Evropská klimaskepse se mění, chopily se jí populistické strany

Zpochybňování závažnosti změn klimatu bylo donedávna doménou „alternativních vědců“ spřízněných s konzervativními think tanky. Dnes ale klimaskepse mění svou tvář, prosakuje do slovníku populistických stran a může změnit podobu evropské klimatické politiky.

Od první studie o české klimaskepsi z února 2018 se leccos změnilo. Po vydání Zvláštní zprávy IPCC se do diskuse o klimatických změnách zapojilo nebývalé množství aktérů. Klimatické hnutí zmohutnělo, stalo se rozmanitějším i radikálnějším současně. Fridays for Future, Greta Thunberg či přímé akce Extinction Rebellion vnesly do environmentálního hnutí nová dilemata i interní diskuse o jeho identitě a dalším směřování. Brzy přitom bylo jasné, že enormní posílení hnutí neznamená automaticky jednotu, ale i spory ohledně rámování problému nebo použitých prostředků. Ovšem i na klimaskeptické straně barikády dochází ke změnám. Dříve zdánlivě uzavřené téma se znovu politizuje a s nově se vynořujícím nepřítelem je rázem proti čemu bojovat. Situace je zároveň jiná než před pěti lety, kdy byla klimaskepse doménou konzervativních think tanků s výrazně odtažitým, laikům vzdáleným stylem komunikace plným grafů vývoje teplot, debat o středověkém klimatickém optimu a variabilitě sluneční aktivity.

Spojeni nepřítelem

Tématu klimatu se všude v Evropě chopily populistické i krajně pravicové strany, které popíračství dovedně předkládají laickému publiku s vydatnou podporou dezinformačních webů. Tady už se neargumentuje diskontní mírou nebo klimatickou citlivostí, ale národem, suverenitou, spiknutím globálních elit. Na rozdíl od situace před několika lety jsou environmentální programy populistických a krajně pravicových stran mapovány mnohem důsledněji, a to hlavně z toho důvodu, že jejich klimaskeptickou rétoriku v některých případech absorbují i tradiční středo-pravicové strany, což v důsledku může znamenat krach evropského klimatického projektu.

Pro současné popírače už není tak zásadní složitě zpochybňovat vliv člověka na změnu klimatu, podstatné je spíš zřetelné a leckdy velmi emotivní vykreslování obrazu nepřátel: ať už jde o Gretu Thunberg, studenty nebo Evropskou unii.

Příkladů bychom našli po Evropě více. Nejznámější je patrně případ Alternativy pro Německo (AfD), která antienvironmentální nálady části německé veřejnosti výrazněji mobilizovala v kampani před loňskými evropskými volbami. Jak ukazuje analýza Institutu pro strategický dialog, do konce roku 2018 bylo pro AfD klima pouze okrajovým tématem. Pak je ale strana akcentovala více než trojnásobně, přičemž většinu vyjádření tvořily útoky na Gretu Thunberg. AfD propojuje více popíračských aktérů – jak organizací spíše elitní povahy, což je zejména think tank EIKE, tak lokální „prodieselové“ občanské iniciativy, které se pod heslem „Soboty pro diesel“ vynořily v reakci na omezování naftou poháněné dopravy v některých německých městech.

Ve Španělsku podobnou roli zastává VOX, donedávna zanedbatelná pravicově populistická strana, která loni v parlamentních volbách získala přes 10 procent hlasů a nyní patří k hlavním silám španělské popíračské fronty. Nacionálně-konzervativní Švédští demokraté klimaskeptickou pozici zastávají výrazněji od svého vstupu do parlamentu v roce 2010. Loni se stali třetí nejsilnější parlamentní stranou (17, 5 procenta hlasů) a mimo jiné usilují o seškrtání rozpočtu Švédského hydrometeorologického ústavu s argumentem, že zveličuje závažnost klimatické změny. O poznání vyostřenější je situace v Polsku, kde od roku 2015 vládne konzervativně-populistické Právo a spravedlnost (PiS). Svatou válku proti „globalismu“ a nadnárodním elitám vládní strana vede na mnoha frontách a klimatická politika je jen dílčí součástí. Klimatický diskurs PiS propojuje upjatý konzervativismus s národovectvím a euroskepticismem, který známe i z českého prostředí.

Z elitních klubů na Facebook

Některé nové trendy v české klimaskepsi kopírují podobný vývoj v zahraničí, jiné lze považovat za specificky lokální. Stále dle mého platí, že čeští klimaskeptici dnes nemají tak silné organizační zázemí, jaké měli před deseti, patnácti lety. V té době byl prezidentem „první český klimaskeptik“ Václav Klaus a klimaskepse byla nedílnou součástí agendy jeho think tanku Centrum pro ekonomiku a politiku (CEP), ale i dalších pravicových organizací. Současná česká klimaskepse je mnohem více rozpuštěná do virtuálního prostoru ‒ tvoří ji konzervativní bloggeři, publicisté nebo jen „hejtři“ na sociálních sítích. Sám Václav Klaus, dříve tak hlasitý antienvironmentalista, se k tématu klimatu vyjadřuje sporadicky.

Paralelně s tímto trendem ustupuje ryze expertizační („osvětový“) charakter veřejných akcí s popíračskou agendou, které byly dříve zcela běžné. CEP pořádalo zejména v letech 2007 až 2009 dobře medializované semináře a přednášky, které měly evokovat setkání heretických vědců. Organizace promítala film Velký podvod s globálním oteplováním ve spolupráci se školami nebo místními buňkami ODS, vydávala knihy, podporovala překlady. Později (v letech 2013 až 2014) tento model expertně vyhlížejících přednášek s klimaskeptickým podtextem převzala Strana svobodných občanů, ale časem se téměř vytratil. Část výrazných postav tehdejší klimaskepse (Motl, Kremlík, Brezina) je v defenzivě, další zmizeli (Kutílek, Kukla) nebo o nich není mnoho slyšet.

Elitní charakter klimaskeptického hnutí, snažícího se rozbít ideu vědeckého konsensu inscenováním setkání „alternativních vědců“, ustoupil populismu a antienvironmentálnímu sentimentu, který je jen dílčí součástí obecnějších kulturních válek. Pro současné popírače už není tak zásadní složitě zpochybňovat vliv člověka na změnu klimatu, podstatné je spíš zřetelné a leckdy velmi emotivní vykreslování obrazu nepřátel: ať už jde o Gretu Thunberg, studenty nebo Evropskou unii.

Argumentace Tomia Okamury

Nová vlna českého antienvironmentalismu nepřináší mnoho nových názorů, spíše reaguje na mobilizaci klimatického hnutí v zemi (především hnutí Fridays for Future). Je to znát zejména u nacionálně populistických stran, jako jsou SPD či Trikolóra. Vztah populistických stran k otázkám změny klimatu se začal studovat výrazněji před pěti lety – částečně kvůli obavám z jejich rostoucího vlivu a dopadu na středové a mainstreamové pravicové strany, které postupně absorbovaly jejich rétoriku. Vztah evropských populistů ke klimatu ale není konzistentní a také se proměňuje. Například berlínský think tank Adelphi ve své brilantní analýze ukazuje, že některé evropské populistické strany jsou dokonce proenvironmentální, byť bytostně odmítají nadnárodní spolupráci v boji se změnami klimatu. Patří k nim maďarský Fidesz nebo lotyšská Národní aliance. Na opačném pólu spektra jsou ryze popíračské AfD (Německo) nebo UKIP (Velká Británie).

Českou SPD autoři analýzy sice situují mezi dva tyto extrémy, je ale třeba říct, že její postoj se vyvíjel. V roce 2014 Tomio Okamura v anketě Parlamentních listů odpověděl, že vliv člověka na klima je nezpochybnitelný a že podporuje konec fosilních paliv a decentralizaci zdrojů. V současnosti je ale SPD velmi kritická k opatřením souvisejícím se změnami klimatu a považuje toto téma za import nadnárodních institucí, především Evropské unie. Okamura také běžně sdílí články zpochybňující antropogenní faktory změny klimatu. Podobnou rétoriku prosazuje i poslanec SPD Radim Fiala. Podle něho strana zastává „racionální postoj“ k ochraně životního prostředí. Zjištění vědců považuje za „módní globalistickou teorii“ a vyzývá k ochraně životního prostředí na individuální úrovni, ne systémové. Ekologičtí aktivisté podle Fialy zastírají jiné vážné problémy, jako jsou „masová imigrace, islamizace a nastolování nové sluníčkářské diktatury“.

Také Trikolóra hovoří o „racionálním“ snižování emisí CO2. Strana odmítá evropské cíle snižování emisí a nepodporuje antifosilní zákon. Je známo, že její předseda Václav Klaus ml. je bývalý učitel – a hlavně z této perspektivy kritizuje údajnou politickou indoktrinaci studentů ve školách. Podle jeho názoru jsou děti oběťmi indoktrinace neziskových organizací, včetně těch ekologických. Několik známých klimaskeptických bloggerů je členy Svobodných, kteří prosazují antienvironmentalismus už od svého založení. Z dlouhodobějšího vývoje české klimaskepse je nejzajímavější to, že strana na podzim 2019 využila k vyjádření svého postoje formu protidemonstrací, což u českých popíračů bylo dosud velmi vzácné. Jinak řečeno, se svými vlastními transparenty přišli na akce FFF a „diskutovali“ s klimatickými aktivisty.

Klimatická spravedlnost naruby

Zprávy IPCC dlouhodobě upozorňují na sociálně a geograficky nerovnou distribuci rizik, plynoucích ze změn klimatu. Různé skupiny obyvatel jsou nejen odlišně vystavovány dopadům (sucha, povodně apod.), ale disponují i různými možnostmi se na změny klimatu adaptovat: jde např. o limity fyzikální (nemožnost migrovat do lesů nebo oblastí s neúrodnou půdou) nebo socioekonomické (dané skupině chybí zdroje či vědění potřebné k migraci či adaptaci). Právě proto hnutí za klimatickou spravedlnost požaduje, aby přechod na bezuhlíkovou energetiku tato omezení zohledňoval a aby probíhal sociálně spravedlivě. Antienvironmentální populisté naopak čím dál častěji i v Česku znevýhodněným skupinám zamlčují, že „někteří jsou si rovnější“ a že „elity“, proti nimž tak brojí, se z dopadů klimatické změny mohou vykoupit a snadněji se na ni adaptovat. Měli by to být tedy v prvé řadě populisté, kdo začnou bojovat proti velkým znečišťovatelům. Jak pravicoví populisté, tak libertariáni typu Svobodných přehnaně akcentují sociálně necitlivé dopady klimatických politik, ale záměrně zapomínají na druhou stranu mince ‒ drastické dopady na znevýhodněné skupiny, pokud konat nebudeme nebo řešení budeme odkládat.

S tím, jak se ve veřejném diskursu změna klimatu stále častěji prezentuje jako nezpochybnitelný fakt, stává se pro skeptiky dosavadní rámování v termínech nejistot vědy neefektivní – vzpomenete si, kterak Václav Klaus předkládal „důkazy“ o neexistenci oteplování nebo o jeho ryze přirozených příčinách? Jak v zahraničí, tak s jistým zpožděním v České republice se jejich akcent přesouvá od zpochybňování příčin změn klimatu ke zveličování dopadů klimatických politik na „peněženku běžného občana“. Že to není nic nového, ilustruje například nedávno publikovaný výzkum rétorických strategií konzervativního amerického Heartland Institutu. Dřívější obdobné výzkumy jako stěžejní strategii think tanků označovaly zejména „produkci nejistoty“ a zpochybňování konsensu v klimatické vědě. Heartland Institute se na novou situaci zjevně adaptoval tak, že sice nepřestal zdůrazňovat nejistoty vědy, ale současně výrazněji akcentuje právě negativní dopady klimatických politik na běžné konzumenty (rostoucí ceny energií apod.) a na nízkopříjmové skupiny. Think tank hájící zájmy nejbohatší vrstvy společnosti tak obracejí klimatickou spravedlnost naruby: už nikoli změna klimatu, nýbrž snaha s ní cokoli dělat ohrožuje sociálně znevýhodněné skupiny.

Je to vlastně paradox. Když jsem v roce 2011 dělal rozhovor s Petrem Machem, tehdejším předsedou Strany svobodných občanů, zazlíval „skeptickému ekologovi“ Björnu Lomborgovi, že se dal na scestí „levicové klimaskepse“ ‒ že údajně opouští ryze ekonomické argumenty a přehnaně zdůrazňuje neblahé dopady ekologické legislativy na nejchudší. Podle Macha šlo o pragmatický krok, populistický způsob, jak klimaskepsi prodat „levicovým uším“. Tato dříve minoritní linie argumentace (u nás ji prosazoval třeba obskurní spolek NWOO) se dnes ale stává stěžejní a zřejmě i efektivní.

Klimaskeptický populismus se s dříve tak vlivnou klimaskeptickou expertízou think tanků nevylučuje. Jedno doplňuje druhé, strany se rády dle potřeby zaštítí „odbornou autoritou“, byť navenek elitami pohrdají. Nové formy popíračství jsou ale velkou výzvou současnému klimatickému hnutí, jež si na sociálně spravedlivém přechodu na bezuhlíkovou energetiku zakládá. Někteří představitelé českého environmentálního hnutí dodnes litují, že se technicistními argumenty Václava Klause nechali uvrhnout do defenzivy, čímž se zbavili možnosti prosazovat vlastní agendu. Dokážou nyní vzdorovat argumentu prázdné peněženky?

Autor je publicista a sociolog.

Článek vznikl ve spolupráci s Klimatickou koalicí.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies