Kniha Jeana-Clauda Michéy Tajnosti levice budí zaslouženou polemiku. Autor v ní obhajuje svoji vizi konzervativního socialismu a odmítá jak neoliberální kapitalismus, tak i sociální experimenty levicových liberálů. Ukazuje, že jedni i druzí se účastní téhož projektu kapitalistické globalizace, která rozkládá tradiční společenská pouta (rodinná, místní, národní), aniž by vytvářela nová, posiluje koncentraci kapitálu a postavení několika málo lidí, kteří ho kontrolují, přičemž oslabuje obranyschopnost těch, kdo na něm závisejí. Zatímco neoliberálové Michéu sotva zaznamenají, neboť levicovým útokům na kapitalismus uvykli, liberální levice se cítí dotčena. Není divu. Michéa ji zobrazuje jako elitní partu, která sice spílá kapitalismu ve jménu lidských práv, ale zároveň svou lidskoprávní ideologií kapitalismu pomáhá, neboť požaduje přesně to, co globálnímu kapitalismu usnadňuje jeho fungování.
Máloco zapadá do potřeb globálního kapitalismu tak hladce jako boj proti jakékoli diskriminaci a za stírání politických i morálních hranic. Společně s vymazáním překážek pohybu lidí, zboží a kapitálu rostou nejen ekonomické příležitosti tržním liberálům nadšeným z globálního trhu, ale i morální uspokojení liberálů kulturních ze světa bez hranic. Obě větve liberalismu s nadějí vyhlížejí svět obývaný uniformizovanými, vzájemně zaměnitelnými jednotlivci, jejichž mobilita a uplatnitelnost není omezována takovými netržními čili diskriminačními faktory jako třeba pohlavím, občanstvím či místními a rodinnými vazbami.
Slačálek Michéovi vyčítá, že namísto kritiky kapitalismu přichází s antiliberalismem. Ale pro Michéu je liberalismus ideologií kapitalismu!
A pak jsou tu ti, kteří do tohoto světa nezapadají. Přestože poctivě pracují, v důsledku globální konkurence, mobility, rozpočtových škrtů a technologických změn dostávají menší a menší kus ze společného koláče. Veřejné služby, na nichž závisí, jim mizí před očima. Rodina, kraj a národ pro ně nejsou prázdné pojmy, ale reálné životní hodnoty, kterých se nechtějí vzdávat. Vůči menšinám nejsou nepřejícní, dokud jim jejich aktivisté nezačnou diktovat, jak mají měnit své životy. Nerozumí zavádění genderových kvót do všech aspektů života (včetně „vyváženosti“ seznamů doporučené literatury na vysokých školách), genderově inkluzivního pravopisu (který například z psané francouzštiny činí těžko srozumitelný kód), odstraňování kategorií otec a matka z úředních formulářů (z důvodů nediskriminace LGBT rodičů) či rušení pisoárů (jako genderově diskriminujících). A občas se také ptají, proč se v 21. století lidská práva týkají už jen genderu a menšin.
Nad těmito lidmi liberálové ohrnují nos, vždy a všude. Jsou pro ně tupou, zaostalou masou, která potřebuje poučit a morálně dovychovat. Když Francie zažila hnutí žlutých vest, které vzešlo právě z této části společnosti, pařížští liberálové se od nich znechuceně odvraceli. Podobně i pražští liberálové pohrdají zaostalou masou, která nedokáže ocenit humanismus Karla Schwarzenberga a hlasuje pro Zemana. Stejně jako česká sociální demokracie i západní levice tyto lidi opustila. Michéa s odkazem na Orwella mluví o obyčejných lidech a jejich mravních zásadách, i když si je možná přitom trochu idealizuje. Každopádně pro ně formuluje svoji vizi konzervativního socialismu. Za to pochopitelně sklízí opovržení liberálních elit. Jejich média ho klasifikují v lepším případě jako snílka či bývalého komunistu a v tom horším jako někoho, kdo otevírá brány fašismu.
Liberalismus a kapitalismus
Nic takového nelze vytknout polemice Ondřeje Slačálka, která je věcná, jeho výtky většinou vycházejí buď z nedorozumění, nebo z odlišných normativních pozic, než jsou ty Michéovy. Na některé se pokusím jako autor českého překladu odpovědět.
Úvodem Slačálek poněkud kuriózně kritizuje Michéu pro jeho myšlenkovou čistotu, a dokonce jakýsi scholastismus. Michéa jasně definuje sepětí liberalismu s kapitalismem, vůči němuž míří podstata jeho kritiky, a především ho dokládá na řadě příkladů z historie i současnosti. Co je na této teoreticky podložené empirii scholastické? Jak jinak by se mělo postupovat? Slačálek Michéovi vyčítá, že namísto kritiky kapitalismu přichází s antiliberalismem. Ale pro Michéu je liberalismus ideologií kapitalismu! Samozřejmě že Slačálek může toto spojení napadnout, ale pak by bylo na místě odkázat k alternativě, která bude liberální, aniž by byla kapitalistická. Dokud tak neučiní, není důvod opouštět konstrukci, že kapitalismus nemusí být nutně liberální, ale liberalismus bude kapitalistický vždy.
Jistě je možno hájit západní liberální kapitalismus jako menší zlo oproti řekněme čínskému autoritářskému kapitalismu. Zde by Slačálkova pragmatická obhajoba byla na místě z pozic jak levicových, tak i obecně humanistických a je možné, že by s ním Michéa i souhlasil. Nicméně to není debata, kterou by Michéa ve své knize otevíral. Neřeší, která verze kapitalismu je přijatelnější. Kritizuje jeho sepětí s liberalismem a jako pokryteckou odmítá kulturně-liberální kritiku kapitalismu.
Je na místě připomenout, že Michéa neodsuzuje historickou podporu socialistů liberální kampani na obhajobu nespravedlivě odsouzeného kapitána Dreyfuse. Ani není zřejmé, že by právě tento krok byl definitivním zlomem, od něhož je levice pohlcována liberály. Jistě by knize prospělo, kdyby Michéa byl v tomto směru sám o něco jasnější. Každopádně se však jednalo o krok první, byl učiněn ze správných důvodů a není čeho litovat. Michéa však oprávněně kritizuje, že sbližování socialismu a liberalismu vždy probíhalo jednostranně tj. socialisté přebírají liberální témata, aniž by liberály získali pro sociální otázku, a ta se nakonec vytratí i u samotných socialistů. Opuštěné sociální otázky se pak zmocňuje „populistická“ pravice.
Tuto neblahou zkušenost Slačálek nebere na vědomí a socialisty dnes vyzývá k podpoře mileniální kulturní revoluce v oblasti genderu. Odlišme tuto údajnou revoluci, či spíše společenský experiment, od řešení zjevných nespravedlností, jako například nestejné odměňování žen a mužů za stejnou práci. Společenský experiment genderové revoluce je něco jiného a celkem pěkně hraje do karet kapitalistické oligarchii, mezi jejímiž příslušníky nachází mocné zastánce. Žádnou podporu socialistické levice nepotřebuje. Ani by ji dostat neměl. V dnešních západních společnostech nejsou společenské skupiny, za něž by se měl socialismus ze svých nejlepších tradic postavit, definovány genderově, nýbrž sociálně. Přirozeně, že v těchto skupinách najdeme vedle bílých heterosexuálních mužů také ženy a LGBT, ale společenská zranitelnost jich všech je primárně dána jejich nevýhodným postavením vykořisťovaných bez ohledu na genderové kategorie. Ale pokud se levice bude jako dosud přiklánět ke společenským experimentům, tím lépe pro oligarchii, neboť sociální otázku, na niž levici jako dosud nebude zbývat síla, bude možno definitivně odepsat. Bude populistickým tématem, které do slušné, tedy genderově experimentující, společnosti nepatří.
Slačálkovo doporučení se odvíjí od přecenění síly konzervativismu. Prý se nacházíme či záhy budeme nacházet v jakémsi soupeření mezi liberalismem a konzervativismem. Ačkoli se podle Slačálka nemá levice do této dichotomie chytit, bude pro ni přece jen lepší pragmatická spolupráce s liberály proti konzervativnímu nepříteli. Odkud by se měl ten konzervativismus vzít? Kapitalismus je postavený na nepřetržité inovaci a kreativní destrukci, a to materiální i společenské, na tom se shodnou i tak odlišní myslitelé jako Karl Marx a Josef Alois Schumpeter. Michéa levici připomíná, že kapitalismus v sobě nic konzervativního nemá! Kdo o tom pochybuje, ať se podívá na tvář dnešního amerického kapitalismu. Uvidí GAFA čili Google, Apple, Facebook a Amazon. Pokud někteří intelektuálové spolu se Slačálkem soudí, že myšlenka pokroku se během dvacátého století někde vytratila, tak GAFA jsou jejím reálným naplněním.
Konzervativismus deklasovaných
To, že se kulturní liberálové vymezují vůči údajně konzervativnímu kapitalismu, je přesně ten trik, který Michéa odhaluje a kritizuje. Konzervativismus se dnes objevuje spíše jako výkřik zoufalých společenských tříd, které už nechtějí snášet ani liberální (sebe)vykořisťování, ani společenské experimenty. Nemusí jít o nějakou nostalgii po patriarchální „pozdně průmyslové společnosti“, kterou v konzervativismu odhaluje Slačálek. Spíše jde o slepování střepů z přirozených pout společenské solidarity (uvnitř národa, místa či rodiny), která kapitalismus s liberalismem rozbíjejí, ale bez nichž se ani sám kapitalismus nakonec neobejde (jak upozorňoval Schumpeter). A také možná jde o únavu z technologických a společenských inovací, které systém lidem neustále nutí, aniž by se jich ptal a aniž by jimi nějak zlepšoval jejich životy. Socialisté se mohou pohoršovat nad tím, že tito zoufalí, vykořenění a unavení obvykle sednou na lep nějakému miliardáři nebo někomu, koho si miliardáři pro tyto účely najmou, ale pokud sami nedokážou tyto třídy oslovit, pak jim nezbude než přihlížet.
A přihlížet budou, pokud se nechají svést jakýmsi ekosocialismem, který Slačálek navrhuje vedle genderového socialismu a liberálního socialismu. Opět se jedná o hybrid, snad i dobře míněný, který opět odvrátí pozornost od sociální otázky a samotného kapitalismu. V tom je trochu problém i „pragmatického kutilství“, které Slačálek navrhuje v ideologické oblasti. Jeho návrh, aby si levice osvojila různé prospěšné myšlenky tu od liberálů, tu od zelených, či dokonce i od konzervativců, je v zásadě rozumný a v praxi to ani jinak být nemůže. Má však dvě úskalí. Za prvé levice musí být na něco takového ideologicky připravena, měla by vědět, co jsou její základní hodnoty a co jsou užitečné výpůjčky a co pragmatické ústupy. Po několika desetiletích liberálního zneužívání socialismus v takovém stavu není a musí se dát ideologicky dohromady.
Za druhé je důležité odhadnout, kde končí pragmaticky rozumná spolupráce a kde začíná šikmá plocha, která levici vede někam, kde by nikdy neměla být. Podle Michéy je pole rozumné spolupráce s konzervativismem poměrně široké a šikmá plocha daleko, zatímco s liberalismem se levice po šikmé ploše už dávno veze. Slačálek to vidí opačně. K liberalismu je vstřícný, z konzervativců má obavy. Sice uznává, že konzervativní pojmy národa či společenství mohou být užitečné, ale šikmá plocha mu začíná se slovem hranice. Jak ale chce rehabilitovat národ a společenství, aniž by jim přiznal schopnost rozlišovat mezi vlastními a cizími, a tedy i hranici? Jaký praktický efekt může mít neohraničená solidarita se světem? Nemluvil o něčem takovém Rousseau, když peskoval kosmopolity, že milují lidstvo a nesnesou svého bližního?
Liberální depolitizace
Odkud ta náchylnost k liberalismu? Slačálek Michéovi vyčítá, že kritizuje liberalismus kulturní a hospodářský, přičemž zapomíná na výdobytky liberalismu politického, hlásajícího „omezení a kontrolu moci, ochranu jedince a jeho práv a omezení demokracie cestou ochrany svobod a hodnot“. Ale tyto kvality nejsou výlučně liberální na rozdíl od kapitalismu, minimálního státu a lidskoprávní ideologie. Dělba moci, právní stát a myšlenka svobodného jednotlivce mají své kořeny již v poměrech evropského středověku. Moderní formulace se jim dostává v osvícenství mysliteli, pro něž by obhajoba kapitalismu a lidskoprávní expanze byla nemyslitelná. Není důvod se obávat, že s pádem liberalismu bychom o tyto výdobytky měli automaticky přijít.
Připomeňme však, že hlavním směřováním politického liberalismu je důsledná depolitizace společnosti: vytěsňování státu a s ním i demokratického rozhodování majiteli kapitálu, experty a soudci. Vytěsňování státu mohlo v minulosti vyvažovat státní absolutismus či pozdější totalitarismus, dnes naopak nahrává demokraticky nekontrolovatelným mocenským centrům, která vznikla v důsledku masivní privatizace a transnacionalizace.
Dítětem tohoto liberalismu je Petr Kellner, vůči němuž se Slačálek vymezuje, i když není úplně zřejmé, co mu vytýká. Pokud se domnívá, že koncentrace ekonomické moci v jeho impériu představuje hrozbu pro společnost, pak souhlasím a soudím, že toto impérium je legitimním cílem levicového odporu. Proč si ale Slačálek myslí, že spojencem v tomto úsilí může být jiný oligarcha Zdeněk Bakala a jím financované projekty – týdeník Respekt či Knihovna Václava Havla? Co čeká od vstupu do těchto liberálních chrámů morální nabubřelosti?
Jediné, k čemu zde levice může přijít, je pořádná dávka havlismu. Zde nejde o kopání „do mrtvoly Václava Havla“, jak říká Slačálek. Havel byl výraznou historickou osobností s klady i zápory, který po určitou dobu hrál v naší zemi důležitou historickou roli, za niž zaslouží respekt, tak jako za jiné věci zaslouží tvrdou kritiku. Ale dnes je třeba se vyrovnat nikoli s mrtvou, ale naopak bující pseudoideologií havlismu, šířenou Bakalovými projekty. Havlismus rozvíjí to nejhorší z Havlova odkazu – odporný morální kýč, který neutralizuje jakoukoli snahu o omezení kapitalismu. A to by mělo být, zde se Slačálek s Michéou shodne, tím hlavním cílem levicových sil.
Autor je politolog.