Foto Česká televize
Nejúspěšnějším sobotním pořadem byla několik posledních víkendů kuchařská show Peče celá země. Jedním z jejích dvou moderátorů je Václav Kopta. Jeho glosování aktivit probíhajících v okolí horkovzdušných trub a pekařských válů místy připomíná snahu objevit novou dimenzi trapnosti. V poslední odvysílané epizodě například v dialogu s jednou ze soutěžících naznačoval, že likérové špičky nejsou tím jediným, u čeho na velikosti nezáleží. Obava, v jakém duchu se ponese Koptou moderované předávání Českých lvů, byla tudíž na místě.
Sobotní výkon populárního herce ovšem překvapil stejně mile jako celková dramaturgie předávání. Kopta byl letos jako moderátor Lvů vtipný, pohotový a svým vystupováním nebudil dojem, že by se raději nacházel v docela jiné společnosti. Třeba na plese v Kamenici nad Lipou.
Lehkost a cibuláky
Když pomineme nemístné závěrečné promo na finále Peče celá země, byla Koptovým jediným zaškobrtnutím otázka na Eriku Stárkovou, zda by za roli transženy Dáši ze seriálu Most! chtěla být nominovaná v mužské, nebo ženské herecké kategorii (variaci na tento „vtip“ obsahuje i předtočený prolog předávání). Herečka situaci promptně zachránila odpovědí, že nominovaná by pochopitelně měla být v ženské kategorii, ale společně s Janem Cinou, který ji v seriálu předaboval. Patriarchální odér, který již ovšem neměli ve své režii organizátoři, byl vlastní také projevu jednoho z oceněných, který měl potřebu poděkovat své manželce zrovna za to, že mu a jeho kolegům „nosila do studia zásoby jídla“. Jakkoli dotyčný svá slova jistě nemyslel zle a v daném okamžiku si neuvědomoval jejich stereotypizující nádech, během večera, který byl na zdejší poměry jinak nezvykle málo sexistický, podobná poznámka stejně vynikla a zamrzela.
Namísto znuděnosti a pocitu trapna se v závěru profesionálně zvládnutého večera dostavila chuť sledovat a podporovat české filmaře, kteří tentokrát dostali přednost před estrádní zábavou.
Předtočený úvod, v němž Kopta přispěje ke vzniku několika loňských filmů a seriálů a na závěr je odměněn pep talkem Václava Marhoula, naznačil, že se Lvi budou opět snažit dohnat Oscary, kteří v minulosti vícekrát začínali podobně. Zbytek lvího večera ale odvozeně nepůsobil a ani snaha o hollywoodskou pompu nebyla tak strnule okázalá jako v předchozích letech. Ceremoniálu naopak zásluhou vypuštění etud a zredukování hudebních čísel, tentokrát v podání Tata Bojs, nechyběla lehkost. Více než dvouhodinová délka byla dána zejména nepraktickým řešením cesty oceněných na pódium (úzké uličky vyžadovaly, aby se vždy postavila půlka řady) a množstvím cen, z nichž zejména dvě televizní působí nadbytečně. V domácím prostředí pak Lvy ukotvovala i výzdoba pódia pražského Rudolfina s cibulákovými motivy. Pravda je, že lépe než slavnostně oblečené celebrity do lehce infantilních kulis zapadl reportér Vrána z dětského pořadu TvMiniUni, který vyhlašoval jednu z cen.
Vystoupení velké mluvící loutky sice nejnápadněji nabouralo decentní pojetí letošních Lvů, ale současně odpovídalo úsilí představit prostřednictvím předávajících co nejvíc filmů a seriálů natočených v loňském roce, ať už v nějaké kategorii nominované byly, nebo ne, a oslavit tak českou audiovizuální tvorbu ve vší její pestrosti. Vrána upomínal ke kritikou neprávem přehlíženému dětskému filmu TvMiniUni: Zloděj otázek, jiní hosté pak připomněli například dokumenty Moje století (Eduard Vrána) a Letní hokej (Martin Hosták) nebo televizní cyklus Detektivové od Nejsvětější Trojice (Michal Sýkora). Předávající byli vesměs vtipní a moderátor je netlačil do nekomfortní pozice nepatřičnými dotazy nebo nejapným zíráním.
Lepší než dřívější trapasy
Herecký ansámbl Dejvického divadla například sehrál povedenou bezeslovnou etudu s předáváním obálky, Jiří Havelka nebývale důsledně naplnil pokyn, aby předal cenu a něco řekl, Zdeněk Godla se označil za zástupce černobílého filmu a Bohdan Karásek uděloval cenu společně s Miroslavem Faderholzem, což je pseudonym, pod kterým autor vztahovky Karel, já a ty vystupuje v titulcích některých svých filmů. Šlo o jeden z vtipů určený natolik úzké skupině zasvěcených, že v sále – alespoň dle televizního přenosu – nerezonoval tolik, jak by si zasloužil. Jiným příkladem humoru, který se pro sobotní prime time ukázal jako příliš sofistikovaný, bylo Havelkovo poděkování akademikům včetně akademika Filipa – legendární postavy ze seriálu Návštěvníci.
Ocenění byli ve svých děkovných řečech struční, chvílemi patetičtí a jen vzácně političtí, zpravidla ve vztahu k České televizi a její důležitosti jakožto svobodného veřejnoprávního média. Opakovaně byl připomínán kolektivní rozměr filmové a televizní tvorby a k upozaděným filmům a umělcům tudíž byla směřována pozornost nejen výběrem předávajících, ale také v projevech oceněných. Martin Mareček například v reakci na nominaci jeho dokumentu Dálava také v kategorii Nejlepší střih upozornil, že za povšimnutí stojí rovněž kameramani dokumentárních filmů. Svou nekonfliktností, solidárním duchem a hlazením po srsti se letošní Lvi od divácky žádaných pořadů jako Peče celá země nebo Stardance vlastně tolik nelišili. Možná kvůli tomu bude galavečer rychle zapomenut, ale zřejmě je to lepší varianta, než aby se na něj vzpomínalo kvůli postupně gradující sérií moderátorových trapasů.
Kritické vymezování se vůči někomu či něčemu a reagování na aktuální dění v kultuře a politice bylo natolik ojedinělé, že nemohlo narušit nezvykle pozitivní tón ceremoniálu, udaný hned úvodním monologem, v němž Kopta s autentickým zápalem vyzdvihl mnohé loňské úspěchy české kinematografie. Právě díky zaměření na nekontroverzní skutečnosti a na zapomínané širší souvislosti audiovize byli dobrou vizitkou pro tuzemskou kinematografii i letošní Čeští lvi. Namísto znuděnosti a pocitu trapna se v závěru profesionálně zvládnutého večera dostavila chuť sledovat a podporovat české filmaře, kteří tentokrát dostali přednost před estrádní zábavou. Jestliže byla předchozím Lvům vyčítána bezobsažnost a nezacílenost, tentokrát bylo jejich obsahem poměrně zřetelně to, co by měli propagovat především – samotné filmy. Zda šlo o snímky, které si sošku zaslouží, nechť už každý posoudí sám.
Autor je filmový publicista.
Seznam všech oceněných najdete na stránkách ČFTA.