Jak zůstat v karanténě, když žádný domov není?

Vláda nás vyzývá, ať zůstáváme v karanténě. Jenže mnozí lidé nemohou – nemají totiž domov. Kdo se postará o jejich ochranu?

Opatření, která bylo nutné přijmout kvůli šíření koronaviru, přicházela postupně. Omezil se provoz institucí, zavřely obchody a nakonec se zakázal pohyb osob na veřejnosti. Nějakou dobu tak ve vzduchu visela otázka: kdy konečně padne alespoň slovo o lidech bez domova, kteří nemohou z povahy věci tyto vyhlášky uposlechnout? Na úrovni měst a krajů se začínají objevovat návrhy částečných řešení, na vládní úrovni zatím panuje víceméně ticho. Platforma pro sociální bydlení přitom pohotově vypracovala návrhy opatření pro ochranu lidí bez domova, jejichž využití by situaci mohlo značně zjednodušit. Jak je možné, že lidé bez domova zase vypadli z centra pozornosti? Je řešení opravdu tolik komplikované či vyžaduje příliš politické vůle, že ho raději odsuneme stranou? Vláda se svými kroky snaží více či méně chaoticky ochránit občany – a absence lidí bez domova v návrzích řešení tak otvírá otázku, kdo všechno je považován za občana. Tento termín očividně není synonymem ke slovu člověk.

Je nesmírně povzbudivé sledovat, jak se občanská společnost v časech krize semkla a věnuje svůj čas a energii pomoci druhým. Lidem bez domova však zatím podpora v širším měřítku chybí.

I kdybychom se odpoutali od principů základní mezilidské solidarity a řídili se chladnou logikou světa, ve kterém žijeme, dojdeme k tomu, že opomíjet lidi na ulici je absolutně nepragmatický přístup. Neřešení bezdomovectví je, jak známo, ekonomicky výrazně nevýhodnější než investice vedoucí k jeho ukončení. V tomto případě lidé bez stabilního bydlení patří k nejohroženějším skupinám, často jsou ve špatném zdravotním stavu a mají ztížený přístup k hygieně a především pak ke zdravotní péči. V případě podezření na onemocnění se nemohou odebrat do domácí karantény, což mimo jiné přispívá k dalšímu šíření nákazy. Symptomatické je také to, že například parkovací zóny byly zrušeny v rámci prvních dní, zatímco návrh na plošné zastavení exekucí vůbec nepadl. Na pozadí epidemie se tak vyjevují další dluhy z minulosti, exekuční krize nebyla dlouho systematicky řešena a lidé jsou nyní necháni na pospas exekutorským úřadům. Ty mohou na ulici poslat každý den další lidi. Je až neuvěřitelné, že v době, kdy velké části populace vypadl pravidelný příjem, mohou na vaše dveře zaklepat exekutoři a beztrestně zabavovat další majetek. Nemluvě o tom, kolik dalších lidí využije služby různých rychlých půjček, aby zajistili svoje momentální základní potřeby, a brzy se také mohou ocitnout v dluhové pasti.

Problémem není jenom nedostatek péče, ale i nízká informovanost. Mnoho lidí nevlastní telefon, případně ho nyní nemá kde nabíjet. Nemohou tedy dostat od vlády esemesku ani si každý den aktualizovat informace o správném užívání roušky, kterou pochopitelně nemají. Častým zdrojem informací jsou pro lidi bez střechy nad hlavou noviny nebo internet dostupné v městských knihovnách, o které nyní přišli.

Když se kašle na lidi  

Rozhodně největším problémem ale zůstávají výpadky příjmů ze zaměstnání na dohodu o provedení práce, redukce sociálních služeb a uzavírání nocleháren. Ministerstvo práce a sociálních věcí sice vydalo prohlášení, v němž uvádí, že omezení výskytu více než třiceti osob na jednom místě se na sociální služby nevztahuje, a doporučuje zajistit dostatečné hygienické podmínky. Jak toho ale prakticky docílit, již nedodává.

Na Císařské louce je v tuto chvíli zřizován kemp, kam se mohou lidé bez domova uchýlit, pokud si přinesou vlastní stan. Probíhá ale i několik sbírek. Na místě pak bude možnost využívat sprchy a toalety. Vzhledem k tomu, že teploty v těchto dnech klesly, stanování u řeky nezní zrovna jako způsob, jak se udržet v dobrém zdravotním stavu. Rozhodně nemá smysl vinit zřizovatele, který se v současných podmínkách snaží udělat alespoň něco. Vinit však lze město a stát za to, že nejsou schopny zajistit důstojnější podmínky ani dlouhodobě podporovat sociální služby, kterým zásadně chybí lidské kapacity a také prostředky na vykonávání důležité práce. To vážně nemáme na víc? Město přitom disponuje sociálními a krizovými byty, je pouze nutné zrychlit byrokratické procesy. To se ale mělo dít už před vypuknutím pandemie.

Jedna známá, která má sama zkušenosti se životem na ulici, mi říkala: „Myslím, že lidem tam venku je to vlastně celkem jedno, kašle se na ně úplně stejně jako vždycky.“ Je nesmírně povzbudivé sledovat, jak se občanská společnost v časech krize semkla a věnuje svůj čas a energii pomoci druhým. Lidem bez domova však zatím podpora v širším měřítku chybí. Co může udělat každý z nás (kromě poskytnutí materiální pomoci konkrétním jedincům či organizacím, které se této pomoci dlouhodobě věnují)? Především je třeba apelovat na odpovědné osoby, aby se situací zabývaly.

Autorka je kuchařka.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies