Od dob globální finanční krize se progresivní myslitelé ptají, jaký nový ekonomický konsensus by mohl nahradit neoliberalismus. Jako základ této nové společenské smlouvy se nyní objevuje myšlenka „ekonomické demokracie“.
Hnutí kolem Bernieho Sanderse ve Spojených státech a Labouristické strany ve Spojeném království si vyměňují nápady. Obě hnutí navrhla „inkluzivní fondy vlastnictví“ (inspirované švédským Meidnerovým plánem ze sedmdesátých let), které by dělníkům daly kolektivní podíl ve společnostech, jenž by časem narůstal. Městské správy jsou průkopníky cest k lokální demokratizaci blahobytu – od udržování veřejných peněz v oběhu v rámci místní ekonomiky (Preston v Anglii) po odpor vůči některým podobám turismu (Barcelona ve Španělsku). Tyto experimenty se popisují jako „komunální socialismus“ či „společné budování veřejného blaha“. Jaké jsou však základní principy těchto politických iniciativ? Lze z nich poskládat nové paradigma, jež by se mohlo postavit selhávajícímu modelu volného trhu, jakož i nové vlně extrémně pravicového nacionalismu?
Nová levice si cení rozmanitosti a decentralizace coby cest k posílení demokratické účasti a zodpovědnosti.
První společnou myšlenkou v jádru těchto nových přístupů je demokratické vlastnictví. Různými způsoby se snaží znovuvybudovat socialistický princip společného vlastnictví výrobních prostředků. Nejde jim však o návrat k socialistickému státnímu modelu shora dolů, i když státní vlastnictví v nich hraje svou úlohu, a nejde jim ani o dělnické modely zdola nahoru, jakými jsou družstva a jednoty, i když i ty v těchto přístupech mají své místo. Nová ekonomická demokracie se ptá, jak vybudovat pluralistický ekosystém demokratického vlastnictví, v němž aktiva různou měrou vlastní různé segmenty veřejnosti. Jde přitom o veřejné, komunální, družstevní a obecní modely vlastnictví na úrovni národní, městské i místní obce.
Nová levice a decentralizace
Nová levice si cení rozmanitosti a decentralizace coby cest k posílení demokratické účasti a zodpovědnosti. V návaznosti na finanční krizi je také čím dál jasnější, že systémová rozmanitost může ekonomii dodat na odolnosti vůči otřesům. Abychom viděli, co to znamená v praxi, stačí se podívat na německý a dánský energetický systém. Zásluhou cílené státní podpory se v těchto zemích podařil rychlý přechod na obnovitelné zdroje. Nový systém se totiž nezakládá pouze na státním vlastnictví ve velkém měřítku. Místo toho jsou vlastníky značné části nové větrné a sluneční energie městské samosprávy a komunitní družstva. Uchytil se pro to název „energetická demokracie“.
Samozřejmě mnohé tyto modely vlastnictví nejsou samy o sobě ničím novým. Veřejné a družstevní vlastnictví hraje klíčovou úlohu ve většině evropských ekonomik již celá desetiletí. Na globálním jihu se za ně bila společenská hnutí čelící privatizaci tak nezbytného zboží, jakým je voda, nebo privatizaci sociálních služeb, kterou na ně uvalil Mezinárodní měnový fond. Tato hnutí se také stala průkopníky základních vlastnických řešení – příkladem je družstevní banka SEWA v Indii, založená roku 1974, která nabízí alternativu k vyděračskému mikrokreditu pro ženy na volné noze.
Důsledky finanční krize do Evropy nepřivedly jen politiku úsporných opatření, ale také předznamenaly příchod společenských hnutí, zejména v nejhůře postižených zemích jako Řecko. Tato hnutí se často inspirovala přístupy „solidární ekonomie“, například těch v Jižní Americe, kde družstevně vlastněné vývařovny a poradenská střediska zaplnila mezeru po státních službách.
Co je tedy na rodícím se pojetí ekonomické demokracie skutečně nového? Zaprvé se zakládá na širším a hlubším rozboru toho, co je na globálním hospodářství špatně a jak to napravit. Zde se zaměřuje hlavně na „rentiérský kapitalismus“: tedy myšlenku, že současná ekonomická elita v první řadě vymáhá bohatství po ostatních tím, že ovládá aktiva (půdu, vodu, peněžní zdroje), místo aby bohatství vytvářela podněcováním výrobní činnosti. Rozumí se samo sebou, že cesta k rovnějšímu hospodářství vede přes socializaci či demokratizaci nadvlády nad těmito aktivy. Zadruhé ekonomická demokracie nabízí nový, systémový přístup. Dnešní levicová lidová hnutí v Řecku, Španělsku, Velké Británii a jinde často vyrůstají ze dvou různých tradic: ze „staré levice“, tedy tradičně socialistických stran, a z „nové levice“ horizontálních společenských hnutí. Uvědomují si, že transformativní změnu nelze přikázat státně, shora dolů, ale ani ji nelze nechat na volném seskupování parciálních řešení. Berou vážně potřebu jak státní moci, tak i posílení pravomocí obyvatelstva. To přirozeně vede k napětí a vyvolává to otázky, na jejichž konečné odpovědi teprve čekáme.
Proč trhy nejsou demokratické
Tím se dostávám k dalšímu klíčovému principu nové ekonomické demokracie: tedy k demokratické účasti. Tou se tato demokracie podstatně liší od demokracie sociální, jak ji známe z 20. století. Například poválečné uspořádání Velké Británie se ani v nejmenším nezakládalo na obecně demokratickém pojetí, natož pak na demokracii participativní. Místo toho převládla představa, že keynesiánští technokraté hospodářství naplánují lépe než soukromí činitelé. Veřejné vlastnictví mělo zajistit, že plody průmyslu poslouží všeobecnému blahu, na což dohlédne každý zrovna vládnoucí kabinet. Vedení a struktura znárodněných průmyslů z valné části nedoznaly změny.
Tento model došel kritiky jak zleva od těch, kteří volali po větším zrovnoprávnění dělníků a občanů, tak i zprava – nejslavněji od Hayeka. Ten tvrdil, že technokratické elity se nikdy nebudou moci poměřovat se znalostmi, jež pramení z milionů jednotlivých tržních rozhodnutí, a že jejich přehlíživost nutně povede k útlaku. Něco z této kritiky se ozývá i u nové levice – důležité však je, že řešení spatřuje nikoli v trzích, ale v institucích participativní demokracie.
Tržní logika hesla „jedna libra, jeden hlas“ je s principem demokratické logiky „jeden člověk, jeden hlas“ v přímém rozporu. V praxi umožnila soustředění ohromného bohatství a moci v rukou nemnoha obrovských globálních korporací. Tento systém se ukázal jako více než schopný utiskovat ty, kdo nemají prostředky k tomu zajistit, aby jejich hlas byl slyšet.
Demokratická účast na hospodářství
Demokratické vlastnictví tedy nestačí. Potřebujeme rovněž demokratickou účast na rozhodování, ať už v rámci veřejných společností, nebo šířeji uvnitř samotného hospodářství. Například opět ve Velké Británii se Jeremy Corbyn vyjádřil, že „dráhy by měli spravovat cestující a železničáři za podpory vlády (…) tento model by měl nahradit (…) fungování shora dolů na základě ústředního diktátu“. To si ovšem žádá přestavbu státu i samotného demokratického vládnutí.
Hnutí Podemos ve Španělsku i magistrát města Barcelony jsou pozoruhodné tím, že participativní politiku staví do čela své agendy. Po celém světě se mnozí nechali inspirovat potenciálem participativních rozpočtů, jež se poprvé objevily v brazilském Porto Alegre a které kladou rozhodnutí o vynakládání prostředků do rukou občanům. Rovněž narůstá podpora občanských shromáždění coby platforem k promýšlení složitých problémů, jako jsou klimatická změna či ústavní reforma.
A konečně, někteří dnešní myslitelé tyto principy nově uplatňují na systémy 21. století – předně na technologii a „digitální obec“. Ve světě, kde data představují klíčovou komoditu a online platformy životně důležitou infrastrukturu, vlastnictví těchto věcí do značné míry ovlivňuje ekonomické výsledky. Nick Srnicek navrhl projekt „národního fondu dat“ založený na sdíleném vlastnictví dat, která by se dala převést do modu otevřeného přístupu a jejich pomocí financovat fondy společného blahobytu. Magistrát Barcelony vyvíjí novou open source technologii, aby s její pomocí sbíral velká data pro obecné blaho namísto toho, aby je nechával v rukou soukromých korporací.
Současná vlna zájmu o „ekonomickou demokracii“ tedy přece jen nabízí cosi nového a zajímavého. Má-li se však stát základem pro budoucí systém, musí se ještě vypořádat s dlouhou řadou výzev.
Autorka je ekonomka a spisovatelka.
Z anglického originálu How the 21st century left thinks about economic democracy, publikovaného na stránkách International Politics and Society, přeložil David Vichnar. Český překlad byl připraven ve spolupráci s nadací Friedrich-Ebert-Stiftung v ČR.