aktuální situaci. Projekt čechoslovakismu takovým improvizovaným projektem byl. Byla to vize budoucnosti, která se v tehdejší politické realitě zdála být nejlepším možným řešením, spíš než odraz nějaké všeobecně přijímané reality. Čechoslovakismus a Československá republika rostly a padaly v souvislosti se zahraničně-politickým vývojem. Poměrně brzy po vzniku státu se ukázalo, že čechoslovakismus existuje pouze jako formální koncept, který se objevuje při oficiálních ceremoniálech nové republiky, ale nepronikl do každodenního života. Pro obě strany nicméně byl vznik nové republiky až zázračným dovršením dlouhodobých snah o prosazení vlastní suverenity. Vize společného česko-slovenského národa tedy nebyla odsouzena k zániku, ale málokdo v ní skutečně věřil a snažil se ji realizovat.

Vysokou kvalitu nové publikace o čechoslovakismu snižuje snad jen do očí bijící početní nepoměr mezi autory a autorkami. Byť je pochopitelné, že u specifických témat sborníků je obtížné dodržet genderovou rovnováhu předložených studií, mít ve sborníku příspěvky pouze od dvou žen z celkového počtu jedenadvaceti autorů je zkrátka neakceptovatelné.

Autor je člen redakce Alarmu.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies