Galanterie jako součást kritické infrastruktury státu

Vládní nařízení nosit roušky kopírovalo iniciativu, která vznikla zdola. Čekají nás ale další výzvy, které kutilstvím z domova vyřešit nelze.

K pandemii nemoci COVID-19 se zatím vyjadřují především politici, lékaři a biologové, epidemiologická opatření ale mají celou řadu společenských souvislostí. V České republice se symbolem pandemie, jinak neviditelné hrozby, staly roušky, bez kterých nyní nelze vyjít z domova. Nošení roušky pro jednotlivce zpřehledňuje a zjednodušuje komplikovanou situaci a jako symbol ji využívá jak občanská společnost, tak politici.

Před pár týdny, kdy první jednotlivci či spekulanti začali roušky skupovat, bylo jejich počínání spíše terčem posměchu. Před týdnem by člověk v roušce působil exoticky. Pak se najednou mezi úterým a čtvrtkem minulého týdne staly nezbytností a centrální bodem debaty o COVID-19. Ochrana dýchacích cest je jedním ze způsobů prevence šíření viru, účinnost různých typů roušek se však velmi liší. Efektivní nošení a údržba roušek také vyžaduje znalosti a návyky, které si teprve osvojujeme. Nedokonalé nošení podomácku vyrobených roušek je sice z hlediska šíření nákazy lepší než nic, pro zploštění epidemiologické křivky je však zásadnější zůstávání doma, sociální distance a důsledné dodržování všech hygienických opatření.

Není realistické si myslet, že až si zajistíme dostatek roušek, projdeme vrcholem pandemie a za chvíli bude náš život zase vypadat jako před měsícem. A rozhodně nelze čekat, že tak, jako jsme našili roušky, se individuálně a podomácku vypořádáme s výzvami, které před společností nyní stojí.

Kromě jiných aspektů je fascinující právě rychlost, s jakou roušky začala nosit většina české populace. Jak je to ale možné, když ochranné pomůcky jsou všude vyprodané už týdny? A proč se debata o komplexním ohrožení koronavirem náhle točí jen okolo otázky nošení roušky?

Rouška jako individuální symbol

Ustavování nových společenských norem kolem roušek se dělo prakticky přes noc. Když se dnes v pustém lese potkají dva běžci, deset metrů od sebe si natáhnou přes nos provlhlý nákrčník. Že se jedná často jen o symbol, si můžete všimnout například v ohleduplné frontě před poštou, která se díky dvoumetrovým rozestupům táhne až na ulici. Vidíme pár šťastlivců s respirátory, opravdovými medicínskými rouškami, domácí výtvory veselých barev, tričko omotané pod nosem i šálu ležérně přidržovanou kdesi v úrovni brady. Lidé si pak na tyto „roušky“ různě sahají, odkrývají je, když mluví do telefonu atd. Na rozdíl od umytých rukou je ale rouška rozpoznatelným symbolem slušnosti.

Řešení pandemie je nejisté a dlouhodobé, ale v očích mnoha lidí je rouška dostupným a jednoduchým řešením, které je v moci jednotlivce. V době, kdy není možné dělat skoro nic a virus se šíří neviditelně, můžete alespoň nosit roušku. Jejím nošením manifestuji, že mi situace není lhostejná, že se snažím a mám ohled na ostatní. A co víc – roušky se staly symbolem celospolečenského úsilí. V tradici „zlatých českých ručiček“ začali Češi a především Češky roušky šít, vystřihovat, lepit, vázat, tisknout na 3D tiskárně a následně je i rozdávat a posílat institucím, které je nemají k dispozici. Pražští policisté dostávají doma šité roušky od občanů, v Liberci se zapojují do hromadného šití pro potřeby České pošty a pošta v řetězu solidarity doručuje roušky zdarma. Šití roušek nebo jiný způsob dobrovolného zapojení do jejich šíření je symbolem toho, že jsme všichni na jedné lodi. Tedy kromě těch, kteří přístup k ochranným prostředkům nemají.

Je to jedno z mála možných gest solidarity a účasti na celospolečenském úsilí v situaci, kdy vyhřezly dlouhodobé problémy jako nedostatek lékařů a sester a podfinancování sociálních služeb. Chybějící plicní ventilátory lidé na home office doma nespájí, o to více se ale upínají k dílčímu řešení v podobě šití roušek.

Rouška jako politický symbol

V tomto případě se občanská poslušnost vytvořila zdola. Vláda s nařízením o povinném nošení ochranných pomůcek přišla, až když se apely na jejich nošení masově rozšířily na sociálních sítích, nošení roušek v ulicích narůstalo a jejich nošení začaly postupně nařizovat večerky, dopravní podniky a menší města. Alibismus vládního nařízení, které jen podporuje symbolickou funkci nošení roušek je patrný i v tom, že neříká, jak a co je třeba nosit. Zároveň přišlo v období, kdy ochranné pomůcky nejsou dostupné. Stát tak nařizuje opatření, ale odpovědnost hází na občany a jejich šicí stroje. Pravidla nošení ochranných pomůcek jsou ale tolik vágní, že jejich správné používání můžou represivní složky vymáhat jen těžko.

Na celospolečenské úrovni otázka roušek působí podobně jako na rovině osobní. Roušky, jejich (ne)dostatek a (ne)nošení představují relativně přehledný a představitelný problém, který snesitelně redukuje problémy, ochromující nejistoty a rozsáhlé souvislosti. Mimo pozornost tak zůstává, že lidé se dál v ohromných počtech shromažďují ve výrobních podnicích. Řešíme, zda pracovnice, na kterých skutečně závisíme, mají nebo nemají zakryté dýchací cesty – místo toho, abychom se zabývali tím, za jakých podmínek nyní pracují.

Na „kauze roušky “ jde také dobře vidět státní rozhodování ad hoc: druhý den po uzavření většiny obchodů byla schválena výjimka pro galanterie, aby lidé mohli nakoupit materiál pro domácí šití. Roušky také ukázaly nový pohled na legitimitu státních kroků: když jde o roušky, tržní zásahy (centralizace distribuce ochranných pomůcek zdravotnickým zařízením) a znárodňování soukromého majetku (zabavení roušek v Lovosicích) se obešly bez jindy tak běžné prudké reakce veřejnosti.

Začíná se také zdát, že se roušky stanou i symbolickým materiálem pro řadu pro- i protivládních kroků. Andrej Babiš se na svém facebookovém profilu i v jemu nakloněných médiích prezentuje jako zachránce, který sám přivezl (a podle fotek i vyložil) letadlo se zásilkou roušek z Číny. V souladu se svou politickou kampaní dává lidem to, co chtějí, místo dlouhodobých a promyšlených řešení. Zároveň již zaznívají návrhy si roušky jakožto symbol selhávání stávající vlády „potom“ nechat a jít s nimi k volebním urnám nebo na protivládní demonstrace.

Jaké „potom“ nás čeká?

Debaty o tom, jak kombinace mravenčí dobrovolnické práce a úspěšných vědecko-výzkumných projektů zmírňuje státní přešlapy, opět míří spíše k individuálním otázkám. Otázky, které před námi stojí, jsou však úplně jiné povahy, než zda veřejnost nosí řádně zakrytá ústa a nos.

Není realistické si myslet, že až si zajistíme dostatek roušek, projdeme vrcholem pandemie a za chvíli bude náš život zase vypadat jako před měsícem. A rozhodně nelze čekat, že tak, jako jsme našili roušky, se individuálně a podomácku vypořádáme s výzvami, které před společností nyní stojí. Možná ale budeme schopni projevenou kolektivní energii využít i k pokrytí dalších problémů, které krize přináší. A zároveň si můžeme zapamatovat, jak stát takřka přes noc následoval masovou iniciativu zdola nebo jak podnikal kroky, které by se jindy neobešly bez ideologicky motivovaného odporu. Možná se otevírá prostor pro dříve těžce průchodná řešení společenských, ekonomických a environmentálních problémů, které stávající situace zatím jen prohlubuje.

Autorky jsou socioložky.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies