Foto National Institute of Allergy and Infectious Diseases, Flickr (CC BY 2.0)
Když jsem v srpnu před pěti lety nastupoval do práce v německých Brémách, všiml jsem si hned vedle budovy svého pracoviště velkého bílého stanu, ke kterému se scházeli lidé hrát fotbal a občas i grilovat. Myslel jsem si, že je to nějaký sportovní nebo zájmový klub, a z tohoto omylu mě nikdo po celé týdny nevyvedl. Němečtí kolegové při obědech probírali vše od problémů s počítačem až po dovolenou s rodinou. Oproti českému prostředí, kde nebylo v létě roku 2015 možné se vyhnout v téměř jakékoliv konverzaci tématu uprchlíků, se o nových příchozích mí kolegové vlastně ani nezmínili. O to víc mě pobavilo, že bílý stan vedle budovy našeho ústavu, pár metrů od místa, kde jsme všichni pracovali, ve skutečnosti hostil asi stovku uprchlíků. O pravém účelu stanu jsem se dozvěděl až ve chvíli, kdy si jeden z kolegů stěžoval, že se obává, aby mu některý z malých Syřanů v zápalu hry neskočil pod kola, když jede do práce. Až banální klid, s nímž běžní Němci uprchlickou situaci vnímali, pro mě byl v porovnání s nervozitou české veřejnosti osvěžující.
Obyčejní lidé českému státu v krizi nevěří, a to je něco, co si naše země za rámeček opravdu dát nemůže.
Je rok 2020, a ačkoliv hysterie z uprchlické krize odezněla, nastala hysterie nová. Češi horlivě vykupují supermarkety a připravují se na epidemii koronaviru a nouzový stav naší země. V historické paměti jsme vyšátrali vzpomínky na světové války a domácnosti, ve kterých se chleba už dlouho běžně nepeče, najednou ve velkém skupují mouku. Opět je to v ostrém kontrastu s reakcemi v jiných státech. Ani v zasažených oblastech Itálie, Německa či Rakouska lidé nereagují na příchod koronaviru do Evropy tak silně jako Češi. A ti, co zůstávají v klidu, od vtipálka na sociálních sítích po ministra zdravotnictví Vojtěcha, se o panikařících lidech vyjadřují s pobaveným úšklebkem. Je však jejich výsměch namístě?
Nová, těžší chřipka
„Nový koronavirus“ COVID-19 – stejně jako uprchlická krize – patří do kategorie velmi závažných, nikoliv však apokalyptických témat. Pro drtivou většinu mladší, zdravé populace představuje nakažení virem COVID-19 o něco těžší chřipku, kterou stačí vyležet. I jeden z prvních nakažených lidí v Česku o sobě prohlásil, že je to podobné, jako by měl běžnou rýmu, a necítí se nijak nemocně. To je ovšem dvousečná vlastnost této nemoci. Protože má mnoho lidí jen mírné příznaky, srovnatelné s běžnou chřipkou či nachlazením, virus se lehce šíří a odborníci předpovídají, že se COVID-19 dříve či později pravděpodobně stane součástí spektra sezónních chřipkových epidemií probíhajících téměř každou zimu.
Rizikový je však virus jednoznačně pro populaci v důchodovém věku. Pokud se sejde s dalšími chronickými onemocněními, může být smrtelný. Jinak řečeno, epidemie koronaviru je sociálním tématem, v němž se jedná především o ochranu slabších a zranitelnějších členů společnosti. Pro zotavení je však ve všech věkových skupinách zásadní i dostupnost zdravotnické péče, protože zhruba jeden z pěti či šesti nakažených vyžaduje pobyt ve speciálních zařízeních s ventilátory pro zvýšení příjmu kyslíku či přístroji na umělé dýchání. Pokud by se novým koronavirem najednou nakazil podstatný zlomek české populace, české zdravotnictví by nemělo dostatečnou kapacitu pro adekvátní péči o všechny nemocné s těžkými příznaky.
Naším cílem je tedy epidemii co nejvíce omezit, a také zpomalit, aby naše kapacity vystačily na průběžný příliv dalších nakažených. Úplná eliminace se však zdá vzhledem k charakteru onemocnění a k současnému rozšíření viru nepravděpodobná. V ideálním případě se podaří epidemii zásadně přiškrtit až do jara, kdy by mohlo vzhledem k vyšším teplotám dojít k utlumení šíření viru. Na podzimní návrat epidemie bychom pak měli být připraveni s pokročilými poznatky a vybavením zdravotnických zařízení, a třeba snad i s funkční vakcínou proti této „nové chřipce“.
České kočírování a prášení
COVID-19 a jeho příchod do České republiky je tudíž zásadním testem připravenosti české vlády a administrativy na výjimečné situace. Jsou to právě krizové okamžiky jako tento, kdy se projeví roky práce vložené do rozvoje sítě kvalitních regionálních nemocnic, do jejich dobrého řízení, do dobře vytvořených a neošizených krizových rezerv a podobně. Možná, že právě v tom je problém. Je už jakýmsi českým klišé, že infrastruktury určené pro krajní krizové situace jsou u nás mnohdy zoufalou potěmkinádou. Vzpomeňme jen na skandální zakázky ministerstva obrany od „Kalouskových padáků“ po Pandury. Dalším příkladem byly absurdní slabiny ochranného systému pražského metra a neschopnost pražské administrativy ho při velkých povodních v roce 2002 včas využít.
Ale můžeme se zaměřit i na současnost a zdravotnictví – skutečně jsme si jistí, že šest ředitelů regionálních nemocnic, které Adam Vojtěch před dvěma lety, ještě jako ministr v demisi, odvolal, bylo nahrazeno kvalifikovanými a akceschopnými jedinci, kteří zvládnou jakoukoliv krizi? Podobné pochyby v nás pak vyvolává, když se zamyslíme nad typickou metodiku současné české exekutivy. Už mnohokrát jsme s hrůzou pozorovali, že vrcholní vládní politici v resortech od vzdělávání až po sociální sektor od stolu vymýšleli naprosto nefunkční až destruktivní opatření na základě předsudků, povrchní politické agendy a mnohdy i klientelismu a korupce.
Podívejme se proto na českou hysterii ohledně uprchlíků a koronaviru znovu. Skutečně poskytuje nervózním lidem náš stát garanci, že dokáže ukočírovat administrativně a strategicky náročné situace? Skutečně nemusíme mít obavu, že se v okamžiku potřeby z některého z článků české administrativy a infrastruktury nevyklube Potěmkinova vesnice zdevastovaná korupcí a politickým omezenectvím? Skutečně nás náš stát naplňuje jistotou, že mu záleží i na slabších členech společnosti, kteří potřebují jeho pomoc a ochranu? Ta část lidí, co se vydala rabovat regály supermarketů, svými činy na předchozí otázky odpovídá jednoznačně záporně. Obyčejní lidé českému státu v krizi nevěří, a to je něco, co si naše země za rámeček opravdu dát nemůže. Možná je načase se panikařícím lidem přestat smát a začít něco dělat s důvěryhodností a spolehlivostí naší republiky.
Autor je občasný publicista a teoretický fyzik.